Když přijíždím, tak dětem zrovna končí škola a kluci, co tu bydlí, vybíhají na hřiště. Všichni se se mnou seznamují, až jsem zaplavena vlnou nejrůznějších jmen. Nezapamatuji si ani jedno, natož tváře. Jedinou pomůckou je oblečení, ale to si večer převlékají, takže jsem opět bezradná. Všichni vypadají tak podobně! Jsem hrozně zmatená. Naštěstí je tu Marky, která mi se vším pomáhá. Večer se již účastním programu, her, a pamatuji si aspoň jedno jméno. Další den se ještě rozkoukávám a pomáhám s přípravou hodiny. Odpoledne mi Markéta ukazuje okolí. Po večerní modlitbě jdeme na véču. Jeden klučina mě překecává, ať jdu s nimi (s dětmi). Tak jdu. Poprvé tu jím rukama. K večeři je ugali a zelí. Není to tak špatné, jak jsem si představovala. Na večeři je sranda, všichni se mi smějí, že jsem běloška a dělají si srandu ze sebe navzájem. Vůbec se tu pořád smějeme. Jsem tu sice chvíli, ale už jsem si to tu zamilovala!  Během týdne jsem toho zažila hrozně moc. Ale to už zase někdy příště. Nela Vicherková