Tábory a práce s dětmi z machaly, krásná setkání, dlouhé jízdy autem a spousta legrace. Původně plánovaný měsíc v Bulharsku se nakonec protáhl skoro na dva, a množství zážitků by vystačilo na půl roku… Tak jak to všechno začalo?

Příští zastávka: Stará Zagora

Poslední červnové pondělí, tři hodiny ráno, konečně nastal čas mého odjezdu do Bulharska. Autobus jel skoro na čas, letadlo z Vídně do Sofie také, v metru jsem svou krosnou nepřivodila nikomu žádnou újmu na zdraví. Zbýval mi poslední úkol – najít autobus do Staré Zagory. Chvíli jsem váhala. Po výstupu z podzemní dráhy jsem před sebou viděla dvě autobusová nádraží. Na podruhé jsem došla na to správné, na stanovišti stál můj autobus. Snad. Lístky nikdo nekontroloval, žádnou cedulku s označením destinace jsem nenašla, pana řidiče jsem se bála na cokoli zeptat, protože vytrvale křičel na jiné cestující. Sedla jsem si tedy dovnitř a doufala, že pojedeme správným směrem. Za chvíli si přisedla podobně stará dívka, která mě ujistila, že jsem na správném místě. Pověděla mi o svém putování do Burgasu, a zajímala se, proč jedu sama do Staré Zagory.

Velké divení

U autobusu ve Staré Zagoře mě vyzvedl otec Petr Cvrkal „Cvrček“ – český salesián, v současné době ředitel komunity, ten, který nás dobrovolníky má na starost. Ukázal mi farní kostelík a faru, místo, kde budu bydlet. Samotné salesiánské středisko se nachází na kraji města, o dva kilometry dál. Zářící střecha kostela a zvonice nejde z machaly přehlédnout. (Machala, jak jsem byla poučena, je označení pro malou vesnici nebo městskou čtvrť obecně, nejčastěji ale znamená čtvrť romskou – ghetto.)

V následujících dnech jsem se začala seznamovat s fungováním střediska, s ostatními dobrovolníky, salesiány, a samozřejmě s místními dětmi. Dobrovolnice Naty a Kate se mě snažily zapojit do kroužku výtvarky a doučování. Že i přes předchozí rychlou přípravu pořád ještě nemluvím bulharsky? Nevadí. Jednoduchá matematika jde s neslyšícím chlapečkem procvičovat pomocí prstů a kreslení, a vyrábí se přece rukama, ne ústy. Při volných hrách se dá házet na koš, hrát fotbálek nebo pexeso, kluci se honí za míčem na hřišti.

Dětská mše, východní liturgie, holčičí spolčo, podvečer v romské vesničce Kalitinovo, první návštěva machaly…

Všechno bylo nové a zvláštní, ale díky otevřenosti dětí a přítomnosti otců, spolubratra Marcose a dobrovolníků, nikdy ne cizí. Děti se ptaly, jestli s nimi pojedu na tábor, kluci se snažili chovat jako gentlemani, malá holčička mi přinesla utrženou růžičku. Kate a Naty mi vždycky poradily, přeložily a vysvětlily, co bylo potřeba. Mně nezbývalo než dělat to, co všichni ostatní – hrát s nimi hry, zpívat kytarové písničky, smát se. Snažit se naučit co nejvíce o tom, jak místní Romové žijí. Pořád se znovu a znovu všemu divit, žasnout, ptát se, a obdivovat práci, kterou salesiáni v Bulharsku odvádějí.

„Buď skaut!“

Pondělí, týden druhý. S kluky z machaly jsme vyrazili na skautský tábor. Po dvaceti minutách jízdy byla zjištěna závada na autě, museli jsme zastavit. Zatímco jsme čekali na pomoc ze Zagory – další auto a přívěs, kluci naskákali do potoka, nebo trhali ze stromů podél cesty nezralé špendlíky. Přestože jsme měli dopodrobna rozplánovaný program, nikoho stále se zvětšující zpoždění nestresovalo. Naopak – z nedobrovolné zastávky bylo nakonec moc příjemné dopoledne. Řekla bych, že v podobném duchu se nesl i celý tábor. Tedy ne, že by se pořád něco rozbíjelo. Spíše že ke štěstí stačí málo, někdy pár špendlíků, trocha vody nebo kukuřice z pole, ale nejhezčí beztak je, že můžeme být spolu.

Mým úkolem bylo pomáhat v kuchyni tetě Nině, moc milé paní, která si se mnou vždycky věděla rady navzdory jazykové bariéře. Většinou mě nechala jen poklidit nádobí nebo připravit salát, takže zbývalo dost času, abych se připojila na hry, témátka i modlitby ke klukům. A taky abych sem tam vyfotila pár obrázků na památku.

Skauti pomáhají. A tak jsme vyrazili do vesnice pomáhat. Jedna skupinka poklízela na faře, další pracovala na zahradě, my jsme měli na starost vytahování hřebíků z prken u pána ze sousedství. Po práci následovalo pohoštění v podobě domácího koláče a šťávy. Když jsme spali pod stany, přiběhl za mnou jeden z kluků s tím, že mi pomůže se stavbou toho mého. Zbývalo už jen zapíchnout posledních pár kolíků, do čehož se dotyčný s vervou pustil. Výsledkem byla povolená plachta a zip zakolíkovaný tak, že ani při nejlepší vůli nešel rozepnout, ale také obrovská radost malého táborníka. Právě totiž jen tak, bez pobídky, splnil zásadu, že holkám se má pomáhat! A nebyl sám, i ostatní kluci mi jen tak běhali pomáhat s přípravou na stůl, nabízeli natrhané slivky i pomoc s bulharštinou.

Občas je překvapovalo, že umím vzít do ruky kladivo, nebo že mám sílu, i když jsem holka. (Podotkla bych, že o několik let starší a o pěkných pár centimetrů vyšší holka.) Že moje sestry jsou také skautky, že i ony jezdí na skautský tábor, a že ve stanech nespí jednu noc, ale dva týdny. Pro nás jsou tyto věci normální, ale klukům připadaly zvláštní. V machale jsou role žen a mužů dost tradiční a jasně dané – ženy se starají o děti a o domácnost, muži jsou hlavou rodiny, to od nich se očekává fyzická síla.

Do roka se vdát

Tábor pro holky z machaly byl úplně jiný. Najednou bylo ticho. Možná zčásti způsobené rozdílností v povahách holek a kluků, možná zčásti dané ohleduplností vůči malému Valentinovi, miminku animátorky Dani. Téma hříchů a ctností představovala účastnicím tábora princezna Tiana, stihli jsme ale i spoustu vyrábění, dvoje koupání v bazénu, nejen vodní hry, noční hru…

Zvláštní zkušeností pro mě byla diskuse o domácím násilí. Dani chtěla s holkami probrat, jak poznat, že jejich partner nebude násilník, a jak případně řešit, kdyby v budoucnu k násilí ve vztahu docházelo. Holky povídaly příběhy z domova nebo od svých příbuzných, smály se tomu, jak se partneři bijí navzájem, jako by to byla kdovíjaká legrace. Po chvíli je ale tento problém přestal bavit, přesunuly se k diskusi o podivné postavě v machale, snad duchovi, strachu z řádových sester, různým pověrám. (Místní jsou obecně velmi pověrčiví, černá kočka přes cestu jim opravdu dokáže nahnat strach, a vstoupit na kraj hřbitova vyžaduje velkou dávku odvahy.) Přitom jde o velmi aktuální téma. Je běžné, že se dívky vdávají ve velmi mladém věku, třeba ve třinácti letech. Jedna z holek, myslím, že jí bylo právě těch třináct, prohlásila, že teď, když se vdala její sestra, by se do roka chtěla vdát taky.

Cestou zpátky jsme zastavili na krátkou procházku, jejímž cílem byla nádherná jeskyně Devetaška peštera. Potkali jsme skupinu motorkářů, prošli jsme si důkladně jeskyni, pověděli si o netopýrech, vyfotili spoustu fotek. Jakkoli krásný ale může být výlet, hlavní bylo moc se nezdržovat a jet co nejrychleji do Staré Zagory a Kalitinova. Snad tisíckrát se v autě ozvalo: „už tam budem?“ Když jsme konečně projeli kolem cedule ohlašující začátek našeho města, ozval se takový jásot, jaký jsem dlouho neslyšela. Protože jakkoli to mají holky v machale těžké, pořád je to pro ně domov.

Merkur, Venuše, Země, Mars…

Začal příměstský tábor Chamala za machala. Dopoledne jsme my chodily do machaly, kde si po hrách děti vyslechly krátké povídání o Sluneční soustavě, a odpoledne pokračovaly ve výuce a další zábavě ve středisku. Sešlo se nás také na programu poprvé všech osm dobrovolníků – souběžně se skautským táborem totiž probíhal puťák a souběžně s holčičím táborem brigádnický, „pracovní“ tábor.

Je hezké sledovat, jak děti salesiány znají, a při průchodu machalou se s nimi okamžitě běží pozdravit. A když slyší, že budou hry? Program na dopoledne je jasný. Během tohoto týdne také do oratoře chodilo mnohem více dětí než obvykle. Přednášky o planetách od kaka Rosi je očividně zajímaly, na výtvarce si zkoušely činnosti od kreslení po šití, při volných hrách bylo na hřišti i na dvoře plno.

Fotím ráda na svůj starý kompakt, kterého si děti rychle všimly a chtěly si ho vyzkoušet. A tak jsem trávila velkou část volných her určováním pořadníku, hlídáním, kde se foťák nachází, vysvětlováním, které tlačítko zmáčknout, opakováním, aby nikdo nesahal do objektivu, běháním za jednotlivci, kteří se rozhodli zařízení ukořistit na delší dobu. Výsledkem je velká spousta rozmazaných a pokažených snímků. A mezi nimi pár naprosto překrásných momentek, které jsou díky tomu, jak vznikly, ještě cennější.

Když se zavře oratoř

Krásný tábor jsme prožili s holkami „Bulharkami“. Byl to týden plný her a vyrábění, užili jsme si i celodenní výlet v horách. Mně se moc líbila plánovací procházka v ne moc pěkném počasí s otcem Petrem. Nejdůležitější ale stejně opět bylo to, že jsme byli spolu, že jsme se spolu mohli modlit a snažit se být s Bohem, a dělat si navzájem radost.

V srpnu se oratoř zavírá, takže jsem strávila týden ve středisku trochu jinak. Se Sašou jsme se pustili do mytí oken, bylo potřeba připravit několik pokojů pro hosty a pomoct s různými drobnostmi. Spoustu času jsem strávila svými amatérskými pokusy o naladění klavíru. Považovala bych toto snažení za úspěch – tóny jakž takž ladí, hlavně už ale jdou po sobě, což je proti původnímu stavu výrazné zlepšení. Zážitkem pro mě bylo i trhání bobkového listu. Jednak jsem bobkový list nikdy netrhala, jednak se člověk ve společnosti kluků Jelečkových, Aničky a Cvrčka snad nemůže nudit.

Poslední týden už jsme měli volno, většinu času jsem tak strávila s dobrovolníky Naty, Ivanem, Gopem, Václavem a rodinou kaka Ani, moc milé pracovnice ze střediska. „Kaka“ lze přeložit jako starší sestra, děti tak oslovují učitelky ve středisku, dobrovolnice i animátorky na táborech. Některým ženám, třeba právě Ani, říkáme kaka i my, dobrovolníci, mimo oratoř.

Lotrando a Zubejda, popáleniny od sluníčka, turecké komedie

Mezi tábory a prací ve středisku se našla i spousta času na výlety a zábavu. S Krumem a Cvrčkem jsme se dobrodili k Magližskému vodopádu, se spoludobrovolníkem Filipem nás otcové vzali s sebou na svěcení biskupa do Sofie. Při návštěvě Plovdivu jsem se podívala poprvé do mešity, kde se mimo jiné natáčela pohádka Lotrando a Zubejda. Na ni jsme se jeden večer s dobrovolníky podívali i s bulharskými titulky, a když už jsme u filmů, měla bych zmínit turecký film Recep Ivedik, na který se nás koukalo dvanáct v jednom dětském pokojíku.

Ne všechny cíle našich cest byly čistě turistické. Navštívili jsme spoustu klášterů a kostelů, jak pravoslavných, tak katolických. Silný dojem ve mně zanechala návštěva machaly v Kazanlaku. Turistickým destinacím jsme se ale také nevyhýbali. Od moře, kam jsme na den jeli, jsem odjížděla odpočatá, a navzdory použitému opalovacímu krému rudá jako rajče, naopak chladněji bylo na horách u nádrže Batak.

Jakkoli se mi líbí bulharská krajina, nejdůležitější vždycky byli lidé, se kterými jsem mohla být. Jsem vděčná za setkání s rodinou Kissiových a jejími přáteli (a taky za to, že už na mne nikdo nemluvil anglicky, ale všichni měli trpělivost s mojí špatnou bulharštinou), s Didi a se sestrou Magdalenou. S dětmi, se kterými jsem mohla být na táborech i v oratoři. Se všemi dobrovolníky, s otcem Petrem, Georgim a Cvrčkem a Marcosem.

Tříhodinový západ slunce

Nakonec po skoro dvou měsících nastal čas jet domů. Po rozloučení následovala cesta autobusem do Sofie, půl dne na projití centra města, pak dlouhé čekání na letišti. Na tabuli nabíhalo zpoždění, které nakonec dosáhlo skoro čtyř hodin. Ale nevadí, takhle jsme vzlétli při západu slunce, který díky časovému posunu trval celý let, až po přistání ve Vídni se setmělo. Do Prahy jsem dorazila v půl čtvrté ráno, na nádraží mě krásně přivítali rodiče.

Nebyla jsem doma ještě ani týden, a už jsem vyprávěla o Bulharsku a svých zážitcích tam podrobně a dlouze spoustě lidí. Přesto mám pocit, že jsem nikdy nedokázala předat všechno, co pro mě bylo a je důležité, všechno, co bych ráda řekla. Stejný pocit mám i teď… Možná to nevadí. Však i to krátké, letní dobrovolnictví je něco, co si musí člověk sám prožít, já jsem taky přes všechno vyprávění exáků-Bulharů (bývalých dobrovolníků) neměla pořádnou představu, co mě čeká.

Co říct závěrem? Že jsem vůbec netušila, kolik krásných lidí potkám, kolik nových věcí si vyzkouším, jak nádherná země je Bulharsko a jak hezký jazyk je bulharština. Že spousty věcí jsem se bála zbytečně a že to, co nám opakovali v kurzu – prostě buďte s těmi dětmi a mějte je rádi – byla nejlepší rada.

Marcos se nás jednou u večeře ptal, jakými třemi slovy bychom naši dobrovolnou službu popsali. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, ale teď už vím: poznávání, společenství, a především radost.

dobrovolnice Anička (SADBA edit.)