Za devatero horami a devatero řekami, v jedné africké zemi, v jednom malém městečku, v jedné malé místnůstce, sedí jeden dobrovolník a píše si svůj deník. Tou zemí je Angola, tím městečkem je Benguela, tou místnůstkou je můj pokoj v salesiánském centru a tím dobrovolníkem jsem já, Hugo. Je to už pár měsíců, co jsem se nohama dotkl angolské půdy. Od té doby jsem toho hodně poznal a hodně zažil. A o to bych se s vámi rád podělil.  

První dojmy

Psal se dvacátý druhý červen, když jsem přistál na letišti v Luandě. Afrika je asi taková, jakou jsem si jí představoval… a tím nemyslím slony, lvy a hrochy. Takhle na blízko je to opravdu zajímavé. Miliony lidí na ulicích, dopravní zácpy, všude možně nějací prodejci… Hned první den jsme zažili dvě zácpy a už chápu, proč se nedoporučovalo v těchto zemích řídit. Kdo mě znáte, asi pochopíte, co za slovník bych používal, kdybych řídil já. Jezdi se tu sice relativně pomalu, ale zato na milimetry, vecpi se, kde se vlezeš. Opravdu mě ohromila škola, postavená svépomocí (3 patra, betonový monolitický skelet, vyzdívané výplně), pro cca 3,5-5 tisíc žáků, která se vypíná nad nízkými stavbami slumu a poskytuje tak základní vzdělání lidem z okolí. Na naše poměry je to skoro hrubá stavba, ale je funkční a účelná. Posbíral jsem nějaké informace, jak se tu staví, a proč se staví zrovna takto. Angola má prý hodně dřeva, ale nezpracovává jej. Konstrukce střechy je tak většinou z nějakých kovových profilů a plechovou krytinou (asi tušíte, jak příjemně pod tím může být když zasvítí). Stavebniny tu prý moc nefungují a ani Angola toho mnoho nevyrábí. Stát je placený hlavně z ropy a nerostného bohatství.   Večer jsme šli na ulici s nějakým jídlem pro kluky ulice. Celé to probíhalo fajn. Kluci přišli, trochu se hrálo, zpívalo a tancovalo, což probíhalo tak nějak současně. Připomínalo to rap v kruhu. Potom bylo nějaké slovo pro kluky, nějaká katecheze a pak kluci dostali jídlo pití a rozešli se do ulice. Salesiáni se kluky snaží postupně z ulice stahovat a dát jim nějaké vzdělání a profesi. Je s podivem, že hodně kluků na ulici prostě zůstat chce. Buď kvůli kamarádům, nebo stylu, který žijí, kouří, pijou, nemají žádná pravidla… Na druhý den salesiáni pořádali setkání, které se těmito problémy zabývalo a byli tam přítomni jak zástupci vládní organizace, tak špičky salesiánů a elita města. Bylo zajímavé zjistit, že kluci na ulici ve většině případů mají rodiče. U nás se rodiče bojí, aby jim stát dítě neodebral. Tady stát řeší otázku, jak je dostat zpátky z ulice do rodin.   A teď k salesiánům. Myslím, že znalost portugalštiny mi to tu hodně usnadnila. Sice na nějaké úvahy o povaze předválečné literatury v Německu moje slovní zásoba nestačí, ale alespoň vím, co kdo po mě chce, umím odpovědět a říct, co chci já a celkem chytám, o čem se kolem mě baví. Na druhou stranu ta portugalština tu jde rychle do ucha.

Přesun do Benguely a poznávání krás Angoly

Poté, co jsem se rozkoukal v Luange nastal čas, přesunout se na místo mého působení. Po sedmi hodinách jsem dorazil do Benguely. Celou cestu z Luandy jsme jeli podél pobřeží. Krajina je tu zajímavá a pro našince nezvyklá. Sotva jsme minuli Luandu, projeli jsme národním parkem a přejeli národní řeku Kwanza, po které je zjevně pojmenovaná zdejší měna.   Krajina většinou připomínala buš. Už vím, proč se tu tak často chovají kozy. Ty se totiž dokáží „napást” i na křovinách buše, zatímco trávy tu moc není. Navíc jim nevadí členitější terén. Krávy se tu také chovají, ale bylo to na otevřenějších částech a v menším počtu. Půda je tu místy rezavě červená, přes béžovou až písčitě žlutou a je hodně sypká a prašná. Cestu lemují sem tam odpadky nebo vrak auta.   Cestou jsme zastavili na jednom tržišti, kde „miliony“ lidí prodávalo své produkty ze skromných farem. Tady se pokusím vysvětlit, co mi zde přijde naprosto nelogické. Každý tu totiž pěstuje a prodává sám za sebe, takže farmář pěstuje věci ke své obživě a co zbyde, to se snaží většinou jeho děti prodat. Jenže tím, že to dělá každý sám, klesá kvalita služeb a vzrůstá počet lidí, který je k tomu potřeba. Kdyby se lidi domluvili, jeden pěstoval to, druhý ono, třetí by to všechno v noci hlídal, čtvrtý zaléval a pátý prodával, tak ti lidé mají ve výsledku víc, než když to každý dělá sám. Pak vidíte, jak jedno dítě prodává tři kusy třtiny, druhé pak dva ananasy, atd. a nikdo tu nemá peníze na rozměnění. Stačil by jeden prodavač s kasou a dvěma pomocníky, kteří by prodávali všechno zboží, a zbylých 300 lidí by se mohlo věnovat něčemu jinému. Krajinu buše později vystřídaly savany a ještě dál kamenité hory a polopoušť s kaktusy.  

Ze života v Benguele

Benguela je pěkné pobřežní město, v němž existuje část formace salesiánských kněží, přilehlá škola a profesní centrum. Škola je prakticky základní a střední dohromady, ale nenechte se zmást, studují tu běžně i dospělí lidé s několika dětmi. Škola je zaměřena na sport a dosahuje např. v dívčí házené vynikajících výsledků. O sportu a hlavně o fotbale se tu rozepíšu déle. Nejsem až takový odborník na fotbal, ale místní mají velkou výhodu v obratnosti a pohyblivosti, hrajou hlavně nohama a jak je vidím dělat kličky a finty na boso nebo dokonce v žabkách, tak žasnu .  Na druhou stranu jim chybí síla v nohou a také víc hrát hlavou. Ideální je pro ně malá kopaná, kde nemusí kopat přes celé travnaté hřiště a vynikne víc individuální nadání. V sobotu tu kluci ze semináře chodí hrávat fotbálek, tak jsem se také přidal. Můj svérázný, výrazně poziční styl hry je zaujal.

Moje činnost v Benguele

Jakožto architekt mám na starosti asistenci místním se stavebními plány. Dosud jsem se podílel na projektování nového domu pro padreho, navrhoval novou školu a vypracoval projekt pro nový kostel Naší Paní Fatimské (Nossa Senhora da Fatima). Příběh stojící za projektování jsou krásnou ukázkou toho, jak v Angole funguje stavebnictví. Začnu tím, že mě docela znervózňuje fakt, že když se zdejších mistrů zeptám, jakou kvalitu má ocel pro střešní nosníky a výztuž, tak nikdo neví, co to po něm vlastně chci vědět. Přitom to jsou základní informace, které potřebuji pro nějaký statický propočet, protože nechci, aby dům pak na padreho v budoucnu při silnějším větru spadl . Naštěstí tady nepadá sníh, to by tu pak kromě sněhu padaly i střechy . Jak jsem zjistil, většinu práce se stavbou provádí místní věřící. Problém představují speciální práce, např. vitráže pro kostel se nikde v Angole nedělají, takže je otázkou, zda místo vitráží nakonec nedají jen luxfery. U nás platí pravidlo, že pro zedníka centimetr žádná míra, zde to platí dvojnásob. Projekty se během stavby upravují, protože např. původní zaměření nebylo přesné (a to třeba i o metry), zde mi třeba vždy chybí něco, čím bych si udělal nějaký výškopis území pro plánovanou stavbu. Kromě projektování jsem se tu tak nějak nachomýtl u organizování celého oratoria a animátorů. V minulosti tu byl nějaký problém a zkušení animátoři oratorium opustili a začli se realizovat u ostatních hnutí (Skauti, přátelé Dominika Sávia, o hnutích ještě podrobněji příště), noví animátoři jsou výsledkem roční práce holek ze Slovenska, ale jsou zatím nezkušení a i celé oratorium je organizačně trochu divoké. Prostě nejde organizovat najednou 200 dětí a připravit pro ně odpovídající program. Tohle všechno potřebuje víceúrovňovou organizační strukturu, na jejímž vytváření se v těchto dnech podílím.   Teď už aspoň trochu tušíte, jaké to je být na rok Angolanem. Brzy se s vámi jistě podělím o další zážitky. Hugo Slezák