Než definitivně opustíme autobusové nádraží, ještě čtyřikrát zastavíme, abychom nabrali dobíhající cestující. Konečně jsem pochopila, proč jsou výjezdy z autobusového nádraží tak komplikovaně řešené. Sedím v autobuse směr Esmeraldas a s obrovskou vděčností a radostí si promítám uplynulý týden. Chtěla bych popsat všechno, co jsem prožila, ale obtížně se mi hledají slova. Na pomoc jsem si vzala fotografie a zkusím krátkými komentáři popsat prožité. V pondělí se v Macas přece jen protrhla obloha a letadélko mohlo vzlétnout. Výhled z letadélka byl limitován okýnkem, které už něco mělo za sebou…    Stromy a stromy a stromy, kam oko (přes čisté skulinky okýnka) dohlédlo. Hlavou mi projela myšlenka: Aha, tak toto je ta Amazonie, ta o které jsme se učili v hodinách zeměpisu. Po 40 minutách jsme s jedním mezipřistáním dorazili do Wasakentas. Větší komunity rozeseté v pralese mají podobný vzhled: v centru přistávací plocha, kaple, jednotřídka a v okolí domky. Dnes už je větší část domku stavěná ze dřeva a se zdmi. Původní domky  podle toho, co jsem slyšela, vypadají jako tento na fotce. Doslova jsem mohla vidět procházejíc okolo, co se vaří v hrnci.

  Hlavní činností salesiánů a komunity sester řádu Marianitas je podpora domorodých Achuar. Jednak po stránce duchovní (pastorace, bohoslužby, návštěva komunit rozesetých v okolí Wasakentas) jednak po stránce edukační (provozují střední školu s internátem). Salesiánům i sestrám pomáhají dobrovolníci a mezi nimi Karen a Flavia, které mě pozvaly na návštěvu. Každý týden dvě hodiny učí Karen a Flavia děti v jednotřídkách. Nejprve jsme navštívily místní školu, kde jsme se s dětmi zábavnou formou učili vlastnosti (smutný, veselý…). Karen a Flavia se snaží, aby jejich hodiny děti bavily a zároveň se díky prožitkům naučily danou látku, a tak jsme hráli plno her a dělali mnoho aktivit. Spokojené úsměvy školáků napovídají, že to holky s dětmi opravdu umí.    Tato jednotřídka už patří k jiné komunitě vzdálené hodinu a půl cesty pralesem. I tady jsme si hráli, tancovali a smáli se. Obecným specifikem tady je, že když zaprší, půda se rozbahní a nejspolehlivější obuví jsou pak kroksy, na větší chození gumáky. A vždy s sebou boty na přezutí, případně naboso.       

Pózujeme u přistávací plochy a se zvědavostí se k nám přiblížila jedna školačka s malou sestřičkou. Pokud jsem rozuměla správně, ta maličká má tři měsíce. Děti jsou tu zvyklé odmalička se starat samy o sebe. Už tříleté děti jsou např. při oblékání samostatné a ty šestileté pomáhají rodičům s mladšími sourozenci. Věk prvorodiček je tu poměrně nízký a často se stane, že holky nedokončí střední školu, protože je rodiče provdají. I proto je ve Wasakentas kladen důraz na oddělení obou pohlaví. Nejen v osadě, ale i ve třídách či v kostele je sekce dámy a sekce páni. Dokonce tu je pes-hlídač, který na kluky, když se přiblíží k dívčí části, vrčí. Není divu, že ho kluci nemají rádi.    Čekala jsem, že po cestě pralesem na mě budou zpoza stromů vyskakovat opičky, nad hlavou létat papoušci a barevné zbarvení motýli, na zemi se budou plazit hadi a pokud budu mít štěstí, uslyšíme tygra. Všeho všudy jsem viděla mravence, jednoho velkého brouka, v dálce zahlédla jasně modrou letící kuličku… … což mohl být papoušek a slyšela komáry.      Jak vypadá denní program studentů a komunit ve Wasakentas? Program je jasně daný. Ve 4:15 budíček, o půl už sedí nad úkoly a kdo má službu v kuchyni připravuje snídani a chystá na oběd. Salesiáni a sestry mají ranní chvály a v 5:30 mši svatou. V půl sedmé je snídaně a v sedm začíná vyučování. To trvá až do oběda (studenti mají dvě velké přestávky). Ve 13:30 se odchází pracovat na pole. Návrat kolem čtvrté; prostor pro fotbal, praní prádla a osobní hygiena v řece, úklid prostor, příprava večeře (kuchařka tu není, veškeré jídlo obstarávají sestry spolu s dívkami). V šest hodin je večeře a po ní studenti zasednou nad úkoly. Před osmou je krátká modlitba a rozchod na pokoj. Večerní chvály salesiánů a sester začínají kolem čtvrt na devět  podle toho, jak se stíhá. Některé dny se modlí obě komunity společně a pak se i společně sejdou na večerní čaj/kávu, některé dny zůstávají každá komunita ve svém. O víkendech je program podobný, jen se vstává později.  A v sobotu večer nechybí film. Trochu mi to připomínalo tábor, který ale trvá po celý školní rok a místo her se studenti dopoledne učí, odpoledne pracují a večer dělají úkoly.    Kromě manuální práce mají dívky prostor i na ruční práce – učí se např. vyrábět tradiční čelenky, pásky či náramky a slavnostní náhrdelníky z korálků. Pod rukama jim vznikají opravdu nádherné kousky. Před cestou do školy si ještě dáme partičku fotbálku.    Fotbal je v Ekvádoru nejoblíbenějším sportem mezi malými i velkými. V tom množství hrajících holek jsem se ztrácela, kdo s kým hraje. Pozadu ale nezůstává ani volejbal. Pokud se mi v Esmeraldas stane, že při mši svaté něčemu nerozumím, tak tady jsem se ani rozumět nesnažila. Sobotní mše svatá byla sloužena v jazyce místních a navíc s některými tradičními prvky. Každé gesto, které se při mši realizovalo mělo svůj význam. Např. při zpytování svědomí si umyli ruce všichni, kdo se chystali přijmout tělo Krista. Při homilii se zapojovali jak kněží, tak jáhen, takže to vypadalo jako nějaká debata. Abyste si udělali alespoň trochu představu, jak vypadá jazyk Achuar, tak mrkněte na modlitbu.

   Jedno odpoledne jsem jsem chodila s foťákem v kapse, a tak jsem mohla vedle praktické ukázky měření tlaku (na mně si to taky holky vyzkoušely, po těch pět stlačení paže jsem byla ráda, když to ze mě sundaly), zaznamenat třeba i tuto barevnou kobylku. Holky jsou velmi talentované, nejenže vyrábí překrásné věci, ale také velmi pěkně kreslí. Prohlížet si sešity mě bavilo, tak třeba tento obrázek je angličtina. Jinak foťák poutal pozornost, tak jsem ty zvědavé holky zachytila. Mí esmeraldští kolegové dobrovolníci mě strašili tím, že budu jíst červy a pít chichu – kvašený nápoj z yuky, který se tady připravuje uvařením yuky ve vodě a jejím rozmělněním spolu s kamote, které napomáhá fermentaci. Měla bych zmínit, že chicha se ve Wasakentas připravuje tradičně, tedy rozmělněním yuky za pomoci slin. Holky si vždy strčily do pusy yuku a kamote, zkušené to rozmělnily a vrátily zpět do hrnce. Padre Marcelo na mě ze srandy volal, ať to dobře rozmělním, a tak jsem se hecla a zkusila si taky jednu dávku rozmělnit. Oproti holkám, které to plivaly zpátky do hrnce s naprostou samozřejmostí a klidně i dálky, jsem to vrátila se sklopenýma očima  a zakrytou pusou, jak jsem se styděla. Ještě teď mi znajíc proces výroby nejde do hlavy, že to lidí s klidem pijí. Částečně zdokumentovaný proces výroby si prohlédněte na fotkách:        Abych to prožila se vším všudy tedy i s přírodními živly, přišel déšť a nás zpáteční let byl kvůli zatažené obloze odložen. Místo plánovaného sobotního odjezdu a návštěvy slovenského salesiánského misionáře, otce Antona (který působí o několik desítek kilometrů dál), jsem odjížděla v neděli a to už směr Esmeraldas. Návštěvu si tak nechávám napříště, popravdě jsem tuto komplikaci vlastně uvítala, protože do misií se znovu moc ráda vrátím. Pocity vděku a radosti se mi honily v hlavě, zatímco jsem se snažila najít pozici, ve které mě nebudou po třinácti hodinách cestování autobusem tolik bolet záda. A s obavami, aby nedošlo k explozi jsem ještě stíhala v polospánku několikrát pozotvírat lahvičku, ve které jsem jako vzácnost převážela chichu, abych ji nabídla mým škodolibým kolegům dobrovolníkům. Nakonec se mezi těmi frajery našel pouze jediný odvážný, který ji okoštoval spolu se mnou. Mějte se pěkně, přejí vám veselý prázdninový čas! Marie P.S. Fotky z tradiční mše svaté mi přislíbil poslat dobrovolník z Wasakentsa, ale dává si na čas. Prosím o trpělivost. Mně samotné bylo velmi nepříjemné vytahovat mezi děckama foťák a dokumentovat. Těch pár fotek, které tady jsou, vznikly s velkým sebezapřením a především s myšlenkami na vás, že se s vámi chci také podělit o tyto momenty. Omlouvám se týmu SADBY za moje ne/fotografické eskapády, rozhodně přemýšlím nad tím, že v rámci víkendových příprav budoucích dobrovolníků doporučím popřemýšlet nad zážitkovým kurzem pro nás rezervovanější: Naučte se fotit s ledovým klidem! Či Fotograf nemusí být honba za senzací aneb etická dilemata při focení!