Nejsem terorista, už nemám blechy, už umím mandlovat. Skautský tábor jako splněný sen, učím děcka umývat nádobí nebo třeba hrát na kytaru. Kolik toho člověk zažije za jeden měsíc?
Jak mě to napadlo?
Loni nás sedm mladých z farnosti vyrazilo na čtyřdenní výpomoc k salesiánům do Bulharska. Tamní setkání s ročními dobrovolníky pro mě bylo dalším nečekaným impulsem vyjet někam na delší dobu a udělat si kurz Cagliero. První myšlenky se ale zrodily už díky misijnímu klubku. Misie a věnování se potřebným lidem mě oslovovalo už delší dobu a po dlouhém zvažování, na jak dlouho a kam vyrazit, zvítězilo Bulharsko. Tušila jsem, že mi to přinese nové zkušenosti a jistě dobrodružství.
Ne, nejsem terorista! A jak vypadal první den mezi dětmi?
I přes menší komplikace na vídeňském letišti s podezřením, že jsem prý terorista (normální lidi si asi neberou s sebou do odbaveného zavazadla „boxera“, že?), můj první let skončil šťastně. O fous bez pokuty, ale taky bez „boxera“. Byla jsem salesiány vyzvednuta v Sofii na letišti a poté vlídně přijata, ubytována ve Staré Zagoře a druhý den, ve čtvrtek, seznámena se svými úkoly. Odpoledne už se ze mě měla stát během kroužků učitelka kytary, hurá do toho! Na začátku jsem toho bulharsky zas tolik nenamluvila, ale i přesto se nadšené děti pár akordů naučily. Poté následovala oratoř. To znamená, že tuto hodinu jsme s dětmi hráli jejich oblíbený fotbal (to hřiště tam loni ještě nebylo!), stolní fotbálek nebo se otevřel podzemní sál s kulečníkem a ping-pongem. Velice oblíbenou dětskou aktivitou je kroužení v tomto sále na dvou dětských kolech, které si navzájem půjčují. Pro část dětí následovala dětská mše svatá. Mše svaté jsem se snažila hudebně doprovodit a občas se i někdo z dětí přidal s kytarou nebo cajonem. Po každé mši děti dostanou svačinku a jsou vedeny k tomu, aby si po sobě uklidily. Tento intenzivní den byl zakončen předposledním spolčem pro holky, se kterými jsme pak měla strávit tábor. Čtvrtky během školního roku měly tuto strukturu.
Víkend pro děti z Plovdivu = intenzivní kurz bulharštiny
První víkend jsme strávili s bulharskými “neromskými” dětmi v Kazanlaku, který je od Staré Zagory vzdálen 35 km. Na víkend tam přijelo deset dětí. Byly rozděleny do dvou skupin a za úspěchy ve hrách dostávaly kousky skládačky. Potěšilo mě, jak se skupina dětí během víkendu proměnila, ke konci byla mnohem živější. Věřím, že se děti více poznaly a zažily, jaké je to být ve společenství mladých křesťanů. Na tyto víkendové nebo podobné akce nejsou údajně moc zvyklé. Zdalipak se někdo z nich přidá na animátorský kurz?
O tomto víkendu pro mě bylo dost náročné a únavné rozumět, o čem si děti ze všech stran povídají. Mrzelo mě, že se mi s nimi nedaří úplně navázat kontakt. Ale ani nevíte, jakou radost mi udělalo, když jsem správně pochopila, že mi jedna holčička říká, že má žízeň!
V Kazanlaku je také romské ghetto, mnohem tvrdší
Po náročném víkendu jsem měla možnost navštívit kazanlacké romské ghetto “machalu”. Je menší, ale drsnější než ta, do které jsme pak chodili ve Staré Zagoře. Od zbytku města je oddělena zdí, naštěstí aktuálně ne s uzavřenými průchody jako „za covidu“. Ulice zde jsou celkem pravidelné a dlouhé, lemované polorozpadlými či neomítnutými domy. Když jsme vešli, salesiána „Cvrčka“ tu hromada dětí zdravila. Než se přesunul do Staré Zagory, působil tu řádku let. Jen díky tomu jsem toto ghetto mohla spolu s ním bezpečně navštívit. Jistě, ne všechny pohledy vypadaly přátelsky. Mimochodem je známo, že se tu vyskytují i drogy. Avšak děti nás zdravily, ptaly se na jména, pak mě třeba i objaly. Nemohla jsem si ale nevšimnout hnid v jejich vlasech.
Kdy mají děcka u salesiánů doučování a co je Biblická oratoř?
V červnu ještě pokračoval zajetý režim. V úterý se chodívalo do Machaly (romského ghetta Staré Zagory), ve středu a pátek probíhalo doučování. Každý procvičuje, kde má nedostatky, v tomto mají přehled zaměstnankyně salesiánů. Bylo vidět, že některé děti ještě neumí držet neúměrně jejich věku správně tužku nebo v ruce nemají jemnou motoriku, ale tak pojďme je to naučit! Když však jedna dívka chtěla ukázat, jak se píše psacím písmem ono písmeno, neuměla jsem jí poradit. Děti, kdo měly největší účast, dostávaly před prázdninami odměny, to byla plná třída!
V sobotu býval vyhrazen čas pro Biblickou oratoř, kdy se promítala kreslená prezentace s textem, s příběhem. Tato forma mi přišla moc hezká, děti se zapojí při čtení nahlas. Následovala dobrovolná dětská mše svatá, v neděli byla též možnost. Po každém doučování, Biblické oratoři nebo mši následovala oratoř s hrami a sportem, kdy jsme se dětem taktéž věnovali.
Starší klubovna a krásný čas s dětmi v ulicích Kalitinova
Moc ráda budu vzpomínat na další navštívenou romskou vesničku Kalitinovo. Kluci – mladší i straší dohromady – zde mívali jednou týdně spolčo a já jedno z nich spolu se salesiány navštívila. Místo, kde se potkávají, na první pohled starší klubovna se zchátralým stropem, na mě hned vdechla svoji identickou atmosféru. S jedním animátorem jsme zahráli pár křesťanských písniček, poté si kluci promítli biblický příběh. Úplně na začátku ale nemohl chybět fotbal, badminton, pokec. A co jsem nečekala, s jedním starším klučinou jsem popovídala dokonce anglicky!
Krásný čas jsem zažila, když šli poté salesiáni pozvat ještě děti na tábor a domluvit to s rodiči. Zastavili jsme autem na ulici a během čekání jsme my ostatní s děckama, které šly kolem, hráli jednoduché hry, ke kterým není nic potřeba, prohodili jsme pár slov, prostě tam s nimi byli. Když mi bylo podruhé nabídnuta cesta do Kalitinova, neváhala jsem. Při odjezdu děcka mávaly a běžely vedle našeho auta… bylo to opravdu výjimečné setkání.
Splnil se mi sen, byla jsem poprvé na skautském táboře!
Prvním rozdílem oproti táborům v Česku bylo množství věcí, které si kluci s sebou berou. Některým stačil malý sáček s pár kusy oblečení, které si v průběhu přepírali, kartáček s pastou od nás dostali. Jinak jsem na tomto romském klučičím táboře vypomáhala místní paní v kuchyni. Občas docházelo ke komickým situacím, neboť jsem čas od času podala něco jiného, než zrovna potřebovala. Byla ale velmi trpělivá. Kluky jsem také učila, jak se umývá nádobí, doma to u nich platí za ženskou práci. Mým dalším úkolem bylo fotit, a to mi zůstalo i do dalších akcí. Když bylo uvařeno, účastnila jsem se i programu. Jeden večer jsme byli stanovat, jindy jsme šli na oblíbené koupaliště. Valná většina plavat neumí, a tak jsem se to zájemce pokoušela naučit.
Těší mě, že mezi vedoucími byli i dva romští animátoři, ke kterým mají kluci blízko a pro které to také mohla být skvělá zkušenost. Na konci tábora všichni kluci obdrželi bulharskou Bibli a i já jsem jednu dostala! V letadle se mi podařilo přelouskat dvě stránky.
Opět na táboře, tentokrát s romskými holkami!
Před táborem jsme ještě prošli Machalu, abychom dětem připomněli, že se druhý den odjíždí na tábor. Na tento tábor jsem se těšila, že s děckama budu trávit čas intenzivněji. Pro tyto děti není vždy jednoduché respektovat zadaná pravidla, ale jejich setkávání přes rok jistě nese své ovoce. Hráli jsme různé hry, vyráběli náramky, zdobili vějíře, zpívali nebo tancovali, na což jsou holky velmi talentované. Holky také měly ve skupince možnost pobavit se ohledně v Machale běžné skutečnosti – svatby v např. v třinácti letech. Anebo druhé možnosti – chodit do školy co nejdéle, třeba i dodělat školu, což je opravdu vysoký cíl dávající naději pro šťastnější budoucnost (meta maturita byla letos poprvé dosažena!). Bohužel i z jiného důvodu aktuálně některá děvčata do školy nechodí, tudíž ani neumí číst.
Blechy, vstupné do zoo za 70 korun a kronika
V našem domě se nám objevily blechy, a tak začal jak boj s blechami, tak s uječenými kočkami (u nich pouze mírumilovné vyhánění). Koček i toulavých psů je v Bulharsku o poznání více než v Česku.
Tábory také bylo třeba společně naplánovat, rozdělit si úkoly a hry. Ve volných chvílích jsme chystaly pokoje pro hosty a pomocníky, praly povlečení a mandlovaly (žehlily). V létě je tu živo, takže se tam člověk potká s hromadou lidí. V odpočinkovém dni nám byl po překonání asi deseti brodů ukázán krásný vodopád. Cesta autem ale nebyla ledajaká, byla zatarasena, a tak bylo třeba jet jinudy. Jindy jsme navštívili pěknou místní zoo, vstup v přepočtu jen za cca 70 Kč. Jedno odpoledne vytáhl otec Petr kroniku bulharských misií, kde jsme mohli nahlédnout, jak toto dílo vznikalo. Obsahovala plno fotek a vtipných popisků.
„Chamala za Machala“ aneb Amerika není hlavním městem Bulharska
Asi nejvíce na mě zapůsobil desetidenní příměstský tábor Chamala za Machala, kdy jsme se dopoledne v deset hodin vydávali za dětmi nahoru do chudinské čtvrti Machaly, aby se něco naučily o Bulharsku. Dozvěděly se třeba, že hranice Bulharska jsou až „daaaleko“ za hranicemi Staré Zagory nebo že Stará Zagora není hlavním městem Bulharska, ba dokonce ani Amerika ne. Zahráli jsme s nimi hry, točili lanem, házeli s diskem a následně je pozvali na odpolední program do salesiánského centra, kde pokračovalo povídání a následně oratoř. Ti, kdo se aktivně účastní, půjdou za odměnu na bazén! A to je teprve motivace!
Už jsem se nepolekala, když mě podruhé objala ta samá podnapilá žena. Děti na to díky vlastní zkušenosti slovně reagovali a vznikla z toho skvělá příležitost jim vysvětlit, že i k těmto lidem máme chovat úctu, ne vždy jsou viníky jejich situace.
Už domů? A jak jsem od Romky dostala na letišti svačinu.
V polovině „Chamaly za Machaly“ skončila má dobrovolná služba. Uteklo to opravdu rychle. Cesta domů proběhla víceméně hladce. Vyrazila jsem kolem deváté ráno a ze Staré Zagory jsem po 4,5 hodinách dojela vlakem do Sofie. Pak se potřebovala přiblížit k letišti metrem. Mého rozhlížení kolem a údajně křížku na krku přivezeného z holčičího tábora si všimla jedna Romka. Ochotně se zeptala, co hledám a že můžeme jít spolu. Pomohla mi zorientovat se na letišti a jelikož jsem měla ještě hromadu času, zašla jsem s ní i do obchodu, pak že se potřebuje nasvačit. A že si mám dát s ní. Přestože jsem namítla, že své jídlo ještě mám, ukrojila krajíc se sýrem. Povídali jsme, a tak jsem zase procvičila bulharštinu (a to už jsme se přesunuly na kafe). Co ale mezi řečí padlo, je vnímaná nesounáležitost bulharských Romů a Bulharů. Ale byla prý ráda, že si může teď s jednou „neromkou“ v pohodě popovídat. Domů jsem kvůli zpožděnému letu dojela ve dvě hodiny ráno.
V čem mi kurz Cagliero a příprava předem pomohla?
Určitě se vyplatilo seznámit se se základy bulharštiny předem, tímto děkuji řediteli SADBY Jardovi Foglovi, že mi tyto základy poskytl. Také jsem se předem učila akordy psané v bulharštině a alespoň některé doporučené bulharské písničky, což přišlo vhod. Čtení azbuky s tím jde ruku v ruce. Praxe v salesiánském středisku nebo i přímo na kurzu s Romy mi ukázala, s čím se zde v Bulharsku setkám. A bývalí dobrovolníci mi mohli na víkendech zodpovědět různé otázky. Také se člověk připraví na to být na místě pokorný a nápomocný, kde je třeba. Je toho ale mnohem více.
Bolavá svědectví nebo…?
Měla jsem možnost zase trochu více nahlédnout do tohoto krásného díla, a přesto jsem viděla stále jen kousek. Zažila jsem jak část školního roku, tak prázdninový režim, na chvíli zažila život v komunitě. Poznala jinou kulturu, hromadu lidí, budoucí dobrovolníky, jedla výbornou banicu (tradiční bulharské pečivo) a tak trochu si splnila sen. Nebylo to vždy jednoduché, ale obohacující. Zde v dopise ani nelze zmínit vše.
Ale ani to procházení mezi polorozpadlými domy nemrzí tak, jako bolavá svědectví dětí ohledně rozbitých rodin, a i občasného násilí. Jinak je Machala krásná, ráda jsem tam chodila. Ten výhled a to, když tě na ulici zastaví starší sedící paní a do dlaně ti vtiskne dvě ryngle. Благодаря.
dobrovolnice Aneta
