Dobře uzavřít přeplněný kufr a jít si a chvíli lehnout. Předodjezdový stres vytočený v posledních týdnech na maximální obrátky už konečně opadl. Co jsem nestihla do teď už je v rukou Božích. A já zrovna tak. Hurá do Tanzánie!

Mým cílem je Don Bosco Secondary School Didia, střední škola čítající zhruba 1.200 studentů, ležící v odlehlé severozápadní oblasti Tanzánie. Počítám s tím, že cesta mi zabere několik dní. Nakonec je to týden. Nasedám do letadla a vzlétáme. Známá země mizí hluboko pode mnou. Páni. Opravdu letím na rok do Afriky? Něco po druhé hodině ranní přistáváme v Dar Es Salaamu, největším městě. Vybavení víza zabere asi dvě hodiny, poté vcházím do příletové haly. Má na mě čekat někdo z místních salesiánů. Nečeká. Nakonec se mi podaří spojit se s jedním z otců. Ohledně času mého příjezdu vzniklo nedorozumění. V Tanzanii je první hodinou dne hodina po východu slunce (u nás 7. ranní). Vysvětleno. Jenže otec má ranní mši, a tak mě přesvědčí, ať si vezmu taxi. Mám u sebe něco málo tanzanských šilinků, které mi podle otce akorát stačí na zaplacení cesty do střediska. Podle taxikáře nestačí, ale po chvíli handrkování souhlasí a odveze mě. V pořádku dorazím do střediska. Místní salesiáni mě ubytují a pomohou zorganizovat cestu na další dny.

Cestování je vždy velký zážitek

Příští ráno nasedám na autobus. Čeká mě 10 vydatných hodin jízdy oživených náležitě hlasitou africkou hudbou. Při příjezdu do Dodomy si nejsem jistá, kde vystoupit. Rychle se balím a utíkám ke dveřím. Cestou se praštím hlavou o televizi. Ptám se řidiče, zda mám vystoupit. Jsem docela nervózní, protože už padla tma, a to už venku není úplně bezpečno. Ale řidič nerozumí zhola nic. Nakonec zavrtí hlavou, a tak se vracím na své místo. Příští zastávka je konečná, vystupuji. Odháním podbízející se taxikáře a čekám. Po chvíli přijede otec ze střediska. Uvítání je skvělé. Jsou tu dvě dobrovolnice ze Slovenska a salesiáni jsou velmi milí. Ráno mi není dobře, a tak si pobyt prodloužím. Dobrovolnice se o mě perfektně starají, vše mi ukazují a vysvětlují.

Peťa má i zvířecí společnost

Po třech dnech nasedám opět na autobus. Tentokrát počet míst není limitován, a tak se cestující postupně rozkládají i na zem a všude, kde se dá. Příroda za oknem se mění. Bujné zelené porosty, postupně vystřídá vyprahlá zem a občasné balvanovité skály. Pouštní krajina. Před setměním dorazím do vesnice, kde mě vyzvedne náš otec rektor.  Za chvíli už se ocitáme za branami školy. Studenti zvědavě pokukují, kdo to přijel. Ubytují mne. Má nová domácnost se skládá z jedné kovové palandy s matrací, křesla, umyvadla, zrcadla s poličkou, háčků na zdi a malé místnosti se záchodem a sprchou. A také jednoho velkého kýblu. Ten se později ukáže být velmi praktický pro chvíle, kdy neteče voda (ta je jen studená). A také na praní. Na záchod se mi nastěhovaly žabky, ale pro žabky mám slabost, a tak je tam nechávám. Je to dobré. Bohu díky! Za vše. Vítej Didie! Už jsem se Tě nemohla dočkat.