Dobrovolnictví není vždy procházka růžovým sadem. Eliška v tomto dopise líčí nejen krásné zážitky – například výlet na sopku, ale i jeho stinnou stránku. 

Přišla nemoc

Ležím v posteli, čerstvě vyléčená z horeček čtyřicítek, týden neschopná pozřít jakékoliv jídlo, naprosto vyčerpaná, zesláblá a vyhlublá na kost. Snažím se v sobě sebrat sílu, abych se šla umýt ledovou vodou ze sudu. Už více než týden nám totiž neteče voda a po několika dnech propocených v horečkách už to prostě nemůžu dál odkládat. Moje motivace je celkem na nule. Už se udržím na nohou bez motání hlavy, ačkoliv jediné, co to přineslo, je možnost si jít sama uvařit čaj. Což by mohla být celkem výhra, vzhledem k neochotě mých spolu-dobrovolníků. Jenže když sejdu dolů a zaslechnu tu pubertální osmnáctiletou španělštinu, přistihnu se, že jsem si vůči ní vypěstovala naprostou averzi. Vadí mi tu momentálně úplně všechno, španělština mi trhá uši, všechno je špinavé, studené a mokré, po svých opakovaných zdravotních problémech se střevy se štítím čehokoli dotknout a bez vody po sobě ani nespláchnu záchod, natož abych se normálně vysprchovala. Navíc náš padre má teď nějakou práci s mládeží někde jinde a tak jsme tu po většinu času tak trochu osiřelí. Čas, který mi doteď připadal úplně zběsile rychlý, se najednou zastavil. Ta doba, co tu jsem, mi najednou přijde úplně nekonečně dlouhá… a nezdá se, že by měla brzy skončit. Venku panují každodenní mlhy a deště a dozvídám se, že nebudou trvat do konce ledna, jak jsem si původně myslela, ale nejmíň do konce března. Prádlo už se marně snažím usušit více než týden. Jako by mlhu venku za mým oknem způsoboval nějaký neviditelný mozkomor*, má mysl propadá čím dál tím větším chmurám. Marně se snažím vzpomenout, proč jsem se DOBROVOLNĚ dostala do takové situace. Říká se, že v takových chvílích by si člověk měl vzpomenout, proč začal… „jenže to bylo z nějakých divných důvodů, já už nechci a nemohu…“ naskakuje mi do hlavy text jedné mé oblíbené české písničkářky. Místo toho si tedy snažím vzpomenout na poslední chvíle, kdy jsem se cítila opravdu dobře, na správném místě. Mozkomor se prostě dá zahnat jedině šťastnou vzpomínkou…

Kouzlo Vánoc aneb nic bych na svém životě neměnila

Vytanou mi na mysl poslední dny v komunitě před povánočními prázdninami. Štědrý den byl sice plný smíšených pocitů, stýskání, kdy bylo zároveň těžko si uvědomit, že jsou opravdu Vánoce, ale zároveň byl také plný vděčnosti a skromnosti. Ráno k nám přišli tzv. animátoři okolních komunit, bylo jich asi dvacet. S padrem měli program a já zatím pomáhala v kuchyni chystat občerstvení a část oběda. Opravdu ale jen část, jelikož jsme pořádali místní a tradiční „pampa mesa“, což znamená, že každý přinese nějaké jídlo, vše se vyloží na veliký stůl na tácy a každý se svým malým talířkem krouží okolo a nabírá si, co zrovna chce. Pak se rozdávaly vánoční sáčky se sladkostmi, ale tak, aby každý, kdo byl obdarovaný, vylosoval jméno někoho dalšího a dárek mu předal i s osobním přáním. Potom jsme jeli do několika komunit, kam si padreho pozvali na štědrovečerní mši, do poslední komunity jsme dojeli už potmě a v dešti a mlze. Už to předjímalo klidnou a tichou atmosféru. Navíc to je komunita, kde několik lidí známe osobně, jedna paní odtud nám dochází dělat sekretářku. Vzhledem k počasí se nás tam sešlo jen několik. Byla s námi i padreho neteř v mém věku, co nás přijela na pár dní navštívit, a se kterou si velmi rozumím. A přesně v tu chvíli, kdy jsme tam seděli v naprosto úzkém až téměř rodinném kruhu, to na mě padlo. Takový ten nezaměnitelný pocit Vánoc. Jelikož nás bylo tak málo, postupně jsme každý sdíleli, co pro nás letošní Vánoce znamenají a jak je prožíváme. A já celá dojatá cítila takovou vděčnost, jako asi nikdy v životě. Vděčnost úplně za vše, co mám, za celý svůj krásný život a za to, kam mě až dostal. A poprvé v životě jsem měla pocit, že vůbec, ale opravdu vůbec nic víc nepotřebuji. Že si nic nepřeji. Že můj život je prostě v pořádku tak, jak je, i pokud v něm nic nezměním. Ještě víc mě dojala vyznání našich kluků z oratoře, kde jeden téměř plakal. A po skončení obřadu najednou místní odněkud vytáhli dva hrnce – jeden s výbornou masitou vařenou bílou kukuřicí a druhý s fazolemi. A všichni jsme se sešli potmě kolem malého stolku a jedli spolu rukama z jednoho hrnce, naprosto spokojení. V tu chvíli jsem měla pocit, že to je ta nejkrásnější štědrovečerní večeře a že mi úplně stačí. Do Simiatugu jsme se vraceli v tichu. Tam nás čekala poslední mše, kde se sešli všechny známé tváře, tentokrát naopak ve velkém počtu a velmi sváteční náladě. Po mši jsme pozvali na štědrovečerní večeři ženy, co pro nás pracují, a jejich děti, jelikož jsou pro nás součást rodiny. A při návratu do naší komunity nás čekalo příjemné překvapení – rodina jednoho dobrovolníka, která nás na pár dní kolem Vánoc navštívila, pro nás připravila krocana. Ke společné večeři nás tedy zasedlo asi 15, slavnostně jsme si připili českou becherovkou a kluci na závěr celí šťastní, že konečně mohou, snědli mou perníkovou chaloupku. Pak jsme hráli ping pong a další hry a šlo se na kutě. Další den nás čekal veliký úklid komunity a hlavně velké přípravy na 26. prosince – dlouho plánovaný výlet na sopku Chimborazo, nejvyšší horu Ekvádoru, a jelikož je kousek od rovníku, od středu Země nejvyšší horu světa. To vše i s dětmi s oratoře a rezidence a dobrovolníky z okolních farností. Na perníkovou chaloupku byli kluci natěšení už dlouho

Vzhůru na sopku Chimborazo

A další den se tak skutečně stalo, kolem půl sedmé ráno jsme se vypravili dvěma plnými dodávkami, s obřím hrncem plným rýže s kuřecím masem a zeleninou a dalším hrncem plným ovesného nápoje na korbě. Když jsem viděla, že se kluci přes naše varování chystají na výlet ve svých tenkých mikinkách a pochopila jsem, že nic jiného nemají, půjčila jsem všechny své bundy, svetry a čepice a hodinu na to už jsme stáli na úpatí nádherného majestátního Chimboraza. I přes občasné problémy s dýcháním a motáním hlavy jsme si kousek vyšplhali, do výše zhruba 5200 m.n.m. A tak kluci poprvé v životě spatřili sníh. Ta radost byla úžasná. Pak jsme se jeli vykoupat do horkých pramenů, které má taky na svědomí Chimborazo, přeci jen je to sopka, byť už neaktivní. Čekalo nás ale nepříjemné překvapení – bazény se zrovna ten den čistily. Naobědvali jsme se tedy na parkovišti a padremu se nakonec podařilo majitele přesvědčit, že se můžou kluci vykoupat v jednom z bazénů, kde je pouze vlažná voda, který byl jediný čistý. Kluci si rozhodně radost zkazit nenechali, i tak řádili o sto šest. Nakonec mi to nedalo, a jako jediná z dospělých jsem tam skočila taky. Radost ze sněhu

Džungle a komáři

A další den? Po pětitisícovce jsme v pět ráno vyráželi každý za svými rodinami – já celá natěšená s dobrovolníkem Byronem za jeho rodinou do Macas, malého města v džungli, kde skoro pořád prší, ale i přesto je teplo. A tam začaly mé problémy. Hned po příjezdu jsem odpadla s bolestí hlavy, což vzhledem k rychlé změně klimatu a nadmořské výšky nebylo nijak překvapivé. Ale další den mě skolily nepříjemné střevní potíže. Z Macas jsem si toho tedy až tolik neužila, ale aspoň jsem se konečně vyspala. A také jsem mohla vidět, jak se bydlí jinde, než v Simiatugu. Skromnost poměrů, ze kterých Byron pochází, mě šokovala. Domeček o dvou místnostech – jedna z toho je prostá kuchyň, s jedním dřezem, hořákem a jedním stolem, nic víc, která je ještě ke všemu ve skutečnosti zadní část malého obchůdku. A druhá místnost je ložnice, kde jsem spala já, Byron, jeho maminka a jeho sestra. Na zahrádce ale kvetla krásná mandarinka, avokádovník byl bohatě obsypaný plody a kukuřičný klas byl vyšší než celý dům. A na střeše bydleli dva malí pejsci. Ano, na střeše. První den po našem příjezdu netekla voda a druhý den zase nešla elektřina. Připadala jsem si jako na chatě. Ale nebýt těch zdravotních problémů, moc si to užívám. Nejhorší ale bylo, že mě pořádně poštípali komáři… a právě to asi způsobilo o týden později mé horečky, vyčerpání fyzické a následně i psychické. Jak mi to tak vše běží hlavou, přeci jen se cítím o trochu líp. Když nad tím zpětně přemýšlím, přijde mi až skoro neuvěřitelné, že jsem to všechno opravdu zažila já. Přijde mi to nějak děsně dávno… jenže pak přijde Byron s chlapci z oratoře, co mi přinesli sud vody, a nadšeně se na mě vrhají, ptají se, co mi je, a kdy už mi bude dobře. Chvíli na to na mě ťukají kuchařky a ptají se, co pro mě mohou udělat, co mají uvařit, abych něco snědla. A pak znovu přijde Byron a říká mi, komu všemu chybím, kdo se na mě ptal a kdo vzkazuje, že se mám stavit, až to půjde. To mi pomalu vrací sílu a chuť vylézt z postele.

Mám z čeho čerpat

Ano, podmínky tu nejsou vždy úplně ideální a občas je to opravdu náročné a osamělé. Žít v komunitě mezi kněžími a osmnáctiletýma kluky, mluvit jinou řečí a jinak přemýšlet, nemít nikoho stejného věku a mentality. Ale to neznamená, že to nedává smysl a není to krásné. Každá maličkost, kterou mohu někoho naučit, úsměv a objetí, které mohu darovat… Má čistá přítomnost mezi lidmi, na kterých je vidět, že z toho něco čerpají. A pak jsou tu ještě k tomu ty chvíle vzájemného dojetí, kdy někomu řeknete, že mu díky štědrosti vašich přátel zaplatíte výdaje za léčbu manžela po nehodě, či že mu pomůžete postavit střechu. To je pak takový malý a krásný koloběh vděčnosti. To je to, z čeho se tu pak dá žít, i když zrovna neteče voda a všechno prádlo, co vlastníte, je beznadějně mokré nebo špinavé. To je to, díky čemu můžete vylézt z postele i vyhublí po horečkách a umýt se pár džbánky ledové vody. A navíc… vždy, když už úplně dojdou síly, je tu ta nádherná příroda, odněkud pokaždé vykoukne nějaký dechberoucí výhled na kopce či západ slunce… Takže – hurá do sprchy a mezi lidi! Eliška Obermajerová ____________ *mozkomor – bytost z knih o Harry Potterovi, která se živí vysáváním všech dobrých vzpomínek a způsobí, že člověk propadá beznaději