Poslední Petřin měsíc v Ghaně byl o nemocích a úrazech, ale všechno zlé je k něčemu dobré

Začalo to vyvrknutým kotníkem, který nepříjemně bolí do teď. Přesně o týden později jsem dostala do očí zánět. V nemocnici jsem kromě antibiotických kapek dostala jeden lék s tím, že se mi po něm bude možná točit hlava. Vzala jsem si jej večer a v noci jsem se probudila s lehkým třesem, lehce zpocená a s myšlenkou, že se musím najíst. Další den po konzultaci se sestrou a maminkou jsme objevili, že je to lék pro diabetiky a já dostala hypoglykémii. V nemocnici se asi spletli. Nyní posledních pár dní trpím bolestivými křečovými žílami v nohách a zítra navštívím nemocnici v naději, že mi někdo pomůže. Návštěvy nemocnic jsou ale častější. Prvně Berni (z Rakouska) dostal horečky, zvracel a dostal průjem. V nemocnici byl tři dny a po lécích na malárii (i přes negativní test) ho poslali domů. O týden později s podobnými příznaky strávila tři dny v nemocnici Magi (německá dobrovolnice). Protože se to u obou nelepšilo, chodí na další různé testy a všichni doufáme ve zlepšení. Minulý týden dostal otec Nicola (z Itálie) zánět průdušek a rýmu. Má přirozeně hluboký hlas, ale nyní začal mluvit ještě hlouběji. Po pár dnech se cítí lépe. Mii (dobrovolnice v Boys Home) se na chodidlech zabydleli nějací červíci a nepříjemně to svědí, v nemocnici dostala krém a snad se to brzy vyléčí. A Kenneth (bratr v Boys Home z Nigérie) dostal malárii. A první dva dny byl úplně vyčerpaný (slabý, bolest v celém těle, malátnost). Už pořádáme soutěž o nejvíce nemocného člověka. Díky tomu všemu jsem se tu naučila trochu jiné věci než doma. Do nemocnice nikdy nejdete sami. Považuje se za normální, že sebou vždy někoho přiberete a zvláště během více hodinového čekání je to dobrá věc. Pokud jste v nemocnici, všichni přátelé, nejen nejbližší, se vás snaží navštívit. A to i během dvoudenního pobytu. Pokud něco nezvládáte (podat si pití, koupit něco, přinést apod.), normálně o to požádáte a považuje se za samozřejmé, že vám druzí pomohou. Žádný ostych. Zároveň však nesete bolest statečně a jste stále součástí dění kolem vás. Snažíte se uzdravit rychle a někdy ještě s antibiotiky už pracujete, i když ne naplno s ohledem na své zdraví. Celé mi to připomíná jeden citát. Když se stane něco smutného, někdy to nejhorší na tom není ta věc, ale lhostejnost druhých lidí. Lidé tu žijí více pospolu a rodina tu není prázdným pojmem. Všichni ví, že se bez druhých neobejdeme. A že i do nebe buď jdeme s lidmi okolo nás, nebo tam nejdeme vůbec.