Je to už více jak dva měsíce, co jsem se vrátila z Mongolska, kde jsem strávila letní prázdniny. Těžko se všechny zážitky shrnují do jediného článku. Celý můj pobyt byl také poznamenán horečnatými přípravami na příjezd papeže. Mongolové možná nevnímali návštěvu papeže jako my u nás, ale i tak se na jeho příchod těšili. Takže se pokusím vyzdvihnout ty okamžiky, které ve mně navzdory tomuto shonu zanechaly nejhlubší dojem.

Každotýdenní rytmus byl v podstatě stejný. Občas ho narušily nejrůznější akce, především výlety. Pravidelně jsem se pohybovala v oratoři, učila několikrát týdně angličtinu ve zdejším School Centrum (školní středisko) a pomáhala na farmě, která je koncipovaná jako letní brigáda pro chudší děti ve farnosti. Díky výdělku z práce na farmě si mohou děti dovolit pořídit školní uniformy a další pomůcky.

Oratoř

Děti, které nadšeně soutěží, společné skákání panáka. Hraní fotbalu, volejbalu, únava v lýtkách, ale i radost. Vzájemné povzbuzování se a jásání nad každým gólem a podáním.

Výuka angličtiny

Každotýdenní snaha naučit malé děti alespoň základy jazyka. Na konci pobytu už všichni umí pozdravit a poděkovat. Můj největší pedagogický majstrštyk: naučit je určování hodin angličtině.

Farma

Bolavá záda a vypletý záhon. Povídání si s holkami o všem možném, snaha popsat mou domovinu. Jejich úžas nad představou země, kde často prší, kde se dá jenom tak jít do lesa a žije tam mnohem víc lidí.

Farnost

Společné přípravy na návštěvu papeže. Kupování slavnostních délů (mongolský národní oděv), trénink mše a písní. Nadšený otec Andrew, který diriguje skupinu dvaceti babiček zpívajících ze všech svých sil. Děti, které řeší, kdo je papež a proč nepřijede s dalajlámou.

Farní táborák

Nádherný výhled z kopce na krásnou meandrovitou krajinu. Taneční kreace dětí na známé písně, které už jsem na konci pobytu uměla zazpívat. Čekání, než se uvaří hlavní chod (něco jako vývar), takže jsme se vrátili domů až kolem půlnoci.

Poušť Gobi

Neskutečná noční obloha, zlatý písek, kouzlo větru, který kreslí ty nejjemnější vlnovky v písku. Hrdost na zdolání duny. Večerní povídání u ohně. Cennost vody a počítání každé kapky. Přespání v jurtě. Nekonečná stáda velbloudů.

Země modrého nebe

Je toho skutečně hodně, ale asi nejvíc na mě zapůsobila hrdost Mongolů na jejich zemi. A jejich úžas nad tím, že Evropa není jeden stát, ale že tu máme mnoho malých států, přičemž by se skoro polovina z nich vešla do jednoho Mongolska. Čingischánovu sochu zde najdete skoro v každém městě, kromě toho je na bankovkách, takže mu skutečně neuniknete.

Mongolové rádi zdůrazňují to, že jsou zemí modré oblohy. Naplňuje je hrdostí, že se jim daří udržet svou nomádskou kulturu a bydlení v jurtách, navzdory tomu, že mladší generace už žije usedlým způsobem a postupně se stěhuje do velkých měst. Jsou pyšní na krásu své země, zelené pastviny se stády zvířat, především ovcí a koz, ale i krav, velbloudů a jaků. Jak to okomentoval můj otec: „Pokud je to dole zelené, nahoře modré, je to step, pokud je to dole žluté, nahoře modré je to poušť. A jsou na tom malé tečky, hnědé a bílé, to jsou zvířata. A tak vypadaly všechny tvoje fotky z Mongolska.“

dobrovolnice Zdislava