Protože mě ve Vunaboscu čeká jen pár dní, nelením a rovnou vyzvídám, jak se věci opravdu mají:

“Otče, povězte mi, jak je to s tady s těmi kanibaly?” Pálím na rektora a šéfa komunity, veselého Moise z Konga. Dle interních informací vím, že právě zde ještě všechny tradice nevymřely.

“No, úplně veřejně o tu o tom nemluví, ale nejednou mi dal učitel výpověď, že se musí vrátit do své vesnice, protože ho někdo sleduje,” významně se odmlčí, “takže alespoň strach z toho zůstává. Tuhle mi jeden z farníků vysvětloval, že onemocněl, protože mu do polívky podstrčili lidskou kost.”

“Já slyšel, že to teď funguje jako nájemná vražda, že si můžeš zaplatit profesionála na špinavou práci.” Přidává se Chris.

“Tradičně se kanibalismus provozoval (provozuje?) rituálně- např. když jeden kmen vyhrál boj, snědl část protivníka jako projev vlastní síly a potupy soupeře. Oficiálně to však zákon už zakazuje. Dřív z některých misionářů zbyly jen boty, guma jim nechutnala!” Směje se Moise. Já jsem lidožroutským praktikám nesvědčila ani se jich neúčastnila, takže výše zmíněné zvěsti berte s jistou rezervou, ovšem nijak bych se nedivila, kdyby se za určitých okolností v omezeném rozsahu něco podobného ve vesnicích odehrávalo. Mě však nikdo nesežral, takže cajk a vyprávíme dál:

Škola se nachází ve městě Kokopo, které se pyšní nejčistším trhem v zemi (skutečná rarita) a je novodobým centrem celého kraje. Srdce mnoha obyvatel ovšem leží v Rabaul, které až do roku 1994 bylo hlavním městem provincie. Na pobřeží tyrkysového oceánu se nad Rabaul tyčí černá hora a na jejím úpatí prýští prameny vařících vod. Nacházíme se na výbušném území. Většinu min z války už sice Japonci odstranili, ale se sopkou Tavurvur a četnými zemětřeseními si nikdo neví rady. V devadesátých letech pohřbila láva mnoho domovů a ačkoliv je sopečná půda velmi úrodná, nevyzývá k stavbě dlouhodobých projektů. Za návštěvu ovšem rozhodně stojí. Z horkých koutů se přesouváme do Submarine Base, která se rychle stala mým oblíbeným místem široko daleko, a kam jsme se stihli ještě jednou vrátit a popiknikovat. Věřte mi, tato destinace stojí za všechen povyk. Na bílé písečné pláži si můžete grilovat své bůčky dle libosti a sledovat průzračný oceán mizící daleko za horizontem, ale velmi byste prohloupili, kdybyste takto strávili svůj pobyt. Submarine Base je místo stvořené k důkladnému průzkumu: Jen pár metrů mělčiny vás dělí od mořských hlubin, ve kterých možná je a možná není stále ukrytá jedna z japonských ponorek. Přesně na hraně mezi roztomilou plážičkou a temnými vodami (pozor na žraloky!) vás uchvátí stovky (nepřeháním) druhů ryb a všemožných a nemožných mořských tvorů, kteří si to rejdí mezi pestrobarevnými korály. Poprvé jsem viděla v moři tolik života na jednom místě a řeknu vám: Nemo? Hadr! Ve vodě jsem pod hladinou strávila tolik času, kolik mi síly stačily a věřte mi, že tváří v tvář takovému zázraku stvoření se i kyslík jeví jako volitelný doplněk- beztak se vám z té krásy zastaví dech. Jen se rozjíždíme, posilněni kokosem, který nám skočil Petr utrhnout z jeho nedaleké zahrádky se vydáváme do kopců. (Kokosové poznatky: existuje mnoho druhů kokosů, stejně jako banánů, každý se používá trochu jinak a má jiné jméno. Obecně cokoliv koupíme u nás je seschlý stařeček ke kterému by se zde ani pes nepřiblížil, zatímco čerstvé kokosové mlíčko je na rozpálené pláži moc a moc mňam!) Jak název lokace napovídá, ve čtyřicátých zde zakempili Japonci a vykutali si tu tuze pěkné nory. Horu nad pláží provrtali tunely, skrýšemi a střílnami a u mořské hladiny vyhloubili domečky pro ony ponorky, po nich nese základna své jméno. Dle mých informací (opravte mě, pokud se mýlím) zůstalo toto místo nedobyto. Otec Moise si naivně myslel, že mi ukáže jeden tunel a budu spokojená, ale to se škaredě spletl. Jak je mým zvykem, prošmějdila jsem, co se dalo.