Úsměv a mávat, tak by se dalo charakterizovat papuánské cestování Em a dalšího dobrovolníka Chrise
Vracíme se do červencových zimních dní, kdy louky byly zelenější a já se šťastně cpala trsy jahod a nekřesťanským množstvím sugar fruit, ovocem, které vás má odradit už svým sladkým názvem, ale jak víte, já se jen tak nedám. Duchovní obnova skončila, už se zase mohlo zpívat a tancovat, tak jsme toho řádně využili. Kromě roztomilých domečků z přírodních materiálů, které si tu každá rodina staví sama (zapomeňte na údržbu, za pár let se střecha z trávy rozpadne a tak si během týdenní brigády postavíte bejvák zbrusu nový), mě na našich cestách zaujal pohled na lidi, kteří spí před svou chatičkou jen na kamení. Mají domov, ale úroveň a styl života se od toho našeho diametrálně liší. Nemá cenu ho vůbec porovnávat. Koupete se v řece a o sprchách či kanalizaci jste neslyšeli. Projíždíme okrajem města kolem velikého nápisu “toilet- dvě kina” (kina- místní měna). Jak se rozhlížím kolem, vidím jen potok a trochu odkopané zeminy.
Chvála asfaltu
Druhou polovinu týdne v Kumgi jsme strávili cestováním a poznáváním místní kultury. Chris byl v sedmém nebi. Zatímco já se snažila vyfotit malé čuníky, kteří se procházejí všude kolem, on vzdychal nad místními automobily. Asi si myslíte, že si tu budou jezdit všelijací veteráni a prdavky, ale to byste se mýlili. Když už si auto můžete dovolit, zásadně zvolíte landrover nebo Navara či nějakého jiného bytelného macka. Ono by totiž nic jiného tady nejelo. Seděli jste někdy za volantem a nadávali jak špačci na úroveň českých silnic? Věřte mi, po jediné cestě v Highlands byste už ani nepípli. Hodiny strávené na silnicích, nebo spíše na NEsilnicích vás donutí vážit si českého asfaltu. I se všemi dírami, které s sebou přináší. Nezapomenutelný zážitek se nesu z výletu do Goroky. Hodiny strávené na klikaté kamenité cestě do nebes vám přinesou zaručeně naraženou kostrč, prach ve všem tělních otvorech a nezapomenutelné výhledy. Protože jak víte, jsem děvče dobrodružné, přerušujeme naše muzikálové karaoke a vydávám se na stezku odvahy na záchody u prodávajících stánkařů, kteří si vydělávají na své živobytí prodejem vypěstovaného ovoce. Opravdu jsem vám je chtěla vyfotit, ale bála jsem se vytáhnout mobil či se čehokoliv dotknout. Povím vám, byl to vskutku silný prožitek pro všechny smysly (jen chuť jsem oželila :D).
“Bílá ženo!”
“Ahooooj!”
“Aááá! Jéééé! Jůůůůů!”
Není jednoduché býti královnou. Po téměř dvaceti hodinách, které jsme během týdne strávili na silnici, mi tuhne úsměv na tváři. Tím myslím, že jsme ho tam přimontovala a mimické svaly začínají vypovídat službu. Máváme o sto šest. Chris se svěřuje, že už zdokonalil svoji techniku:
“Zvedneš ruku, usměješ se a pak nonšalantně mávneš a pokývneš hlavou, to tomu dodá ten osobní šmrnc. Nezapomeň se pořádně zazubit, to je pokaždé tutovka.” Já si prošla několika fázemi královského páru. Od “Nemám problém zamávat pár lidem při cestě” přes “Přeci nemůžu zdravit každého, kolem kterého projedeme. Nebudu to dělat.” Po “Dobře, okénka dolů, usmívat se a mávat.” Jistý nadhled mi poskytla malá holčička. Jak jsme se přibližovali, slyšela jsem její pláč a křik. Jakmile nás spatřila, zarazila se a pak začala poskakovat a smát se. Tak jsem si řekla, že mě ten úsměv nic nestojí a třeba někomu udělá radost.
Turné končí s Hruškou
Naše turné vyvrcholilo poslední den, kdy si pro nás studenti připravili večer plný radosti- od vystoupení, přes hry po výborné palačinky a děkovné proslovy. Tak jsme jim taky ukázali pár tanečních kreací a zazpívala jsem Hrušku. Byl to za celý rok večer, kdy jsme se Chrisem opravdu mohli vybláznit a ukázat plný potenciál šílenosti dobrovolníků. Po několika hodinách slušné party plné smíchu a tance a asi 200 prosbách o foto jsem padla mrtvá do postele.
Návštěva míst, kam se jen tak všem nechce
Výhoda cestování se salesiány tkví v tom, že se podíváte na místa, o kterých se v turistických příručkách nedočtete. Prodírám se davem tlačících se a pokřikujících občanů. Dosedám na dřevěnou lavici a rozhlížím se po šedivých stěnách potapetovaných plivanci betelového ořechu, grafity a podivnou hnědou barvou sračkovité konzistence. U vedlejšího stolu právě vypukla hádka a já se sázím s Chrisem, jestli bude následovat i bitka. Šilhám po velké zaprášené knize, která nevině leží v koutě osamocená. Jsem si dobře vědoma, že naše přítomnost přitahuje veškeré pohledy široko daleko, tak si dávám záležet, abych se na všechny mile usmívala a zkrátka se chovala jak se sluší a patří pro bílou dámu v šatečkách na papuánské policejní stanici. Čekáme a čekáme. Ještě chvíli čekáme, ale dozvídáme se, že policejní důstojník, který se nám má věnoval, dorazí až za dvě hodiny. Tak jdeme na oběd. Při druhém pokusu se už celé naše parta dostává o dveře dál. Vcházíme do tmavé místnůstky, kde se kolem stolu rozesadí otec Dominik, poškozená strana a dva policejní důstojníci. Stojím s Chrisem v pozadí a vše napjatě sleduji. Dojednává se kompenzace za poškozený obchod, do kterého naboural jeden ze školních řidičů. Lituji Dominika, laskavého a skromného otce s se stříbrnými vlasy. Sedí tam sám proti celému wantoku mamin. Nikdo nepochybuje, že si tato rodina zaslouží být spravedlivě kompenzována za škody při nehodě způsobené. Jak se však dá očekávat požadavky se jen kupí, rozbitých věcí je víc a víc. Nakonec to vypadá, že bychom měli platit za jejich špatné tržby posledních deset let. Háček tkví v tom, že ihned po nehodě se nesepsal soupis škod, tak teď lavírujeme mezi upřímnou snahou po spravedlivém vyrovnání a zároveň zdravým pudem sebezáchovy. Jedna z matek křičí. Dominik smířlivě odpoví. Druhá začíná halasit, policista srovná celou rodinu do latě. Toto je jedna z mála chvílí, kdy posvátná úcta ke kněžím nese určité benefity. Pomalu, ale jistě se propracováváme k dohodě. Čekám, kdy někdo vytáhne papír, aby se vše sepsalo a podepsalo. Když se tak neděje a vidím zmatené pohledy všech zúčastněných, vstupuji do diskuze. Shrnuji, na čem se jednotlivé strany dohodly, vyjasňujeme poslední body a ujišťuji se, že všichni odchází jakž takž spokojení. Je mi jasné, že musím jednat mile, ale nekompromisně, jinak bychom se z téhle smradlavé díry nedostali. Přesně ve chvíli, kdy bych ráda vše zaznamenala na papír se s námi policie začíná loučit a děkuji za návštěvu. Dozvídám se, že dohoda je uzavřena potřesením rukou před důstojníky jakožto svědky. Kdyby nastaly další komplikace, stačí najít našeho pana policistu a on dosvědčí, na čem jsme se usnesli.
Ženy bojovnice
Poslední odstavce bych ráda věnovala dámám, které mají můj neskonalý respekt. Během týdne jsme byli požádáni, abychom na ranním shromáždění přednesli nějaký ten motivační proslov do nového dne. Moje kecání vyšlo shodou okolností na poslední den naší návštěvy. Moc mě potěšilo, když za mnou poté přicházeli studenti, že by se také rádi stali těmi dobrovolníky. Každopádně se spustil dominový efekt, který vyvrcholil tím, jestli bych si nepromluvila s místními studentkami. Simbu je vyšší dívčí i klučičí. Původní úmysl zněl: “Jdi a nějak je povzbuď.” Sedím asi před deseti slečnami, které zastávají ve škole vedoucí pozice. Co bych jim měla vyprávět? Rozhodnu se raději naslouchat. Sdílejí se mnou své životní příběhy: “Víš, já jsem si Simbu vybrala. Když mě přijali, nijak mne nelákala myšlenka studovat technický obor, ale nechtěla jsem zůstat doma, tak jsem si řekla, že to na rok zkusím. Pak jsem si to tu zamilovala.” “Naši byli dost proti, abych šla studovat na mechanika. To se v naší zemi k ženám nehodí. Myslili si, že se po střední vdám a budu mít děti, ale já chci pracovat s letadly.” “Po škole si založím firmu a budu podnikat.” “Víš, máme v rámci výuky několikatýdenní praxi. Učitelé nás varovali, že to nebude jednoduché. Zařadili nás na místo, kde ještě nikdo ze školy nestážoval. Vzali jsme to jako výzvu. Věděli jsme, že jestli nás mají brát vážně, musíme být nejlepší. Spolupracovníci se nám smáli, co tam jako holky budeme dělat, utahovali si z nás, naši nadřízení byli taky skeptičtí. Bylo to těžké, ale nikdy jsme necouvli a neremcali. Poznámek jsme si nevšímali, prostě jsme dělali veškerou práci, jako ostatní, i když to bylo fyzicky náročné. Splnili jsme všechny úkoly, jak nejlépe a nejpečlivěji jsme dokázali. Na závěr praxe si nás šéf zavolal do kanceláře. Pochválil nás, poděkoval a řekl, že příští rok požádá o další stážisty z naší školy a jestli bychom u něj nechtěli jednou pracovat. Vybudovali jsme si vlastní jméno, pověst na základě naší snahy a schopností. Byl to ten nejlepší pocit v životě.”
