S ostatními dobrovolníky jsme se rozhodli vydat na cestu koukolem dokola celé provincie. My jsme se navíc domluvili s Mangenou (dalším dobrovolníkem v Chingole), že budeme pokračovat do Livingstonu a navštívíme tam Viktoriiny vodopády, čímž si trochu uděláme prázdniny. Ale víte jak to je – člověk míní, Pánbůh mění..
První den, byla cílem naší cesty Mansa. To je město v provincii Luapula, kde se nachází salesiánské centrum, které provozuje oratoř, střední školu, školku a základku (poslední dvě zmíněné instituce jsou vedené salesiánskými sestrami). Z Chingoly je tohle centrum vzdálené jen asi 200 km, což je dost v pohodě vzdálenost. Bohužel to má háček. Těch dvě stě kilometrů je přímou cestou přes Kongo, což je pro cizince drahé a taky trochu nebezpečné. Takže naše objízdná trasa měla okolo 700 km po afrických silnicích. Jedna blíže nespecifikovaná česká mapová aplikace předpokládala, že to ujedeme za osm a kousek hodiny. To ale chudinka asi nikdy nebyla v Zambii. Nakonec jsme to totiž jeli 14 hodin.
S vidinou celého dne v autě jsme se chvilku před pátou ranní potkali v centru. Nakonec nás jelo 9 plus dvě pneumatiky, počítač (taková ta černá těžká bedna) a bagáž. Jo, správně čtete devět – 4 v kufru a pět v kabině. Naštěstí náš železný oř nebyl žádný prdítko, ale pořádná kára, takže jsme se tam více méně v pohodě poskládali.
Víte, že v Zambii nikdo neřeší, kolik lidí jede v kufru/ na korbě, ale když máte v autě nepřipoutaného pasažéra, platíte pokutu? Takže každé policejní kontrole předcházelo ujištění, zda jsme všichni připoutaní. Musím uznat, že tak dlouhou cestu (v tak přeplněném autě) jsem na jeden zátah ještě nikdy neabsolvovala. Bylo pro mě proto příjemným překvapením, jak se ráz krajiny měnil. Z okolí Chingoly, (které je značně plackoidní a v okolí silnice nenajdete nic zajímavějšího než pár dolů a jeden borovicový les), přes kopcovité okolí Konga, močály, pravý africký venkov až po změnu barvy hlíny v okolí Mansy.
Cesta začala být pořádně zajímavá po příjezdu do provincie Luapula. Ta nás totiž přivítala silnicí, která byla doslova samý výmol. Tenhle úsek měřil asi 10 kilometrů, ale těžko se to odhaduje, protože jsme jeli krokem. Byla to taková masáž po africku (pro vyšší jedince i masáž hlavy, jak hlava narážela do stropu auta), ale lepší silnici tam bohužel ještě nikdo nepostavil. Když jsme z tohoto úseku vyjížděli, potkali jsme vál a pár lidí, co do děr házelo štěrk. A jak legenda praví, jestli neumřeli, hází tam dodnes.
Po zdolání této nástrahy na nás čekalo milé překvapení. Všude okolo nás se rozprostírala voda, která byla posetá malými ostrůvky, pokrytými rákosím. Přijeli jsme totiž do bažinaté části cesty. Když se ale řekne bažina, člověk si představí něco odpudivého. Scenérie před našima očima byla ale uchvacující, místy až kýčovitá – to, když po hladině jeli rybáři v loďkách. Za nějakou chvíli, když už to vypadalo, že nás bažina nemá čím překvapit, jsme dojeli k Luapuskému mostu. Na první pohled vypadá úplně nezajímavě, prostě most přes bažinu. Když ale zjistíte, že se svými 3 kilometry počítá jako druhý nejdelší most v Africe, budí respekt.
Za mostem jsme si dali na chvíli pauzu, abychom se mohli pokochat a vyvenčit. A taky proto, abychom mohli potěšit starého vojenského hlídače, který byl velice kontaktní a čekal, že z výpravy muzungu (cizinců/bělochů) něco padne. My se ale k jeho smůle po chvíli sebrali, a jeli dál.
Cesta nás teď vedla přes venkov. Znáte to, jak lidi z měst, si v Česku mají tendenci dělat z vesnic legraci? Jak tam přijedou a říkají, že je to díra a že tam “chcíp pes”? No, tak to neviděli zambijský venkov. Tady prostě nebylo nic. Pár domů (takový ty typický africký co vidíte v televizi, s proutěnou střechou), trocha obdělané půdy a tím to v podstatě končilo. A takhle několik desítek kilometrů. Člověka, který je zvyklý na evropský standard bydlení až vyděsilo, jak ty domky byly malé a kolik v nich bydlelo lidí. Bohatší vesničané měli větší dům nebo plechovou střechu, ale celkově to byla přehlídka vděčnosti a možná i trochu výčitek svědomí, že na mě doma čeká byt, ve kterém můžeme bydlet jenom dva, máme tam elektřinu i tekoucí vodu.
Do Mansy jsme přijeli potmě. (Tím, jak máte v Česku čím dál víc světla, nám tu světlo ubývá, takže se stmívá už okolo šesté hodiny.) A po nějakých nákupech, abychom do komunity něco přivezli a zároveň tam měli co jíst k večeři, jsme dorazili do centra. Přivítali nás tam tři psi a tři otcové. Po ubytování v rozlehlém třípatrovém dobrovolnickém domě jsme si dali společnou večeři a rozešli se spát.
V noci na mě skočila nějaká zrádná zbloudilá bakterie, takže jsem se probudila s horečkou, a bylo mi jasné, že z dnešní plánované cesty do Lufubu (dalšího centra v provincii Luapula, vzdáleného asi dvě hodiny cesty, působiště Ondry) nebude nic. Jenda se rozhodl objevovat krásy salesiánského centra a místní oratoře, já celý den spala a zbytek výpravy pokračoval v cestě. Abych ale o zážitky nepřišla, bylo rozhodnuto, že navštívím místní zdravotní středisko, protože prý je velká pravděpodobnost, že ona zbloudilá bakterie není bakterie ale malárie.
Do zdravotního centra nás jeden z otců z komunity zavezl asi okolo osmé večerní, takže tam panovala příjemně ospalá atmosféra počínající noční směny. Po vyplnění všech papírů a přijímacím pohovoru se sestřičkou, jsem se dostala do ruky doktorce. Ta si se mnou nejdřív povídala o tom, jak jsem mladá a co všechno v mých letech vyváděla. Bohužel mi taky oznámila, že v laboratoři, kde by mi měli udělat test na malárii, nikdo není. Ona si ale myslela, že malárii určitě mám, takže mi léky na ni předepsala i bez testů s tím, že se mám raději další den dostavit znovu, aby mi byly ty testy zpětně dodělány.
Další den, jsem se tedy vrátila a nechala uspěchaně působícího odběrového bratra, aby mi pustil žilou. Pak jsem byla svědkem toho, jak kousek odebraného vzorku vzal, přidal do něj nějaké činidlo, natřel to na podložní sklíčko a začal to sušit pod sušičem na ruce… Nevím, jestli je to nějaký zaručený postup, jak přijít na to, že má někdo malárii, ale vypadalo to dost hororově, jak tak mával krvavým sklem pod vysoušečem rukou. Každopádně ať mával, jak mával, můj test byl negativní, takže mi bylo doporučeno, ať přestanu brát antimalarika předepsaná paní doktorkou a doléčím se pouze antibiotiky, která jsem spolu s antimalariky dostala taky. Zpáteční cestu do centra jsme absolvovali rozvrzaným taxíkem, což byla poslední zajímavá věc, co se ten den přihodila.
Večer se vrátila naše výprava z Lufubu, a začaly se spřádat plány na další dny. Nakonec jsme se všichni shodli na tom, odjet už následující den. Dvě polky zůstávaly na místě, protože to bylo jejich centrum, Mangena měl v plánu pokračovat s Chrisem do Lusaky, my jsme měli jet do městečka Kapiri Mposhi, odkud by snad mohl jet autobus do Chingoly a poslední dvě polky naší výpravy, měly být Chrisem dopraveny do Kabwe – města jen kousek od Kapiri. Tím, že skupina dost prořídla (švýcarského člena nechali v jiném centru po cestě do Lufubu), byl konečný počet pasažérů v autě jen šest. Sice jsme měli v paměti délku jízdy do Mansy (cesta z Mansy byla až do Kapiri Mphoshi úplně stejná), ale s vidinou více místa v autě, jsme se tím nijak nestresovali.
Ráno jsme vyráželi okolo šesté ranní. Já byla skoro dojatá, když jsem zjistila, že pro mě zařídili matraci a dali ji do kufru společně s dekou, abych mohla celou cestu spát. Myšlenka to byla věru chvályhodná a jsem moc ráda, že ji zrealizovali. Bohužel se tam dalo spát jen na úplně rovné silnici, kterých v Zambii moc není.
Cestu do Kapiri jsme pouze asi se dvěma zastávkami zvládli za neuvěřitelných devět hodin, leč nebylo nám přáno zkusit chytit autobus, protože jsem si prý potřebovala odpočinout a ten den už nikam nejezdit. Takže jsme se obrátili k Chingole výfukem a pokračovali do Kabwe.
Kabwe je jedno z nejmladších salesiánských center v Zambii vůbec. Mají tam školu a taky ubytování pro kluky z ulice, aby do té školy mohli chodit. A právě v takové jedné ubytovně pracovaly naše dvě polské kamarádky. Měly na starosti doučování, léčení bolístek, zašívání a praní… no prostě se tak trochu staly mámami pro 40 kluků. Na nás z toho dýchala atmosféra letního tábora. Možná to bylo velkou koncentrací dětí, které si všude hrály nebo plnily své povinnosti, anebo to bylo vlajkou na stožáru uprostřed centra. Ať tak či tak, bylo krásné se dívat, jak mají kluci s našimi kolegyňkami hezké vztahy.
Po troše přemlouvání jsme Chrise přesvědčili, že do Chingoly chceme jet už následující den, a že nechceme jet do Chingoly přes Lusaku… to je totiž trochu jako jet z Česka do Polska přes Norsko. Sice nám bylo řečeno, že není jasné, jaký autobus z Kabwe pojede, ale s příslibem toho, že zkusíme všechny možné i nemožné cesty, jak nás do autobusu dostat se šlo spát docela lehce.
Další den jsme po vydatné snídani a prohlídce areálu, vyrazili na autobusové nádraží. Nejdřív to vypadalo, že se nám podařilo sehnat místo v autobuse v deset. Měli jsme v ruce lístky, a byli jsme rádi, že to tak skvěle dopadlo, že jsme ten autobus tak rychle domluvili. Problém byl ale v tom, že v deset žádný autobus nepřijel, a místo toho jsme zjistili, že nám kdosi prodal lístky na autobus, který ten den vůbec nejede… Naštěstí, protože Chris je tak trochu kouzelník, se mu podařilo lístky přebukovat na jiný autobus, který měl jet v jednu. Měli jsme teda hromadu času, takže jsme stihli navštívit Chrisova strejdu, a ještě počkat, než se oba naši společníci nechají ostříhat. I tak jsme v autě na parkovišti u nádraží čekali docela dlouho, protože autobus měl asi hodinu zpoždění.
Zrovna ve chvíli, kdy se Chris i Mangena někam poděli, přiběhl za námi k autu pán, že náš autobus už je tady a že bychom si měli pohnout, aby nám neujel. Přišlo nám to trochu podezřelé, ale vzali jsme si z auta věci a snažili se najít někoho z našich hochů, aby nám potvrdili, že ten autobus je opravdu náš. Naštěstí jsme na ně brzy narazili a za chvíli už jsme stáli ve frontě u dveří autobusu jedoucího do Chingoly.
Byl to poštovní autobus, což znamená, že veze nejen lidi, ale i poštu. Na živo to vypadalo tak, že ve všech autobusových přihrádkách byly nějaké balíky a mezi řidičem a předními dveřmi byla obrovská hromada krabic, na které seděl někdo jako závozník a průvodčí v jednom. Autobus dost praskal ve švech, takže jsme byli vděční, že se Chrisovi předtím podařilo zavolat do Lusaky, odkud autobus vyrážel, a zamluvit nám naše místa. V Kabwe bychom neměli jedinou šanci si je domluvit, protože žadatelů o volná místa nebylo zrovna málo.
Jenda seděl na předním místě a společnost mu dělala hromada balíků u noh, naše Gemma a milá stará paní. Já jsem seděla za ním, a společnost mi dělala mladá paní na vedlejším sedadle, která měla na klíně asi šestiletou holčičku, byla ze všech stran obskládána kufry a taškami a po cestě si přikoupila ještě kabelu rajčat. Takže jsem seděla víc v uličce než na sedadle. To mělo ale své výhody, protože jsem se aspoň mohla koukat na to, jak se náš řidič, který celou dobu jedl jednou rukou nějakou zeleninu, bravurně a naprosto nezaujatě vyhýbá čelním střetům s ostatními účastníky provozu.
Jediná klimatizace, která v autobusu byla, byly otevřená okýnka. To ale moc nefungovalo, když jsme stáli v kolonách před mýtnými branami, a nebo se táhli za řadou kamionů, které si ani náš řidič nedovolil předjet.
Mimo horka a smradu potících se těl, nám cestu ještě zpříjemňovala hlasitě puštěná africká pop music, která byla na malých televizních obrazovkách doprovázena bizarními klipy. Byli jsme proto šťastní, když nás po šestihodinové cestě bez zastávky, autobus se zaskřípěním brzd vysadil v Chingole kousek od našeho centra. S úsměvem jsme se nadechli večerního vzduchu prosyceného výfukovými plyny a uvědomili si, že doma je prostě doma.
