Někdy je třeba dát obavám volný průchod

Tak jsme zas jednou s holkami vařily – tedy pekly. Tentokrát mrkvovou bábovku s ořechy a palačinky s marmeládou. Vše až překvapivě hladce probíhalo, až do chvíle, kdy si holky vzpomněly na nutelu. Výmluvy, že ji nemáme, mi neprošly. Musela jsem jít aspoň pro čokoládu, že si ji samy rozehřejí. Tichého hlásku v sobě, dát ji do vodní lázně, jsem neposlechla. Sama jsem žádnou nepřipálila, holky jsou stejně šikovné jako já, a navíc u toho budu. Za chvilku jsem slyšela: “Je to moc tuhý musíme tam dát vodu nebo mléko”. Šla jsem se podívat. Nejen tuhé, ale i připálené. Ale jen malinko, zdálo se mi. Vybrala jsem ty největší kousky a začaly jsme ředit čokoládu mlékem. “To je tak na dvě porce, dones ještě.” A znova mě vyštvaly pro čokoládu, když souhlasily s podmínkou, že stoly krásně umyjí. Lámala jsem si hlavu, kdo to bude jíst. Snad to nějak dopadne. Nad půlkou čokolády holky ohrnuly nos. Bylo jí prý málo (a byla hořká), ale stejně ji tam daly. A zase, ještě není ani roztavená a kuchařky už křičí, že je spálená … Jen Káťa ji ochutnává s palačinkou a zdá se jí v pohodě. Palačinky namazala marmeládou a čokoládou … (mile mě překvapilo, že s palačinkami čekaly na o. Jaroslava). Omývám nádobí a lámu si hlavu, co dělat se spoustou zbylé připálené čokolády. Dá se vůbec zužitkovat? Přitočí se ke mně Angelina, ochutnává, a co to dělá? Hrůza, ztrácím kontrolu nad kuchyní, do zkažené čokolády ještě přidává lžíce marmelády!! Tak tohle už nebude jíst vůbec nikdo. Ale co? Chce jí dát na bábovku? Jsem bezradná a v zoufalství pomáhám vyklápět bábovku. Kdo to bude jíst…? Tý jo zázrak: bábovka mizí a o zbytek čokolády se stará naše mlsná učitelka Rosi . Když něco nemáte pod kontrolou, nevadí. Vždy se najde řešení. Další informace o Bulharsku se můžete dočíst zde:  bulharsko.salesiani.cz