Malá velká žena a vzpomínky na Elišku

před 6 roky

Příběh statečnosti a odvahy – navzdory osudu vystudovala Blanca univerzitu, našla si práci a přestavěla dům.

Blanquita je sekretářka naší farnosti, která část týdne bydlí u nás na faře, protože její komunita je dost daleko. Domek jejích rodičů byl úplně první, který jsem tu mohla navštívit při křtu její dcery. Blanca je asi jen o pět let starší než já a je to asi ta nejmenší žena, kterou jsem v celém Ekvádoru potkala (a to je opravdu co říct!). Je matka samoživitelka, má dvě dcery a malinký skromný domeček vysoko na kopci.

Teprve nedávno mi v slzách vyprávěla, jak vyrůstala, když jsem se jí zeptala, jak to že jako jediná z jejích sester umí plynule jazyk kečua a vyrábění tradičních rukodělných výrobků. Jako druhá nejstarší dcera totiž zůstávala doma v komunitě sama s mladšími sestrami, musela se o ně starat a vychovávat je. Trpěli hlady a Blanquita ve snaze jim alespoň sem tam opatřit nějakou dobrůtku, jako pečivo nebo sladkost za pár centů, naučila háčkovat, vyšívat a vyrábět, co se dalo. Po nocích při svíčce vyráběla, aby to pak prodala pod cenou a pořídila za to něco k jídlu. Když pak v šestnácti otěhotněla, způsobilo jí to v rodině další problémy – nikdo jí ale nenaučil ani nevysvětlil, jak tomu předejít – tak alespoň ona se to snaží vysvětlit svým mladším sestrám, aby nešly v jejích stopách a mohly si zajistit trochu snazší život. Když ji pak opustil otec její čerstvě narozené dcerky, byla to pro ni těžká doba. Naštěstí našla podporu v tatínkovi a přes všechny těžkosti dojížděla do Quita a vystudovala jako jedna z mála místních univerzitu. Aby mohla jít k poslední zkoušce, bez které by tři roky dřiny propadli vniveč, potřebovala 200 dolarů, což byla pro ní jako venkovanku nepředstavitelná částka. Nakonec si ale s podporou tatínka udělala půjčku a po ukončení studií začala hledat práci v Simiatugu, aby dluh mohla splatit. Tak se přes původní útrapy dostala ke své současné práci sekretářky farnosti. Přes všechny útrapy, které si prožila, je velmi veselá a usměvavá a rády spolu vtipkujeme a blbneme.

Jíme jenom lžící

Nejvíc jsem se s ní nasmála, když jsem ji jednou pozvala, ať jde povečeřet s námi do komunity, aby nebyla na faře sama. Chtěla mi pomoct vařit, ale protože už jsem měla skoro hotovo, jala se prostřít stůl. Zeptala se mě, jaké příbory má připravit. „Víš,“ řekla mi, „u nás se jí jen jednou lžící.“ Vykulila jsem na ní oči a zeptala se: „Celá rodina jen jednou lžící? A jak to děláte, se střídáte?“ Načež jsme obě vybuchly smíchy, protože nám došlo to nedorozumění. Ona samozřejmě myslela, že se u nich jí jen lžicí – vidličky, nože, ani další nástroje prostě nemají. Od té doby si tuto hlášku s oblibou připomínáme.

Do kuchyně prší

Jednoho dne se mi Blanca svěřila, že nutně potřebuje, aby už přestalo pršet… má totiž děravou střechu kuchyně a když prší, nemůže u sebe doma vařit, protože nerozdělá oheň. To mě šokovalo. O pár týdnů později se v její komunitě pořádal něčí křest a tak mě pozvala, abych se k ní do domečku podívala. Kuchyň bylo jen ohniště obklopené dřevěnými laťkami pokryté zrezivělým, děravým plechem. Slíbila jsem jí, že až to půjde, pomůžeme ji z Fondu střechu postavit. Celá se nadšením rozsvítila!

Uběhlo pár měsíců a konečně nastal čas, kdy jsem jí mohla říct, že se vyřídily ostatní věci a konečně přišel čas na ni. Že si můžeme sednout a společně s padrem Jorgem naplánovat, kdy a jak střechu uděláme. Sedla jsem si tedy s ní a začala se o všem bavit… a nestačila se divit. Začala mi malovat návrh kuchyně, který naplánovaly se svými dcerami. Plné vděčnosti a nadšení, že si přeci tu novou střechu nepoloží na ta stará prkna… a že se rozhodly si tu novou kuchyň postavit jako vzpomínku na Elišku – na dobrou práci a pomoc, kterou tady poskytla. Na chvíli mě úplně vyvedla z míry a dojala. Pak jsem jí pobídla, ať mi tedy ukáže a vysvětlí, jak to plánují. Odhad byl, že celá kuchyň bez střechy a bez práce je vyjde nejméně na 300 dolarů, Blanquita má stranou asi 100. Přemýšlela jsem tedy, kolik bych jí možná mohla z Fondu přispět. Říkala jsem si, že ještě navrch kromě střechy by nějaký příspěvek mohl padnout. Blanquity reakcí bylo, že slzela a objímala mě. „Víš, ty jsi vážně úžasná,“ řekla mi. „Úžasní jsou hlavně všichni ti, co mi na dálku takhle štědře přispívají… výhoda je, že v mojí zemi ta částka není tak vysoká, za to by se u nás kuchyň nepostavila.“

„Jenže o to přeci vůbec nejde! Jde o to, že ne každý má takovou vůli pomoci,“ řekla. A pak dodala: „Jak se ti kdy odvděčíme?“ „Ale! Já jsem přeci ráda, že pro vás můžeme něco udělat. Budu úplně spokojená, když mi tvoje dcery budou dál plést ty nádherné copy, které já sama neumím.“ Blanquita se jen smála. Pět minut na to přišla do místnosti její sestra. A než jsem se nadála, vyhrkla Blanquita: „Prosim tě, pojď mi pomoct, upleteme Elišce cop.“ ❤

A jak to bylo dál?

Blanquitu jsem několikrát navštívila a když se mi svěřila, že už už skoro se stavbou začínají, jen jim chybí nějaké materiály jako písek a cement, přispěla jsem jí 150 dolarů. Když pak přišla s tím, že už chybí jen střecha, šly jsme spolu do železářství a materiály nakoupily za 230 dolarů. Kuchyňka se dokončila ještě ten den a asi o týden později se mi konečně poštěstilo ji navštívit a vidět, jak s pomocí naložily. Vlastně místo kuchyňky je z toho nakonec rozšíření domečku, protože dcery v nadšení z nového prostoru okamžitě přestěhovaly postele a v „kuchyni“ spí. Při křtu domečku prý na ni byla celá rodina velmi pyšná… kdo by si prý kdy pomyslel, že zrovna ona to dotáhne tak daleko, dostuduje, najde si práci a ještě se jí podaří už tak mladé postavit takový domek!

V domečku ještě chybí dostavět dvoje dveře a dvoje okna (zatím je tam tma a prostory na okna jsou zatlučené prkny), odhadovaná částka je zhruba 250 dolarů (takže asi 6000 Kč).