Jeden týden celý strávený s chlapci v centru na vesnici, kde normálně bývám jen na víkendy… Byl to kouzelný čas!

Ráno po snídani jdu s dětmi do školy. Banda třiceti kluků si to štráduje v prachu silnice. Na sobě školní uniformy, které si včera všichni v ruce sami vyprali (u mladších to podle toho tak často i vypadá). Jelikož jdou do školy, což už je „spešl“ událost, na nohách mají starší žabky, mladší většinou cupitají bosky. Jdu s nimi a mám pocit, že jsem tady na správném místě.

Posvátné krávy

Cestou nás míjí „traktor“, následně vůz tažený voly, stádo ovcí a asi tak 5 krav volně se pohybujících po vesnici (ano opravdu, tady v Indii jste to vy, kdo se musíte vyhýbat kravám, tedy vtělení jednoho z hinduistických bohů. Když se ona zastaví uprostřed silnice, tak je to její volba a vy ji musíte s úctou obejít nebo objet) a nakonec školní autobus.

Naboso

Děcka pobíhají sem a tam, honí se, vždycky žasnu, jak rychle jsou schopní běžet naboso. Pozoruji dva kluky, dávají si závody. Běží, běží a najednou těsně před stromem, který si vytyčili jako cíl zrychlují.  Co mě na tom udivuje je hromada štěrku těsně u stromu, pro ně viditelně žádný problém, bosýma nohama zrychlují přesně v tom místě, kde začíná hromada s malými kameny. Nechápu, jako by ty kameny vůbec nevnímali. (PS: výrazně sníženou klenbu či plochou nohu jsem tu u dětí ještě neviděla, a to se fakt snažím jako fyzioterapeut hledat)

Nadšeně mi ukazují, kde mají chrám (ať už se jedná o jakoukoli malou vesnici, vždycky tam nějaký hinduistický chrám najdete, často i dva nebo tři). Kde sídlí kadeřník (bouda 3×3 se třemi stěnami a plechem místo střechy) a pak už jsme u základky.

Poslední zvonění

Zrovna jsem se trefila do času, kdy mají poslední zvonění (letní prázdniny tu jsou duben, květen, po létu pak následuje období dešťů). A já zjišťuji, že jsem taky pozvaná! Ráno všichni měli nařízeno přijít dříve než normálně, udělala se společná fotka a následovaly asi dvě hodiny, kdy si děcka hrály a učitelé dodělávali resty. Ptáte se, proč jsme tedy měli dorazit brzo? Holky si potřebovali převléct do sárí.

Sárí na sto způsobů

Obléct takové slavnostní sárí to dá zabrat, mě samotné to napoprvé trvalo asi 1,5 hodiny, a to mi u toho jedna holčina pomáhala. Sárí je několikametrový pruh látky, který se určitým způsobem obmotá kolem těla. To, které se nosí každodenně je z jiné látky a styl „motání“ je lehčí. Oblečete ho velice rychle, stejně jako cokoli jiného. (Další velmi častý způsob využití tohoto pruhu látky, tedy sárí, je funkce kolébky, či houpačky pro malé děti. Prostě ten „kus látky“ přivážou někam ke stropu, a je to. Elegantně jednoduché, že? Akorát vliv na správný vývoj svalů trupu bude diskutabilní (bude záležet na tom, jak dlouho v tomto úvazu dítě tráví čas).

Hinduistická púdža

Následně jsem se účastnila programu, který začal takzvanou púdžou, tedy obřadem či hinduistickou modlitbou studentů za úspěšné složení zkoušek. Následný program pro učitele a žáky školy pak nebyl příliš odlišný od toho, co známe od nás.

dobrovolnice Jana (edit. SADBA)

Fotky z vesnice včetně naší kuchyně 😀 vaří se na ohni.