Začátek roku  v Keni znamená i začátek nového školního roku, se kterým přišlo i několik změn

Minulý rok jsem pracovala se svojí spoludobrovolničkou Marky ve školce, avšak od nového roku jsem požádala o přeložení do vedlejšího střediska v Langatě, které slouží jako rehabilitační centrum pro kluky ze slumů a z ulice. Na mou žádost bylo odpovězeno kladně. Avšak byl tu jeden zádrhel. Langata otevírala až na konci ledna. Co tedy budu do té doby dělat? Zbytečně jsem se obávala, že se budu do konce ledna nudit. Avšak otec administrátor dlouho neváhal a našel mi práci téměř ihned v našem středisku v Kuwindě. Má práce se týkala hlavně úklidu a pomoci s papírováním sociálnímu pracovníkovi. Nejvíce času jsem strávila v knihovně.

Z toho knihovna nebude… nikdy

Když jsem poprvé otevřela dveře do místnosti, která se měla stát knihovnou, tak jsem nevěřila vlastním očím. Podlahu velké, tmavé místnosti pokrývaly knihy, které byly na několika hromadách. První, co mě napadlo, bylo, že z tohoto nepořádku nikdy nemůže vzniknout knihovna a už vůbec ne do konce ledna. Avšak naděje umírá poslední! Zprvu jsem se dala do třídění knížek podle žánrů – učebnice, beletrie, dětské knížky. Když už jsem si v tom našla systém, přišli mi na pomoc kamarádi, kteří tu během prázdnin zůstali jako dobrovolníci. A co přišlo s nimi? S nimi přišlo další moře knih, které naházeli na již roztříděné knížky. A tak jsme mohli začít třídit hezky od začátku. Vysvětlila jsem jim, co mají dělat, a tak jsme se dali znovu do práce. Po pár dnech „knihovna“ vypadala stále stejně, jen pracovníci již nepracovali, ale byli začtení do všech možných knih. A tak šla práce pomaleji. Nepřidávalo tomu ani to, že nám byly ze skladu stále dováženy další a další knížky. Do toho se tam vozily skříně a poličky, stoly a židle. Místnost postrádala jakýkoliv systém a pořádek. Byl to jeden veliký chaos, ve kterém se nikdo nevyznal. A tak jsme mohli začít s prací zase od začátku.

Že by práce spěla ke konci?? Předčasná radost

Když jsem přišla po jednom víkendu do oné místnosti, čekalo mě překvapení. Konečně jsem viděla podlahu. Knihy byly naskládané v poličkách a v knihovně zůstali jen 2 pomocníci z 8. Divila jsem se, co se to stalo. Jak tak rychle zvládli zařadit knihy, jejichž zařazení mi trvá více než dva týdny? A v tom mě napadla jedna myšlenka, kterou jsem si nechtěla připustit. Co když knihy vůbec neseřazují, ale skládají je do poliček, tak jak leží vedle sebe. A co si myslíte? Ano, bylo tomu opravdu tak. Kluci v tom nehledali vůbec žádný systém, prostě chtěli dokončit práci, která už trvala více než dva týdny, co nejdříve a bylo jim jedno, jaký bude konečný výsledek.  

A jede se od začátku

A tak jsme mohli zase začít hezky od začátku. Klukům jsem opět vysvětlila, jak mají knihy seřadit, čím se řídit a v jaké části se budou nacházet učebnice, kde dětské knížky, příběhy a beletrie, kde atlasy a odborné knihy. A světe div se, za týden jsme byli s prací hotovy. Každá knížka měla své místo. Z části místnosti byla vytvořena malá studovna a podlaha byla čistá, jak od nového roku ne. Měla jsem radost, velikou radost. Knihovna je na světě a já budu moct jít učit do Langaty! Juhuu!

Další knihy a málo místa

Avšak moje radost byla předčasná. Jednoho dne za mnou přišla sekretářka, že našla další knížky, které je potřeba zařadit. Myslela jsem si, že to už bude jen pár knížek a práce bude brzy kompletně hotová. Další chybný úsudek. Knihy opět zaplnily téměř celou podlahu. V třídění jsme už měli systém, šlo to rychle. Zádrhel nastal při nedostatku místa v poličkách. Takže jsme museli přeorganizovat celou knihovnu. Konec měsíce se blížil a knih stále přibývalo. Už jsem se smířila s tím, že musím improvizovat. Má motivace byla veliká – nechci být v knihovně, chci být s dětmi. Nastal 22. leden 2020, celý den jsme v knihovně dolaďovali poslední detaily, ale k odpoledni byla knihovna kompletně hotová. To znamenalo jediné – od dalšího dne mohu jít za kluky do Langaty, kde s největší pravděpodobností budu učit a doprovázet kluky při jejich denní činnosti.