… stříhali mě skoro dohola aneb něco málo o marnivosti Angolanů.

Lidé tady milují vlasy, přírodní nebo umělé, taky paruky a různé příčesky. Je to jejich chlouba. Ženy si na ulicích hodiny a hodiny pletou copánky z umělých vlasů. Ale marniví jsou i muži. Venku narazíte na holiče… no, mají žiletku a hřeben a „stříhají“ tak dlouho, dokud nemáte vlasy kratší než půl palce a dle přesně určeného střihu. No a já… Já už jsem si holiče našel. Dobrého holiče. Jmenuje se Josafate, je mu 13 a má hodně zkušeností se střihačským „uměním“. Začal si načrtávat práci, vysvětloval jsem mu, že mám jiné vlasy, než na jaké je zvyklý a že možná jeho technika nebude fungovat. Když jsem tu žiletku uviděl, tak jsem se asi třicetkrát zeptal, jestli opravdu nebude potřebovat strojek, říkal že ne. Dokonce se mě zeptal, jestli mu věřím… „Kdybych ti nevěřil, neměl bych svoji hlavu ve tvých rukách, ostříhej mě!“ odpověděl jsem. Výběr účesu, stříhání, vlasy, vousy, všechno jsem to nechal na Josafatovi. Někteří lidé s vyššími standardy by asi řekli, že by to chtělo zarovnat. Já se na to radši dívám tak, že díky svému novému angolskému stylu mám novou důvěru, víc spoluúčasti, hrdost a sny. Josafatovi přeju, ať je skvělým mužem a holičem, ať už profesionálně nebo jen pro zábavu.

Je čas vzdát díky…

Jsme tady zodpovědní za spoustu hladových krků. Pokud počítám salesiánskou komunitu, děti na ulici, dva domovy pro děti a dům pro dospívající kluky je to dohromady asi 100 lidí „na plný úvazek“ a další, kteří přicházejí a odcházejí. Přesto, že je nás tolik, náklady překvapivě nejsou nijak vysoké. Z Boží milosti a díky štědrosti mnohých dostáváme denně příspěvky, kterými nakrmíme všechny. Bez darů by naše činnost nebyla vůbec udržitelná. Dárci dávají a my děkujeme. Je to trochu tajemství, ale myslím, že za to můžou děti, které se modlí a prosí za naše donátory, aby byli požehnáni a aby mohli dále dávat… Vtípky stranou, dneska jsme byli úplně ohromení s jakou rychlostí a přesností nás Boží prozřetelnost obdarovala. Během snídaně jsme sepisovali seznam věcí, které je potřeba nakoupit na štědrovečerní večeři, během snídaně nám někdo zavolal a večer už jsme vybalovali čerstvě dodanou vánoční zásilku. Nemohli jsme ani uvěřit, že na nákup už chodit nemusíme, protože nám všechno darovali (a to ani nemluvím o kvalitě).

„Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?“ Mt 6, 26

Dobrý Bože, dnes ti vzdávám díky za tu tresku, Portské a zelené hrozny. Ostatní ti poděkují za ten zbytek!

Šťastné a Veselé Vánoce!

„Dones nám dárky!“ prosil chlapec z jednoho našeho domu. Protože se objednávka, kterou jsem pro ně připravoval, zpozdila, musel jsem odpovědět: „Mám pro vás překvapení, ale pořád je v Portugalsku!“ „Tak nám dej sušenky!“ Možná proto, že jsem vyrůstal v jistém evropském vánočním standardu, hned jsem viděl hrozící překročení rozpočtu a začal jsem se bránit: „Já nemám peníze… a vás je tak moc!“ Jeho řešení bylo velmi jednoduché a plné vánočního ducha: „Tak nám dones jenom sušenku!“ Podíval jsem se mu do očí a vzpomněl jsem si na svoje nedávné díkuvzdání. Ani Ježíš toho moc nepotřeboval aby se narodil, tak proč my trváme na spoustě věcech? Přeji vám Vánoce s příchutí jednoduché a lahodné máslové sušenky… Naše budou chutnat po karamelovém popcornu! Zítra zabořím ruce do hrnce a pak si dám mísu na hlavu, abych mým dětem doručil popcorn, horký, sladký a plný lásky! Požehnané a Šťastné Vánoce! Jorge