Máme konec ledna, je krásný slunečný den a teplota se vyšplhala až na čtrnáct stupňů Celsia. Sedím venku před naší školou a chystám se vám napsat další dopis. Tentokrát se vrátíme trochu v čase, protože bude o posledním měsíci roku 2024.

Prosinec tak trochu jinak.

Začal nám advent, ale třeba takové roráty byste tu hledali marně, stejně jako typický adventní věnec. Ačkoli tu něco podobného se svíčkami taky máme.

V předvečer svátku sv. Mikuláše zde jeho ani jeho kolegy nepotkáte, zato si můžete všimnout, že v tyto dny hodně dětí ve škole a školce chybí. Proč by tu taky byly, vždyť se slaví! Vlastně mi přijde, že Albánci mají neustále nějaké důvody k oslavám a slavnostnímu hodování.

Protože pracuji ve škole, tak nesmím opomenout všechny vánoční besídky, představení pro rodiče a oslavu pro zaměstnance naší školy, které zabírají celý týden před čtvrtou adventní nedělí. Je to trošku větší chaos než obvykle, ale zvládáme to bez větších ztrát.

Konečně je tu čtyřiadvacátý prosinec, pro většinu obyvatel Albánie běžný den. Vánoce muslimové opravdu neslaví a Babagjyshi jim prý dárky taky nenosí. Mezi místními tak trochu cítím tento rozdíl, oproti přípravám na vánoční svátky u nás v Čechách, že tady se na Vánoce všichni nepřipravují. Státní svátek tady máme pouze pětadvacátého prosince a pak prvního a druhého ledna, protože příchod nového roku slaví všichni.

Štědrý den v komunitě se nijak více neliší od mých předchozích Štědrých dnů, které jsem v životě zažila. Je naplněn takovým klidem, vnitřním pokojem a radostí. Dopoledne se připojuji ke zkoušce hudby na půlnoční, na které nechávám rozeznít své housle. V podvečer se setkáváme se sestrami v kuchyňce a chystáme večeři. Večeříme mořskou rybu, která mě překvapuje svou chutí, je vážně moc dobrá. Ale to bude i tím, že od nás nejsem zvyklá jíst ryby tak často a vlastně tohle jsou úplně jiné ryby, než znám. Zkouším ještě nějaké mořské plody, ale myslím, že pro dnešek stačilo. Experimentovat budu zase jindy.

Po půlnoční, která začala v třiadvacet hodin, vycházím před kostel, kde je připravený živý betlém v podání mládeže z oratoře Dona Boska a místního zvířectva.

Tak, stačí už jen rozbalit dárky a můžeme jít spát.

Vánoční překvapení

No, ten nejhezčí vánoční dárek si “rozbaluji” až v jednu hodinu ráno, šestadvacátého prosince, když se sestrou Miki nasedáme do auta a vyrážíme směr ČR. Ona se musí pro něco otočit v Čechách a já tak mohu udělat překvapení mé rodině, ale taky to beru jako druhou šanci. Můžu si doma vyzvednout zapomenuté kalhoty a další drobnosti, které se mi tu budou hodit. Přeci jen teď už vím, do čeho se budu vracet. Ano, ještě se vrátím! Tato myšlenka ve mně vyvolává zvláštní pocit. Uvědomuji si, že odjezd na konci mé dobrovolné služby takhle jednoduchý nebude.

Ani celý další dopis by nestačil na popsání těch pár dnů, co jsem mohla strávit doma mezi rodinou a přáteli. Kolik lásky a objetí jsem dostala.

Tak napíšu snad už jen to, že bych chtěla poděkovat každému človíčku, který na mě myslí, vzpomene na mě v modlitbě anebo mě jakkoli jinak podporuje. Ať už se známe osobně anebo jen skrz tyto dopisy. A tak věřte, že i z té nejmenší drobnosti se dá vykouzlit neuvěřitelné povzbuzení, díky kterému mohu být zase já v Albánii pro druhé naplno. Děkuji!