Nejsem úplně mezi Indiány, ale skoro! Mezi Indy. A to na jihu této veliké země, ve městě Davangere žiji a působím s místní salesiánskou komunitou, která pracuje především s chlapci z ulice nebo z těžkého rodinného zázemí.

Ve středisku, kde primárně bydlím, se nachází základna pro open shelter projekt, takový zastřešující projekt pro více sociálních služeb. Jsou tu kanceláře, jejichž pracovníci chodí do určitých čtvrtí města a slamů. Na ulici dělají různé programy pro děti, se kterými se následně baví a zjišťují, jestli chodí do školy. Spousta dětí žije spíš na ulici, nebo jsou „nuceny“ pracovat. Pracovníci se také zajímají, jaká je jejich životní situace.

Vzdělávání a kousek lásky

Kluci, kteří pobývají v našem středisku, buď nechodili do školy vůbec, nebo třeba odchodili pár tříd. Pak z nějakého důvodu přestali chodit. Říká se, že jsou drop out (vypadnutí ze školy). Sociální pracovníci následně navazují kontakt i s rodiči, pokud jsou nějací k nalezení.  V případě že se domluví, vezmou chlapce k nám do Don Bosco centra, takového internátu, kde může zůstat několik měsíců.

Učíme je tu základy hygieny, pracovní návyky, jak udržovat alespoň nějaký režim, jak se chovat v kolektivu a pak základy matematiky, jejich místního jazyka kannadštiny, angličtiny i obecné znalosti. Dalším důležitým aspektem je, že se tu snažíme dětem předat i trochu lásky. Aby cítili, že jsou pro někoho důležití a že se někdo zajímá o jejich problémy. Následně se chlapce, pokud to je možné, snažíme poslat do normální školy.

Aktuálně tu máme asi 25 kluků, ale číslo se často mění, najdou někoho na nádraží, tak tu ten človíček pár nocí zůstane, než se rozhodne, co pro něj bude nejlepší. Nebo někdo z nových kluků uteče domů, zpět za volným životem na ulici.

Být tu pro ně a mít je ráda

Mým úkolem tady je převážně trávit s nimi volný čas ráno před školou a pak odpoledne a večer. Být taková jejich sestra či maminka. Hrajeme různé hry, pomáhám jim s úkoly (matikou či angličtinou, na ten jejich místní jazyk opravdu zatím nemám). Nebo třeba s prací kolem domu a přilehlého pozemku. Ve školním čase s nimi mám pár hodin angličtiny.

Na víkend, sobotu a neděli, jezdím do jiného salesiánského centra, které je na vesnici. Bydlí tam kluci, kteří normálně do školy chodí, ale nemají doma možnost připravovat se na hodiny, psát si úkoly, nebo je tam nějaký problém v rodině. Tady už jsou i starší, kluci 1.-10. třída, tedy celá místní základka a anglicky se s nimi domluvím o hodně lépe. K centru tu patří i menší farma, na které kluci o víkendu pomáhají. Já chodím s nimi, pak hrajeme hry a opět pomáhám s úkoly.

Zrovna dneska jsem opět dorazila do toho centra na vesnici a kluci se okamžitě seběhli. Byli nadšení že mě vidí, odpoledne mi jeden mladší klučina řekl: „Thank you for coming!“ („Díky, že jsi přišla!“). Úplně mě to dostalo, řekl to hrozně upřímně. Tak nějak opravdově, jako by byl nadšený opravdu jen z toho faktu, že jsem přišla. Večer během času, kdy se můžou dívat na televizi (jo, máme tu ve středisku televizi!), za mnou další šikula přišel, že ještě nemá úkol, jestli si ho může napsat se mnou, a to místo televize!  Minulý týden jsem takto byla se skupinkou, která kvůli extra programu nestihla napsat úkoly v čase, který mají vyhrazený na studium.

Mám pocit, že dnešní klučina ty úkoly naschvál nenapsal, aby je pak mohl psát se mnou. Nevím, jak moc to souvisí s mou osobou, nicméně jsou jednoduše rádi za kohokoli, kdo se o ně zajímá a má je rád.