Každý správný muž má u sebe nůž (nebo mačetu)

před 2 roky

Již někdy v pradávnu, asi v prvním článku, jsem slíbila, že napíšu něco o bezpečnosti na PNG. Za ten čas mi ale přišla zajímavější jiná témata, takže bezpečnost zůstala stranou (jen ta psaná, samozřejmě). Abych svého slibu dostála, tak tady nabízím pár okének (nejen) o bezpečnosti. Ještě jedna důležitá informace na úvod, fotky naprosto vůbec nesedí k textu, protože k tomuto tématu fotky jaksi nemám. Takže obrázky slouží pouze ke zpestření a zlepšení vizuálního dojmu.

Okénko na úvod

Vezměme to pěkně popořádku. Před zhruba osmi měsíci jsem začala své blízké psychicky připravovat, že odjedu, což nikoho zas tak moc nevzrušovalo. Horší bylo, když jsem dodala, že na Papuu Novou Guineu. Přesvědčovala jsem je, že je to krásná země s moc milými a potřebnými lidmi. Moje máma však nelenila a zeptala se na názor na tuto zemi strýčka Googla a tetičky Wikipedie, která praví: „Země se vyznačuje značnou mírou kriminality, a to včetně hlavního města Port Moresby, v němž dochází k vysokému počtu vražd, loupeží a znásilnění, kvůli čemu se řadí mezi nejnebezpečnější místa pro život vůbec. Zločiny často páchají zločinecké gangy, přičemž například ke vstupu do jednoho z nejznámějších místních gangů Raskol je potřeba kromě jiného znásilnit alespoň jednu ženu. K dalším více nebo méně rozšířeným formám kriminality v zemi patří ozbrojené soupeření místních kmenů a gangů, mrzačení a jiné domácí násilí páchané na ženách a sexuální násilí na ženách a dětech. U některých domorodých papuánských kmenů se podle některých zdrojů stále může objevovat praktikování rituálního kanibalismu. Dalším problémem země je rozšířená víra zdejšího obyvatelstva v čarodějnictví a černou magii, která v některých případech vyúsťuje až k svépomocnému vyslýchání, brutálnímu mučení a případné popravě (upálení nebo stětí) údajné čarodějnice.“[1]

Uznávám, je to trochu silná káva. Nejspíš očekáváte, že vám to tady pěkně postupně vyvrátím. To však tak úplně nemohu, protože lhát se nemá… Jen to tu v celém tom kontextu žití vnímá člověk jinak, než když si to přečte v poklidné středoevropské zemi.

Okénko o prvních dojmech

Když jsme po příletu poprvé projížděli městem, pro mě bijící do očí bylo, že spousta lidí jdoucích kolem drželo jen tak v ruce nůž a ještě častěji mačetu. Snažila jsem se dovtípit, k čemu takový krám s sebou táhnou. Odpovědí mi bylo, že zejména mačetu používají na všechno – na sekání trávy, na krájení jídla, posekání nějakého dřeva a na obranu. Často na všechno jednu a tutéž mačetu. Tady ve městě však zejména na to poslední – obranu.

Další zajímavou zkušeností bylo, když jsem někdy v prvních dnech kráčela do školy přes bránu dvou vedle sebe sídlících středisek a cestu mi zatarasil starý, ne úplně udržovaný pán s mačetou v ruce. V tu chvíli jsem si řekla, že nesmím projevit strach. Ladně jsem tedy proplula kolem a mile pozdravila. Pán jen upřeně zíral a ani nehlesl. Později jsem ho viděla onou mačetou sekat trávu. Upřený výraz byl zřejmě způsoben faktem, že bílou holku jdoucí kolem vážně nečekal.

Další zkušenost byla, když jsem někdy v prvních dnech pozdě večer telefonovala s mými milými v rezidenci (to jsme ještě neměly v paláci internety). Potřebovala jsem se tedy již někdy kolem půlnoci dostat do paláce. Vycházím z rezidence a vidím dva pány potulovat se po středisku s mačetou v ruce. Snažím se být tedy neviditelná a schovávám se za mangovníky. Později mi došlo, že jde o naše nevinné hlídače.

Okénko o největším PNG byznysu

Jedna z nejviditelnějších zvláštností je tu zdejší „architektura“. Všechny komplexy a „normální“ budovy jsou tu obehnány plotem s ocelovými dráty nebo bodáky, s pevnou branou a ostrahou 24/7. Obchody, kostely, školy, střediska, nemocnice, fotbalová hřiště, …všechno je za plotem. Tedy i to naše středisko Gabutu. Tudíž ano, připadám si tu občas jako v kleci, hlavně když si chci zaběhat, to mám pocit, že si mám co říct se všemi křečky v kleci. Člověk nemůže utíkat, kam ho nohy nesou nebo kam zabloudí, jak jsem zvyklá. Má návratnost by byla tak „pade na pade“, návratnost v původním stavu si netroufám procentuálně odhadovat. To ale není vše. Všechny tyto oplocené budovy mají mříže na všech oknech, dveřích, balkónech. Tedy i náš palác. Vše se musí zamykat i přes den.

Když jedeme například na nákup, vypadá to přesně takto. Nasednout do auta, zamknout dveře, vyjet z brány, pomodlit se, vybrat co nejbezpečnější cestu, dojet k obchodu, projet bránou, vystoupit z auta, nasadit respirátor a změřit teplotu (ano, stále), projít kolem ostrahy detektorem kovu, nakoupit a stejným způsobem absolvovat cestu zpět.

Na základě výše zmíněného asi pochopíte, že ostraha a hlídací služba, nebo jak to nazvat, je tu velký byznys. Vlastně díky tomu má spoustu lidí práci, což vnímám jako velké pozitivum. I otcové našich dětí z DBC (škola pro děti ze slumu, viz předchozí článek), když byli náhodou zaměstnaní, byli právě hlídači.

Abych situaci trochu odlehčila, upřesním náplň práce našich hlídačů. Když si jdu pozdě večer zaběhat po areálu, většinou nacházím alespoň jednoho (bývají tu dva) spící a moje účelové dupání a běhání kolem situaci úplně nemění, takže není úplně náročné býti zde padouchem. Když však probíhám kolem hlídače spokojeně si vykračujícího s mačetou, který mě nečeká, pohotově se kolem sebe ošije danou mačetou. Když mají nějaké podezření (nebo když chtějí dát někomu najevo, že opravdu hlídají, težko říct) hojně používají světlomety. V tu chvíli vzpomínám na svá táborová léta a rady zkušených vedoucích: „Nepoužívejte baterku a už vůbec ne, když něco slyšíte. Akorát ukazujete, kde se právě nacházíte.“ S pány hlídači jsem však tuto radu zatím nesdílela.

Nezřídka se stane, že někdo zavolá s radou „tam a tam teď nejezděte, je tam bitka“. Nebo jsou části města, kudy se zpravidla po setmění prostě nejezdí.

Okénko o volbách a nucených prázdninách

Jak už jsem se zmiňovala v předchozím článku, posledních několik týdnů až měsíců zde probíhaly volby. To je čas, kdy jsou místní občané, řekněme, trochu citlivější než normálně. Fakt, že volby zde netrvají pár dní, ale celé týdny a v každé části země v jiný čas, nechme stranou. Další fakt, že jsou volby v první volební den posunuty na neurčito, protože někdo ukradl volební boxy hoďme také stranou. Situaci upřesním na mé vlastní zkušenosti. To si tak v neděli dopoledne po mši kráčíme se Shirley (učitelka z naší školy) a jejím manželem po slumu, protože potřebujeme dát do povědomí dětí a jejich rodičů, že od zítra jsou změny ohledně školních směn a docházky. Shirley a její manžel si spokojeně žvýkají právě zakoupené bételové oříšky a všude je klid, taková normální nedělní idylka. Manžel Shirley mi vykládá, že jsou sice volby, ale tady ve městě je to klidné. V některých vesnicích, a hlavně v horách, je to horší. Lidé se tam kvůli tomu perou, zabíjejí a vypalují domy a kostely. Ostatně o tom jsem četla v týdnu v novinách, že někde ve vesnici v horách zabili 18 lidí…

Odpoledne máme klasicky nedělní oratoř a všechno probíhá v poklidu. Večer však přichází zpráva, že v jednom nákupním středisku tady ve městě naletěli útočníci s mačetami a zabili třináct lidí. Před usnutím koluje video, které tam někdo v tu chvíli natáčel. Zní to hrozně, jen tady v tom kontextu to pro nás nic moc neznamenalo. V pondělí ráno začala normálně škola. Pravda, do naší střední školy přišlo viditelně méně studentů. I do té naší školy pro děti ze slumu přišla tak polovička. Normálně fungujeme, servírujeme dětem oběd a Shirley stejně jako každý den bere velký hrnec a odnáší ho do kantýny. Po pár sekundách, co opustila naši budovu, přibíhá zpět s oním hrncem v ruce. Začne ve spěchu zavírat dveře a okna a škvírkami se kouká ven. Běžím za ní a snažím se zjistit, co se děje. Koukám z okna a vidím, že před naší branou (asi dvacet metrů od naší budovy) se nachází asi dvacet mužů s mačetami a dalších třicet s tyčemi z různých materiálů. Snažím se rychle zamknout dveře zevnitř, ale jde to jen na oko. Hlavou mi probíhá otázka, o koho se mám vlastně bát? O Shirley s Colette, protože jsou místní a ti tu teď proti sobě válčí? Nebo o děti, protože jsou malé a bezbranné? Nebo o sebe samotnou, protože jsem bílá a pro ně zajímavá? V našem areálu vidím lidi vyděšenými výrazy v obličeji, jak se krčí za stromy. Přichází k nám otec Pedro a říká, ať děcka rychle dojí a budeme je muset nějak dostat ven. Se Shirley si říkáme, že počkáme na jejich rodiče, že si je snad přijdou vyzvednout. O dvě minuty později přichází otec Pedro znovu s „rozkazem“, ať všeho nechají a jdou domů hned. Namítám, že počkáme na rodiče. „Situace se ale horší, dětem nic neudělají, musí odejít hned!“ Děcka tedy doslova trhám od jídla, které se do sebe snaží rychle naházet a vypouštím je ven z budovy a hlídači poté ven za bránu. Později mi bylo řečeno, že dva hlídači je doprovázeli a nějací muži z venku se nabídli, že je doprovodí domů.

Kromě davu mužů s různými „zbraněmi“ nebylo na silnici nic. Ani jedno auto. Což je na jedné z hlavních silnic (moc jich tu není, co si budem) poněkud podezřelé. Asi o deset minut později už nebylo na silnici ani živáčka. Dozvídám se, že ve vedlejší čtvrti je velká bitka. „Chlapci“ se „zbraněmi“, kteří o pár minut dříve všechny přihlížející tak vyděsili, se před naší branou pouze shlukovali, aby šli bránit naši čtvrť a nenechali projet jediné auto bez jejich kontroly. V tu chvíli už bitky podobného charakteru byly ve více částech města. Další otázkou a výzvou bylo, co s klukama na naší střední. Bylo jich tu ten den kvůli včerejším incidentu v nákupáku asi jen kolem tři sta, ale i tak, musíme je dostat domů. Otcové nastartovali všechno, co jezdilo, povolali řidiče, naložili do aut kluků, kolik se jen vešlo (i nevešlo) a jeli. Jen pro představu, náš minibus je tak max pro 30 lidí, v onen den byl minimálně pro sedmdesát lidí a stále se do něj vešli další a další. Nedovedu si představit, jak vyjeli kopec, ale budiž. Naše děcka i kluci byli doma na nucených prázdninách na dobu neurčitou. Všechny obchody se ten den zavřely stejně tak.

O dva dny později už jsme pocítili, že je potřeba doplnit zásoby. Obchody se ten den otevřely, tak jsme využili příležitosti. Normálně jede na nákup běžným autem otec Pedro plus já nebo Sovi. Ten den jsme vzali track a k sobě dva naše silné chlapce jako doprovod. Jídla jsme nakoupili požehnaně, protože nevíme, kdy budeme moci jít znovu… Po večerech jsme hráli různé hry a bratr Thomas velice ochotně klukům pouštěl hororové filmy, protože po nich byli všichni zařezaní v posteli a ani se nehnuli. Jen ráno vydávali podivné zvuky ve snaze napodobit různé filmové postavy. Na otázku, jak se vyspali, odpověděli “Nogat”, což v pidginu znamená v tomto smyslu “vůbec”. Nucené prázdniny jsme si tedy nakonec náramně užili a další týden už všichni klusali do školy.

Abych ještě dovysvětlila nedělní incident v nákupáku. Nakonec se ukázalo, že tam zabili „jen“ jednoho člověk, spousta dalších skončila v nemocnici. Tento incident však zcela úspěšně nastartoval spoustu násilí a vandalismu všude po městě.

Okénko “těžko pochopitelné”

Abych ještě trochu dobarvila zdejší situaci, uvedu pro představu pár příkladů. Jedeme po silnici a již od samého začátku zde vídávám ohořelé větší auto stát u krajnice. Ptám se, co se stalo. „Ále, to tu před rokem toto auto srazilo jednoho kluka, kolemjdoucí se seběhli a auto zapálili, řidič naštěstí stihl utéct.“ „Proč? Kluk zemřel?“ „Ne, měl jen pár pohmožděnin, ale to je nezajímalo, prostě se chtěli pomstít.“

V jednom z našich salesiánských domů dlouhou dobu chyběla paní kuchařka. Snažím se zjistit, co se jí stalo. „Její syn přišel domů opilej a začal ji mlátit. Jeho otec to viděl, tak ho šel zmlátit. Máma (kuchařka) se šla syna zastat a bránit ho, tak ji otec (její manžel) taky zmlátil.“

Jeden Salesián jednou prý omylem mírně naboural nějaké auto. Nic zvláštního se dlouho nedělo, jen pár chlápků stepovalo několik dní u brány a když se jich ptali, co potřebují, tak že prý nic, jen někoho vyhlíží. Dva nebo tři Salesiáni jeli městem a zastavili za stojícím autem na silnici. Vystoupilo z něj pár Papuánců a zmlátilo je. Salesiáni na to, že prý pak aspoň vypadali jako správní bouchači. Alespoň něco pozitivního…

Ve vedlejší čtvrti na tržnici nějaký chlápek něco ukradl. Někdo druhý se naštval a umlátil ho šroubovákem. Kvůli tomu se tam strhla mela, která trvala několik dní a které se všechna auta po ten čas vyhýbala. Tržnice se na pár dní zavřela.

V jedné provincii nějací chlápci z hor šli krást do místní univerzity. Pár lidí se jim v tom pochopitelně snažilo zabránit. Chlápci z hor se to rozhodli vyřešit radikálně, obránce rozsekali na kusy mačetami. Poté se několik dní na univerzitě schovávali a kvalitně ji postupně demolovali, než celý incident vyřešila místní obranná složka. Chlápci z hor museli zaplatit opravdu velkou sumu, aby svůj čin zahladili.

Jednoho válečného incidentu se před pár měsíci zúčastnila i naše škola. Tentokrát šlo o boj mezi školami. Všichni studenti a žáci na PNG mají školní uniformy. Na jedné přestupní stanici se nějakým způsobem pár studentů jiné školy pustilo do studentů naší školy na základě oné uniformy. Z toho pak vypukla prozatím menší bitka. Studenti se rozhodli své rozhořčení prezentovat i na sociálních sítích, kde napsali něco nepěkného o panu řediteli. A byl požár na střeše. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Tady to platí dvakrát vážněji než kde jinde. Urážka jednoho znamená urážka všech. Ihned po škole byla další, tentokrát „o chlup“ větší bitka. Pár studentů skončilo na policejní stanici. Aby se kluci neshlukovali a vzájemně se „nehajlovali“, tak na další den bylo vyhlášeno ředitelské volno. To však tak úplně nepomohlo, že… Navíc o nadcházejícím víkendu mělo spoustu studentů spoustu času a po pátečním ředitelském volnu i spoustu sil. Na pondělním ranním shromážděním přijelo pár pro školu významných osobností a snažilo se studentům vysvětlit, že toto řešení opravdu není řešením, ba naopak, a snažilo se jim připomenout jejich hodnotu a lásku k nim. Další den přijel do naší školy autobus s několika studenty ze školy, která celý incident započala. Proběhla omluva, potřesení ruky a objetí na rozloučenou. Od tohoto okamžiku byl zase na nějaký čas klid.

Okénko “jako proč”

Snažila jsem se dovtípit, proč k tomu dochází, co je k těmto „řešením“ vede. Jediné, co mi v celém kontextu dávalo smysl, bylo, že je tu zoufalá vzdělanost. Když lidé nejsou vzdělaní, nejsou schopní dostatečně racionálně uvažovat a jednají tedy převážně pudově. Za mě je tedy klíčem vzdělávání. Když budou mít znalosti, budou schopni více uvažovat na rozumové a třeba i morální bázi. Budou mít svůj vlastní názor, vědomí hodnoty své i druhých, a nepůjdou pouze s davem. Dalším důvodem je z mého pohledu nedostatečná úcta k životu. Zejména kvůli podmínkám, ve kterých tu většina lidí žije, lékařské (ne)péči, nulovému sociálnímu systému, úmrtnosti dětí a obecné kvalitě života. Život v těchto podmínkách, ve kterých dennodenně musí fungovat, zajistit sebe i své blízké a někdy doslova bojovat o život, si já osobně opravdu nedokážu představit. Určitě hraje velkou roli také historický kontext země a vývoj kultury, čemuž já jakožto cizinec z naprosto odlišné kultury nemohu nikdy zcela porozumět.

Obecně zdejší situaci mi velice zřetelně vysvětluje Maslowova pyramida potřeb. Pro vysvětlení – tato pyramida má pět pater. Naspodu jsou fyziologické potřeby, o jedno patro výše je to potřeba bezpečí a jistoty, dále pak potřeba sounáležitosti a lásky, předposlední patro je potřeba uznání a sebeúcta a nejvyšším patrem je potřeba seberealizace. Každý člověk potřebuje mít postupně naplněné potřeby v tomto pořadí, aby mohl dosáhnout nejvyššího patra, tedy seberealizace. Proč toto popisuji. Proslýchá se a je to i zřetelně viditelné, že studenti i pracovníci se ve svém domácím prostředí chovají jinak, než tady ve škole a v našem středisku. Slovem “jinak” myslím hrubě, agresivně, zkrátka nedobře. Proč? Protože potřebují přežít, protože ne všude jsou v bezpečí tak, jako tady u Salesiánů.

Okénko pro policii (občas lehce pro pobavení)

Nyní bych vám na odlehčení ráda popsala jednu zkušenost našeho bratra Thomase. Thomas se učí řídit. To tu znamená, že se přihlásí do autoškoly, pár jízd krouží po areálu, pak ho vezmou na pár jízd ven a pak dostane ceduli s písmenem „L“. Pak může jezdit volně s jakýmkoli zkušeným řidičem. Za nějakou dobu dostane písmenko „P“, které značí, že může řídit sám s touto cedulí na autě. Aby dostal písmeno „P“ musí zajet na policejní stanici, kde mu nějak přepíší provizorní řidičský průkaz. Zajel tedy s otcem Pedrem na stanici, aby si vyměnil písmenko „L“ za písmenko „P“. Policajti na stanici žádost vyslechli a odpověděli, že jsou volby, takže teď na ničem jiném nepracují. Když jim však zaplatí, vyhotoví mu to (ano, správně, penízky do vlastní kapsy si chtějí vydělat). Nakonec se nějak domluvili a páni policajti řekli, že se to pokusí co nejrychleji udělat. Každopádně jejich rychlost byla asi tak rychlá, jako když já spěchám, abych byla někde včas (tzn. velice pomalu). Na to potřebovali Thomasův provizorní řidičský průkaz a nechali si ho do druhého dne. Thomas však nechtěl ztrácet čas svého tréninku, a tak se pozdě večer, kdy venku nebývá ani noha, rozhodl, že se pojede projet. Zanedlouho volá neznámé číslo, že Thomase zadržela policie. „No tak ho pusťte, dokáže dojet.“ – „Ne ne, musíte si ho vyzvednout.“ To je v překladu: „Ne ne, chceme peníze.“ Jelikož mi to zní jako fajn dobrodrůžo, chci se přidat. Otec Pedro se na to moc netváří. „Proč?“ – „Mysleli by si, že jsme moc bohatí a chtěli by víc peněz…“ – „Zůstanu sedět v autě!“ – „No tak dobře…!

Bereme s sebou další dva kluky a zastavujeme tak o tři bloky dál. To chudák moc daleko nedojel, honí se mi hlavou, doufám, že to bylo alespoň na cestě zpět. Otec Pedro s klukama vystupuje a jdou se pokusit problém vyřešit. Celou situaci pozoruji z auta se zatmavenými skly. U policejního auta stojí s ledovým klidem náš milovaný Thomas s trikem s velkým zářivým nápisem „HOPE“. Pan policajt se rozčiluje, že nemá s sebou ani řidičák. Otec Pedro vysvětluje, že je to tím, že ho mají u sebe oni. Pan policajt přidává argument: „Ty jsi Angolan, on je Šalamounec, oba jste cizinci. Kdybych byl ve vašem státě, rovnou mě zavřete do basy!“ Dobřeee, zajímavý názor, reagovat asi nemá smysl. Podle propočtů pana policajta je to suma suma sumarum 500 kina (asi 3200 Kč). Pedro namítá: „Mám s sebou jen 50.“ „Ne, to je málo!“ Po postupném smlouvání skončili na 100 kina s tím, že teda pro těch padesát si musí s ním zajet domů. Sleduji druhé policejní auto, které stojí na druhé straně silnice, a právě zastavili kolemjedoucí auto. Nutí pána vystoupit z auta a rozhodli se zjišťovat, jestli není náhodou pan řidič opilý. Jelikož však na to nemají žádný přístroj, který by jim na tuto otázku pravdivě odpověděl, snaží se pánovi ukázat, jak má stát na jedné noze. Problém je v tom, že sami toho nejsou schopni. Později mi otec Pedro říká, že byli opilí.

Thomase se pak ráno ptám, jaký byl večer s policajty. „Byli fajn, moc hodní.“ Zasměju se a odvětím: „Jo? Hodní?“ – „No nezmlátili mě.“ Postupně mi objasňuje, že když policie večer někoho chytne, většinou ho v průběhu „vyslýchání“ a zjišťování situace zmlátí.

Příkladem toho může být například jeden náš student ze střední. V pátek ho chytili ve městě, že hulil a prodával trávu, měl smůlu… Není zdaleka jediný. Jeho rodiče bydlí daleko, tak ho neměl kdo vyzvednout a zaplatit za něj. V neděli se zpráva, že jeden náš student je na stanici, dostala nějakou složitou cestou k otci Pedrovi. Když to zjistil asi kolem jedenácté večer, jel ho vyzvednout. Klučina byl vyhladovělý (za celou dobu mu nedali nic na jídlo) a kulhal, protože ho zmlátili.

Už je asi všem jasné, že policie tu má velmi ráda peníze do vlastní kapsy. Při incidentu s rychlým odvozem všech studentů domů, který jsem popisovala výše, bylo zapotřebí pár policejních aut. Ochotně dojeli, ale chtěli zaplatit nemalou částku, na můj vkus velice vysokou. „Proč chcete peníze, když jste státní pracovníci a je to vaše povinnost?“ – „Však víte, není nás tu teď mnoho, spoustu policajtů poslali do hor, aby pomohli sjednat pořádek, tak nemůžeme sloužit všem.“

Jako poslední příběh s policií bych ráda uvedla zážitek otce Alberta, salesiána v jedné ze zdejších komunit. Také měl trable s řidičákem podobně jako Thomas, v tomto případě však řidičák měl, jen byl prošlý. Nějak na něj zapomněl, a tak si jel vyřizovat nový do města až se značným zpožděním. Jak na potvoru ho zastavila policie. Otec Albert měl ale jednak „pod čepicí“ a jednak v autě spoustu banánů. Tak se s pány policajty podělil o toto přírodní bohatství a mohl v cestě bez problému pokračovat.

Toliko prozatím o bezpečnosti na PNG. Myslím, že to by pro tentokrát stačilo. Témátka zmíněná v úvodním odstavci od tetičky Wikipedie typu čarodějnictví, kanibalismus, gangy a přístup k ženám si necháme na jindy. Jen bych ještě chtěla podotknout, že se jedná o můj pohled a zkušenost, kterou jsem tu za těch několik měsíců zažila či vyslechla zkušenost druhých. Někdo další může mít zkušenost i názor odlišný. Taky bych chtěla zdůraznit, že jsem tady za tu dobu potkala spoustu skutečně krásných, dobrosrdečných lidí, kteří neváhají nezištně pomoci druhým a být v prostředí, ve kterém žijí, takovými pozemskými anděly.

Pár slov na závěr… Jako takhle, dokud mám pud sebezáchovy, sama na procházku městem nepůjdu. Ono to popravdě ani není úplně možné. Střeží nás tu jako papeže. Uvedu příklad na jedné situaci. To si takhle kráčíme se Sovi směrem k bráně, abychom šli naproti otci Pedrovi, který měl odněkud v následujících okamžicích přijet, jen nás vyzvednout a pokračovat dále. Při této asi padesátimetrové cestě směr hlavní brána nás spatřili kluci (naši ubytovaní v Bosco boys), kteří právě měli odpolední sporty, a ihned stopli rozehraný basketball a fotbal a dívali se, kam že to máme namířeno. Poté jelo kolem auto se dvěma pracovníky, zastavilo a z okénka se šibalským tónem ozvalo: „Holky, kam jako jdete?“ Naštěstí otec Pedro po pár vteřinách přijel, a tak se všichni přihlížející uklidnili a život v našem středisku Gabutu mohl pokračovat.

Jak by řekla moje máma – pac a pusu, a nezlobte tam!

Anna z Brna