A je to tady. Předposlední článek píšu z pohodlí domova mého kamaráda v Indonésii, snažím se nabrat síly před návratem do Česka a postupně bilancuji uplynulý rok (jako to většina lidí dělá na Silvestra).

Po víceméně poklidném prožití adventu, Vánoc a Nového roku mě čekaly trochu hektické dny nového roku. Během listopadu jsem se přesunula do druhé salesiánské komunity v Port Moresby. Důvody mého přesunu byly dosti komplikované, dost v tom hrály roli jisté kulturní neshody, po jednom incidentu místní (učitelé) zapomněli, co všechno dobré jsem za těch 9 měsíců udělala a najednou viděli jen to špatné. Situace byla tak vyhrocená, že mě naši Salesiáni radši přesunuli do Provincial Housu, za což jsem jim zpětně vděčná (i když to ze začátku bylo dost těžké). Našla jsem tam své místo.

Jak mě „využili“ v Provincial House

V Provincial House (dům provinciála neboli hlavního „bosse“ salesiána pro naši provincii Papua Nová Guinea a Šalamounovy ostrovy) jsem byla nápomocná tak nějak všem. Začala jsem v malém obchůdku s knihami a náboženskými předměty, kde se ze mě stala paní knihovnice a sepsala jsem seznam a logicky roztřídila přes 500 knih.

Dalším mým úkolem byla pomoc místní ekonomce (ano, já, člověk na hony vzdálený čemukoli, co se financí týče, jsem se stala ekonomem), když jsme finalizovaly účetnictví za uplynulý rok. Taky jsem se naučila, jak se pečou hostie. A ke konci roku, kdy před Vánoci polovina komunity odjela na zaslouženou dovolenou za svými příbuznými, jsem se stala kuchařkou a „paní“ domu. V naší provincii je nedostatek nejen salesiánů, ale obecně všech lidí jim pomáhajících, takže jsem opravdu byla využita (tohle slovo berte s humorem) pořádně.

Přípravy na návrat

Po Novém roce už začala pozvolná příprava na návrat – když říkám pozvolná, znamená to, že jsem 8 dní v podstatě nic moc pro odjezd nedělala a pak jsem víkend před odjezdem šílela, jak moc toho je (takže taková moje prokrastinující klasika). Ale v mé hlavě ta příprava na návrat přece jen začala už dříve (a ten „psychický“ návrat bude pokračovat asi ještě dlouho po mém „fyzickém“ příjezdu).

Hlavně jsem se začala smiřovat s tím, že mě v Česku čeká obrovská zima (já trpím v zimě i normálně, ale po roce v tropech očekávám, že to bude extra peklíčko). Takže jsem si jako správný turista koupila čepici s obří papuánskou vlajkou a nápisem Papua New Guinea, kdyby náhodou někdo zapomněl, kde jsem ten rok byla. Dál jsem pokoupila poslední suvenýry (hlavně 5 kg výborné PNG kávy) a začala se postupně loučit s mými papuánskými blízkými.

Loučení 

Ani jsem si to neuvědomila, ale rok je opravdu dost času a plno lidí se mi tu zapsalo do života a dělali mi ten rok hezčí. A kupodivu, i když mám pocit, že s mým introvertním já mě moc nikdo neregistruje ve svém životě, jsem zjistila, že i já jsem se zapsala do jejich životů. S láskou vzpomínám na loučení s naší mom Julie – kuchařkou v gabutské komunitě a s její dcerou Rosie i se všemi našimi Bosco boys.

K tomu se váže vtipný příběh – Anna s otcem Pedrem objednali výborný dort na rozloučenou, jen byl tak trochu fialový, což je moje velice neoblíbená barva (spíš ji nesnáším). Ale Anna se dušovala, že ho vzali primárně kvůli excelentní chuti, jen nějak pozapomněla, že ta barva není úplně excelentní. Také nemůžu zapomenout na loučení s mými oblíbenými salesiány. Jedna vzpomínka za všechny, doteď nosím v srdéčku poslední večer, kdy jsme měli jednoduchou vietnamskou večeři v Provincial House, kterou pro mě s láskou připravil vietnamský kněz (a určitě mu pomáhal i náš drahý stařičký skoro devadesátiletý kněz Eduardo). Byl to tak obyčejný večer, až byl neobyčejný.

Jak nesnadné je balení

Mezi tím vším loučením jsem se taky balila – to byl dost nadlidský výkon. Člověk si ani neuvědomí, kolik toho za rok nastřádá. Nejdřív jsem do kufru naskládala boty a všechny suvenýry a ani nevím jak a kufr byl plný. A to jsem tam neměla ani jeden kus oblečení. Prošla jsem všemi stádii zoufalství, že budu dva týdny v Indonésii chodit nahá, až jsem sebrala veškeré poslední síly, prošla znovu své oblečení (a valnou většinu ponechala na Papui svému osudu) a pár kousků se snažila přibalit. No byl to dost boj, Anna se asi musela dost bavit, i když ji to za pár týdnů taky čeká, tak uvidíme, kdo se bude smát naposled). Nakonec s Anninou a Boží pomocí (opravdu to ani jinak nevidím) se mi podařilo kufr zapnout a připravit se tak na velkou zaoceánskou cestu.

Díky!

Jak jsme tu zmínila Annu – myslím, že jí patří velké díky, hlavně za ty poslední dny. To i díky ní byly tak speciální a já jsem si je mohla užít. A dokonce (bez mého donucení) se mi i stala fotografkou těch posledních chvil, takže většina fotografií je od ní.

Tak, to je pro teď ode mě vše, já jdu pokračovat v bilancování a užívání si posledních slunečných chvil (alespoň na nějakou dobu).