Náhlý konec dobrovolnické služby aneb koronavirus v Keni 

O nákaze koronavirem jsem se prvně dozvěděla asi před měsícem díky telefonátu s maminkou. Povídala mi o prvním výskytu nemoci v Číně, o obrovské rychlosti jejího šíření a o strachu, jak by se koronavirus mohl roznést i v Africe, kde není tak dobrá zdravotnická péče. Přála si můj okamžitý návrat domů. Uklidnila jsem ji, že v Keni ještě žádné nebezpečí není, ale že o tom budu přemýšlet a modlit se. Myslela jsem, že nás se hrozba netýká.

Nepodávat si ruce a udržovat odstup… to je tady téměř nemožné

Průběžně nás o šíření nákazy ve světě informoval náš otec rektor v rámci kázání a slůvka na dobrou noc. Vydal nařízení nepodávat si ruce a dodržovat rozestupy. To ale v tamní kultuře moc nešlo, ruce se podávají při každém pozdravu. Při práci s malými dětmi rozestupy taky neudržíte. Snažili jsme se více méně náš kontakt omezit, především jsme se ale každý den za to společně modlili. Současně jsem se zajímala o situaci v ČR, moje rodina mě zásobila informacemi několikrát denně. První nakažení, rychle rostoucí čísla nákazy, první mrtví. Má komunita i děti mi samy od sebe slíbily, že se budou za mou zemi modlit.

A je to tady, dostáváme mýdlo… i děti

První případ nákazy v Keni byl potvrzen v pátek 13. března. Vláda vydala nařízení o zákazu podávání rukou, bezpečné vzdálenosti mezi lidmi a důsledném umývání rukou. Naše děti měly dostat mýdlo na umývání rukou, za což jsem byla velmi vděčná. Dříve než k tomu však došlo, v neděli 15. března jsme se dozvěděli, že se s okamžitou platností zavírají všechny školy a děti z internátu musí odejít ze střediska nejpozději do středy. Byl to pro nás šok. Další den už jsem neměla jít učit do školky – mrzelo mě, že jsem se se svými dětmi nerozloučila, ale doufala jsem, že se zase brzy uvidíme.

A je čas na generální úklid

Od pondělí do středy jsem se tedy mohla plně věnovat klukům z internátu. Pomáhala jsem jim s ručním praním oblečení a generálním úklidem celého areálu školy. Byl to skvělý čas, navzájem jsme si sebe náramně užili. Protože měli odcházet v úterý ráno, pekla jsem pro ně celý pondělní večer buchty na rozloučenou. Když jsme se loučili, každého jsem objala (navzdory nařízení) a popřála krásné prázdniny. Řekla jsem jim, že je mám ráda a budou mi moc chybět., a ať zůstanou zdraví. Od otce rektora dostali růženec – tak ať se modlí za sebe, za svou rodinu, za všechny nás z Bosco Boys – a určitě se uvidíme po prázdninách. Že tu na ně budu čekat, modlit se za ně a na začátku nového semestru je tu budu zase vítat. A tak mi odešlo mých 105 kluků z internátu. Bála jsem se o ně a i někteří z nich se báli, korona v té době pronikla už i do slumu Rongai, kde žije spoustu mých dětí. Slumy jsou v Keni zvlášť nebezpečná místa i co se týče šíření nákazy, lidé tam žijí v nepředstavitelných podmínkách – tisíce lidí těsně u sebe, bez přívodu vody, téměř žádná hygiena. Veškerá zdravotnická péče je zpoplatněná, ani zaměstnaní lidé s pravidelným výdělkem nechodí k lékaři, protože je to pro ně drahé, natož chudí lidé ze slumu. Věděla jsem ale, že mí kluci už v životě prošli ledasčím a jsou naučeni přežít všechno, proto jsem doufala ve šťastné shledání.

Informace od vlády jsou jasné… zveřejňují jen ty, které se jim hodí

V úterý 17. března odjela domů jedná má velmi dobrá kamarádka, slovenská dobrovolnice z vedlejšího střediska Langaty. Rozhodla se tak na základě zhoršující situace v Keni. Počet nakažených koronavirem stoupal, vláda v té době oznámila 15 případů, ale od místních se bez okolků dozvíte, že číslo bude pravděpodobně daleko vyšší, protože spoustu chudých lidí nejspíš testováno ani nebylo a keňská vláda podává jen takové informace, které se jí hodí. Když by se nám dobrovolníkům něco stalo, za zdravotnickou péči bychom draze zaplatili (a možná bychom na to ani neměli peníze) a zdravotnictví v Keni navíc není na moc dobré úrovni. Přestože jsme žili v hlavním městě, v některých nemocnicích neléčili ani doktoři, ale jen laboranti. Hrozilo velké umírání lidí. Na ulicích po nás kolemjdoucí volali „korona, korona“ jen proto, že máme bílou kůži, a tím pádem jsme nosiči koronaviru. Hrozila budoucí agrese na bílých lidech. Slovenští salesiáni povolali své dobrovolníky z celé Afriky zpátky domů. V té době jsem necítila, že bych měla odjet domů, ale uvízly mi v mysli slova mé odjíždějící kamarádky „Korona vyřeší všechny naše problémy.“ A lekla jsem se, jaké problémy vyřeší u mě.

Zatím jsem v bezpečí

Po zavření škol jsem byla požádána o přesun do vedlejšího střediska Langata, kde vyučování pokračovalo, protože se nejedná o základní školu ale o rehabilitační centrum, které připravuje žáky na návrat na základní školu. Měla jsem tam učit angličtinu a šití, ve zbytku času asistovat při jiných hodinách a odpoledním programu. Nejdřív jsem se se změnou místa těžce srovnávala, protože jsem musela opustit své milované domácí středisko a komunitu, potom jsem si ale kluky v Langatě moc zamilovala, byli perfektní. Do toho na mě začala tlačit rodina, abych se okamžitě vrátila domů. Posílali mi články různých odborníků o katastrofických následcích koronaviru v Africe. Bylo to těžkých pár dní, protože já sama jsem nechtěla odjet a kdybych odjela, nebylo by to vůbec moje rozhodnutí. Měla jsem několik telefonátů s českými i keňskými salesiány, situaci jsme probírali a došli jsme k názoru, že ještě není nutné odjet.

A zůstávám

V neděli 22. března jsem zjistila, že Keňa zavírá do středy své hranice. Keňský prezident vyzval všechny, kteří nejsou jejich občany, aby se vrátili do své země. To byl pro mě šok. Odjet teď nebo můžu čekat měsíce, i roky. A nevím, jak se bude situace v Keni dál vyvíjet, jestli tu bude bezpečno. Kontaktovala jsem znovu české salesiány, ti mi doporučili návrat domů. I česká ambasáda v Nairobi mi doporučila okamžitý návrat domů. Zapsala se do seznamu na speciální let z Keni, který měl být pořádaný EU. Měla jsem strach z komerčních letů – z velké pravděpodobnosti nákazy na přelidněných letištích a z možnosti uvíznutí na cizím letišti při přestupech kvůli častému rušení letů. Vážně jsem přemýšlela o návratu domů, nebyla jsem ale duševně připravená odjet už ve středu, tak jsem se rozhodla počkat na speciální let. Naštěstí tlak mé rodiny ustal, o uzavírání hranic nevěděli, mohla jsem se tak svobodně rozhodnout.

Ale situace se mění každou chvíli

Mezitím jsme se dozvěděli, že i Velká Británie, Německo a Španělsko povolalo své dobrovolníky zpět domů. Do Mombasy přestaly jezdit lodě dovážející jídlo, hrozil hladomor. V souvislosti s hladomorem hrozilo napadání bohatších částí, naše středisko leží právě v takové části, kam přijdou lidé krást, když nastane hlad. Vnímala jsem, že i tam časem nebude bezpečno. Měli jsme zákaz vycházení z centra a na ulicích hlídali dodržování všech opatření vojáci. Další evropští zdravotníci z jiných organizací byli posíláni domů. A když nám ambasáda napsala, že hrozí riziko agrese místních obyvatel na muzungu (bílých lidech), rozhodla jsem se vrátit. Nebyla jsem připravená odjet, ale nebyla jsem ani připravená snést, co by mohlo v Keni následovat.

A tak 25. nastupuji do letadla vstříc Evropě

Nečekala jsem na speciální let, jela jsem 25. března posledním komerčním letadlem do Prahy. Strašně jsem se totiž bála, že mimořádný let nebude, a když jsem si koupila letenku, zjistila jsem, že mimořádný let opravdu nebude. Během necelého dne jsem si s kluky z Langaty zahrála poslední fotbal, sbalila si nejnutnější věci, zajela se rozloučit se svou domácí komunitou, měla své poslední africké jídlo a rozdala buchtu a dopisy na rozloučenou. Tekly mi slzy, když jsem opouštěla svůj africký domov. Když mi mí bratři prenovicové zpívali písničku na rozloučenou, zazněla v ní slova „nebudeš nám chybět, zase se jednou uvidíme“. Doufám, že se jim znovu vrátím a budu moci pokračovat ve své dobrovolnické službě. Nemyslím si, že byla ukončena, ale jen přerušena touto nenadálou situací.

Díky vám všem

Tímto bych chtěla poděkovat vám, kteří jste na mě celou dobu dobrovolné služby mysleli, podporovali mě a modlili se. Vím, že to nejsou jen moje misie, ale i vás všech, protože bez vás bych na ně nemohla ani odjet. Děkuji za štědrost a dobrotu vašeho srdce. Díky vám jsem mohla já i mé děti zažít něco jedinečného, co má velkou cenu v Božích očích, jak věřím. Celou dobu jsem přemýšlela, jak je možné, že mám ke všem svým dětem a ke své komunitě takovou lásku, když je všechny znám jen krátce.

A myslím si, že to Bůh mi chtěl ukázat zlomek toho, jak je má rád. A On je má ještě daleko víc rád.

My dobrovolníci jsme jen znamením lásky našeho Boha. A chudé děti z bolavé Keni to potřebují zažít.