Na rozloučenou pro ně otec Macarius nachystal malá výlet k vodopádům NtumbaChushi a návštěvu na místní poměry luxusního rezortu v nedalekém městě jehož jméno jsem ale zapomněla. Společně jsme tady strávili nějaký čas a po našem návratu do Lufubu nás čekala malá party s ostatními studenty.

Po těchto plných dnech jsme byli unavení a seděli jsme na balkoně, když jsme najednou slyšeli opravdu silný zvuk vrtulí. Tady nad Lufubu obvykle nelétají letadla nebo helikoptéry ale tento zvuk byl opravdu jako helikoptéra. Když jsme vzhlédli k nebi, viděli jsme že tato helikoptéra přistává na místním hřišti!

 Do naší vesnice přiletěl současný prezident Zambie. Pro místní obyvatelé to byla opravdu velká akce, ještě aby ne, rozdávali lidem věci zadarmo a proto tady nyní chodí velká část vesnice ve stejném tričku s tváří prezidenta, dobrá kampaň, no ne ?

Mezi tím proběhlo několik krásně obyčejných dní v oratoři a natočili jsme s dobrovolníkem Oďass Feiman Škvařil malé video o našem středisku. Přikládám odkaz, jak je to pro nás obvyklé, ne všechno v tomto videu je vážné ale spíše bráno s humorem. Video ke zhlédnutí zde.

Po dlouhé době děti měly možnost vyjet z vesnice na nějaký výlet. Jelo s námi 30 starších dětí z naší oratoře a 50 dětí z oratoře ve vedlejším městě Kazembe +5 maminek které se staraly o naše žaludky, pro těchto 80 dětí zde byli pouze 3 dospělí bratr John, Andrew a já. I když jsem měla kapku obavu jak zvládneme takovou velkou smečku dětí, tak všechno bylo v pohodě. Mohla bych napsat celý článek o tom co jsme zažili a jak nám bylo u vodopádů krásně ale to by tento článek neměl konce. Řekněme tedy jen, že tolik radosti, zpěvu a úsměvů jsem nezažila snad na žádném výletě s žádnou skupinou. Tyto děti jsou totiž opravdu vděčné za každou maličkost a každou minutu pozornosti která jim je věnována.

24.10. se v celé Zambii slaví Independence day, u nás se žádná velká oslava nekonala ale na místním hřišti se hrál fotbalový turnaj (fotbal je taky svátek a oslava) Hrálo zde 5 týmů. Jeden tým byl složen z našich studentů, další tým z kluků z místní vesnice a ostatní týmy byly z okolních vesnic a měst. Fotbalový tým našich studentů bohužel prohrál, ale to nevadí. Není důležité vyhrát ale zúčastnit se.

Protože dobrovolnické dny dobrovolníka Ondry byly pomalu sečteny (nyní už jsou opravdu sečteny) navštívili jsme dobrovolníky ve vedlejším městě, strávili čas se studenty povídáním, hraním her a nebo promítáním filmů, navštívili jsme místní řeku a nachystali jsme malé překvapení (zase párty) na rozloučení.

Jelikož škola v našem středisku je tréninkové centrum pro farmáře, navštívili jsme v rámci výuky farmu v Zari kde mohli studenti vidět jak fungují jiné farmy a co je potřeba k chodu. Protože plánování není vůbec silnou stránkou místních, jelikož žijí spíše přítomným okamžikem a ne budoucností, měla jsem z celé akce velké obavy. Ze začátku byl tento výlet zamýšlen jen jako jednodenní výlet, ale jelikož jsme na toto místo jeli asi 4 hodiny, tak jsme využili příležitosti a navštívili nedalekou Samfia beach. Protože jsme na místo dorazili ve večerních hodinách tak se dohodli že na tomto místě přespíme. Když jsem se ptala kde přesně, bylo mi řečeno že to zjistíme až dorazíme na místo.

Tuto informaci pro mě bylo náročné překousnout. Mám ráda jistotu a plán ale je to pro mě škola života-žij přítomným okamžikem, nestresuj se příliš budoucností ono to nějak dopadne… a taky že to nějak dopadlo, bylo nám umožněno využít jednu z pláží a její zázemí k přespání. Zázemí chápejme jen jako záchody. Všichni jsme spali venku a nebo v trucku. Já jsem si myslela jak jsem to vyhrála, když jsem mohla spát v trucku, ale opak je pravdou. Tato noc nebyla vůbec dobrá, když to přeženu, spala jsem asi 3 hodiny protože od 5 rána okolo chodili studenti a povídali nebo si pozpěvovali. V odrazu zrcátka jsem viděla obraz vycházejícího slunce a při pohledu na tuto krásu ze mě spadla všechna únava, vstala jsem a celou hodinu jsem pozorovala krásu vycházejícího slunce nad jezerem. Tento den jsem strávili celý v Samfii. Byl to opravdu krásný den plný smíchu, zábavy, her a zaslouženého odpočinku. Z jednodenního výletu se nakonec vyklubal 3 denní výlet. Poslední den jsme totiž strávili ve městě Mansa a pak jsme se vydali směr Lufubu. Po dlouhých 4 hodinách v plném trucku jsme dorazili do naší vesnice. Při příjezdu jsem zažila velice intenzivní pocit-uff konečně zase DOMA. Ano, nyní jsem zde jako doma. Cítím se zde plně přijatá a spokojená. I když všechny chvíle nejsou zdaleka růžové a chybí mi lidé které jsem zanechala v ČR, cítím se zde opravdu jako doma.