Jak jsme již zmiňovala v předešlých příspěvcích, žiju ve středisku u něhož je farma, protože tady je také zemědělská škola. Každý správný farmář ví, že aby jeho farma prosperovala, musí nejen pěstovat, ale také prodávat, a tak činíme i my. Jezdíme prodávat slepice do okolních měst. Obvykle se prodá pouze pár kuřat, protože si málokdo může dovolit koupit kuře/maso, ale v přednočním období jsme se vraceli z prodeje s téměř prázdným autem. Zní to možná vtipně, ale tohle bylo to, proč jsem si začala uvědomovat, že jsou Vánoce opravdu blízko.

22. a 23. 12. jsem přichystala přespávačku pro starší děti z oratoře. Na programu byla večeře, diskotéka a nějaké hry, ale věřte tomu nebo ne – děti měly největší radost z večeře.

A nyní už k samotným vánočním svátkům. No dobře, 24. 12. jsem si opět připadala nevánočně, protože studenti z naší školy mají o svátcích zkoušky a zrovna na 24. 12. odpoledne byla v rozvrhu zkouška z mého předmětu (ano učím tu počítače, to není vtip…).

Jelikož Štědrý den je svátek, tak jsme tu měli problémy s elektřinou, a proto jsem čelila výzvě, jak s nimi udělat praktické zkoušky z počítačů, když je k fungování počítače potřeba elektřina. Nicméně  naskočila a my jsme začali pracovat. Aby to nebyla nuda, tak elektřina vypadla, a naskočila asi pětkrát, no teď si z toho dělám jen srandu, ale v tu chvíli jsem byla opravdu ve slepé uličce. Nicméně čas na zkoušky vypršel a já jsem měla asi 30 minut, než nám začne vánoční večeře. Nevěděla jsem, jak moc to tady prožívají nebo neprožívají, ale rozhodla jsem se, že se ke štědrovečerní večeři vydám tak, jak to děláme doma: v nejlepších šatech, upravení, učesaní namalování… Věřte nebo ne ale po 3třech měsících jsem ze sebe opět udělala člověka, a tím se začala cítit vánočně… ale fakt!

Na večeři pro nás otec Waldemar nachystal jídlo tak, jak to bývá obvyklé v Polsku, a to 20 různých druhů jídla. Asi si dokážete představit, jak jsme po večeři všichni vypadali -jako kuličky… Co by to bylo za Štědrý den bez půlnoční mše svaté, tedy naši otcové tuto mši naplánovali na 21. hodinu a ne na půlnoc, ale asi věděli proč, protože tato trvala skoro čtyři hodiny. Byla to snad ta nejdelší mše v mém životě, ale asi taky ta nejkrásnější. Všichni tančili, zpívali a radovali se, kostel byl vyloženě narvaný. V průběhu mše měli mladí z vesnice a mojí milí oratoriáni nachystanou vánoční scénku, mladí byli herci a oratoriáni sbor andělů. Mohla bych to dlouze popisovat, jak to bylo úžasné, ale jednoduše to bylo prostě dokonalé.

Jak už jsem již zmínila výše, naši studenti museli zůstat přes Vánoce tady –  bo zkoušky! A tak nemohli strávit tento čas se svými rodinami,  stejně jako já, a proto jsem se po mši rozhodla udělat jim alespoň trochu vánoční atmosféru. Vzala jsem všechny své zásoby jídla a pití a strávila jsem s nimi pár hodin.

Na první svátek vánoční samozřejmě všichni dlouze spali. Odpoledne jsme byli společně s komunitou pozváni do nedalekého města Kazembe, kde je taky středisko a komunita salesiánů, ve které je momentálně pět dobrovolníku z Polska, jeden polský kněz, jeden kněz ze Zambie a věřte nebo ne jeden bratr z České republiky. Byl to moc příjemně strávený den, jedlo se, zpívalo se, tančilo se, sdílelo se, smálo se a tak dále.

Na druhý svátek vánoční neboli na svátek Svaté rodiny jsem byla přizvána na výlet k vodopádům, kde jsem ještě nebyla. Zprvu jsem váhala jestli jet, anebo si nechat rest day než se vše zase nanovo rozjede, ale rozhodla jsem se jet. A za toto rozhodnutí jsem hrozně moc ráda, protože to bylo naprosto dokonalé, krásné a ohromující.