Manželé Poulovi zažili v Keni svou první jízdu veřejnou dopravou i africký pohřeb.

Pohřeb po africku

Tento týden jsme byli účastníky afrického pohřbu. Salesiáni jsou zde jako rodina, a tak když zemře otec dítěte, které chodí do školy, jde na pohřeb celá třída. V té třídě jsme byli často i my, a tak i když jsme původně nezamýšleli se pohřbu účastnit, byla to skoro povinnost. Zesnulý patřil k protestantské církvi, kterých je zde hodně. Některé jsou pouze lokální, některé celostátní. Pohřeb se konal na poli, kde byly postaveny stany pro účastníky, vystavena rakev a vykopaná díra. Už z dálky, když jsme přicházeli, jsme slyšeli hlasitou hudbu a vášnivě hovořícího řečníka. Při našem příchodu jsme jakožto jediní účastníci bílé pleti vzbudili velkou pozornost. Nebyla by to typická africká pohostinnost, aby nám neuvolnili místo na židlích přímo ve předu před hlavním mluvčím a nedonutili nás si tam sednout. Nehledě na významné hosty a příbuzné. Prostě jste vzácná návštěva (ne že by jsme o to dvakrát stáli). Z celého obřadu jsme nerozuměli téměř ničemu – vše bylo ve svahilštině. Střídaly se nekonečně dlouhé proslovy lidí, kteří zesnulého buď znali, nebo byli pastory oné církve. Hlasité zpěvy a africké tance dodávaly obřadu dojemnou atmosféru. Po pěti a půl hodinách od začátku byla rakev spuštěna do hrobu a my jsme odcházeli, obřad tím však zdaleka nekončil. Ptáte se, jak byly zajištěny například nápoje při tak dlouhém obřadu v tropickém dni? Odpověď je jednoduchá. Vlastně stejně jako všude jinde v Keni, kde se sejde větší počet lidí se i zde vyrojili prodejci občerstvení a bez ohledu na smuteční obřad procházeli mezi účastníky a nutili jim své produkty – od Coly přes lízátka až po sušenky a slané pochoutky (cena samozřejmě dohodou). Typicky africké pojetí času bylo však v tomto případě krásné. Místní si vyhradili celý den na to, aby na nebožtíka zavzpomínali a rozloučili se s ním.

Divoká jízda

Jedno odpoledne jsme si udělali volno od dětí a jeli jsme do asi 30 km vzdáleného města něco málo nakoupit. Na cestu jsme využili typickou africkou veřejnou dopravu. Pokud zde nemáte motorku nebo auto, které obyčejní lidé nemají, využijete matatu. Tímto způsobem dopravy se živí patrně podstatná část populace. Jedná se buď o motorky, které vás zavezou na malé vzdálenosti, nebo kryté tříkolky, které jezdí zejména po městech. Na delší vzdálenosti potom využijete mikrobus. To byl i náš případ. Zastávku matatu máme asi 500 metrů od salesiánského centra. Vždy když jdeme okolo, stojí zde asi 15 motorek a několik dodávek čekajících na své zákazníky. O ty musí každý řidič bojovat s konkurencí. Když pak vidí, že potřebujete někam svézt, začne opravdový boj. Doslova se o vás přetahují a vy musíte usmlouvat cenu. Jízdní řád je neurčitý. Až se dodávka naplní, tak vyjede. Slovu naplní rozumějme trošku jinak, než jak známe plné vozidlo v Evropě. Auto, které je o něco málo delší, než u nás devítimístný tranzit má předělané sedačky, takže jich je tam 15 (mezery mezi nimi jsou významně menší). Řady vypadají tak, že jsou vždy dvě sedačky, úzká ulička a jedna sedačka. Uličku by byl hřích nevyužít, a tak pokud jste vyvolení, dostanete prkénko, které poslouží jako lavička v uličce a jedete. Bezpečnostní pásy v matatu sice jsou, ale nikdo je nepoužívá. Cestou tam jsme oba měli kliku a seděli jsme na sedačce. Zpáteční cesta však byla mnohem zajímavější. Už po příchodu k zastávce se strhl opět boj o zákazníka. Nejdříve nasadili vysokou cenu, což jsme hned odmítli a že si raději počkáme na jiný. Výběrčí peněz se však nenechal odbít a nakonec jsme se domluvili na přijatelnější ceně pro obě strany. Začali jsme nastupovat do vozu, ale ten byl již úplně plný. Dostali jsme tedy oba prkénko, abychom se mohli posadit do uličky. Do patnáctimístného auta se ze začátku nacpalo 22 lidí. Dveře se zabouchly a vypadalo to, že bychom již mohli konečně vyjet. Avšak na přeplněném parkovišti mikrobusů, pohybujících se prodejců a chodců to nebylo jen tak. Malá okénka nikdo neotevřel. Již po prvních minutách se začala zamlžovat a my jsme toužili po trochu čerstvém vzduchu. Řidič se s tím naštěstí nepáral. Zprvu to vypadalo, že z pravé strany přijde o zrcátko a z levé strany přejede jednu starší paní s pytlem na zádech, která si asi myslela, že se tou malinkou skulinkou mezi dvěma vozy protáhne. Naštěstí to paní vzdala dřív. Mumlajíc vycouvala zpět. My jsme vycouvali též. Konečně někdo pootevřel okénko a my jsme se mohli nadechnout čerstvějšího vzduchu. Aby bylo učiněno atmosféře za dost, pustil řidič hlasitou africkou disco hudbu, která se v tak malém prostoru linula ze dvou velkých a třech malých reproduktorů. Jakmile se začalo trochu stmívat, rozsvítilo se k hudbě ještě modré disco světlo. Zadky nás začaly bolet ještě než jsme vyjeli z města a to jsme měli před sebou asi 30 km cesty. Jízdné se platilo během jízdy výběrčímu, který byl namáčknutý vpředu u dveří. Ze zadních řad tedy peníze putovaly přes všechny cestující do předu k výběrčímu a poté zase zpět vrácené peníze k cestujícímu. Pokud si myslíte, že už více lidí do přeplněného matatu nacpat nelze, tak je to omyl. Zde je možné vše. Při první zastávce přistoupil další chlapík, který si lehl přes téměř celou řadu zmáčklých nebožáků (jedním z nich byl i Pepa). Všude však panuje dobrá nálada a lidi jsou očividně na takový to způsob přepravy zvyklí. Asi po čtyřiceti minutové cestě jsme dojeli k salesiánskému centru, kde jsme celí šťastní a rozlámaní vystoupili. Po 14 denním pobytu zde, jsme již zjistili, kam máme vynášet koš s odpadky. Je to velice jednoduché. Na zahradě je krb s velkým komínem. Do krbu vysypete koš a až je krb naplněn, tak se jednoduše odpad zapálí. Tak takto se třídí odpad v Africe.

Kdyby tisíc klarinetů

Děcka jsou super. Většinu času jsme trávili s děckama v primary, kde jsme s nimi byli o přestávkách, v hodinách jsme pomáhali učitelům opravovat sešity, učili jsme je ve volných hodinách písničky, malovat a na příští školní rok kreslili plakáty do tříd. Po odpolednách a večer jsme chodili za holkama do hostelu. Teď děckám v primary začaly prázdniny, takže to máme takové volnější. Musíme si sami hledat co by jsme mohli dělat, ale i tak se nenudíme. Za čtyři týdny tady bude camp, tak připravujeme hry. Tuto neděli jsme byli s aspirantkami v oratoři ve vedlejší vesnici, kde jsme měli pro děti také připravené hry. Pepík doučuje děcka ze secondary matiku a fyziku, protože mají příští týden zkoušky. Začali jsme je učit na kytary a dokonce i učím jednoho kluka na klarinet.