Když jsem opouštěla minulou středu můj rodný kontinent, byla jsem plná pouček o tom, jak to v Africe chodí, nebo nechodí, co se mi stane, nebo nestane na letišti… Ale všechno bylo jinak. Když jsem vystoupila z letadla a navštívila vízovou přepážku, pracovníci nebyli ani trochu nepříjemní, jak to psali v průvodcích pro turisty, ačkoli bylo 2:40 ráno. Nikdo po mě nežádal úplatek, nikdo nikomu nevnucoval sňatek. Když jsem vešla do haly, taxikáři, kteří nabízeli odvoz, nebyli ani v jednom případě dotěrní a neodbytní, naopak pomohli mi najít místo, kde už na mě s časovým předstihem čekal kněz, otec Lucas, hlavní ředitel středisek Bosco Boys, kde se nacházím. Odvoz do mého prvního domova – střediska Bosco Boys Kuwinda, byl zajištěný, silnice byla krásná, nová, v příkopu se páslo stádo zeber a sem tam nějaký zajíc. V duchu jsem se musela ujišťovat, že jsem skutečně na správném kontinentě. Další dny rovněž neodpovídaly typickým africkým představám. Všechny schůzky, které jsem měla, proběhly v přesně stanovenou dobu, africká angličtina nebyla tak nesrozumitelná (vyjma minulého čtvrtku, to jsem měla vážnou jazykovou krizi  a nerozuměla nikomu a ničemu), jakou se zdála být na videích. Vše, co se domluvilo, platilo. Salesiánská mužská komunita mě přijala mezi sebe, nachystali mi mé vlastní místo u stolu, což je pro mě obrovská čest a projev úcty, a přijali mě jako jejich sestru. Ve středisku panoval řád, čistota. Děti nebyly ještě ve škole (nastoupily až v pondělí), do střediska docházely denně jen na cca 1,5 hod. – hrát hry, pro jídlo, za nějž bylo nesmírně vděční, i když se jednalo jen o suchý chleba a avokádo, a pro čistou vodu, kterou doma neměly. Většina z nich totiž pocházela ze sousedního slumu, nebo ze sirotčince, který stojí přes ulici. Byly živé, temperamentní, obratné, kreativní, uměly si vyhrát s čímkoli, ale během pár sekund se dokázaly zklidnit a mlčet. Bez překřikování, bez výhružek… Salesiáni jen tiše zaveleli a byl takový klid, až jsem žasla. Stejně tak jsem neměla slov, když jsem viděla některé sirotky zmrzačené kyselinou, bez prstů, děti odhozené kvůli drobnému zdravotnímu handicapu, tak prahnoucí po lásce a přátelství. A ta jejich vděčnost za projev zájmu… Nicméně vhledem k tomu, že děti trávily ve středisku pouze omezenou dobu kvůli jejich prázdninám, měla jsem v průběhu dní dostatek času pro objevování všech koutů střediska, které jsem si hluboce zamilovala. Nejen kvůli přírodě, obrovské zahradě s políčky a banánovníky, velkému hospodářství mimo řady jiných zvířat s krávami a krocany (mé srdeční záležitosti), spoustě rozmanitých, volně žijících ptáků a hmyzu, ale především kvůli lidem, kteří zde pracovali. Byli to obyčejní lidé, žádní vzdělanci, kteří měli ale úžasně hluboké srdce. Někteří z nich uměli základy angličtiny, jiní, jako třeba Maria z Ugandy, neuměli anglicky skoro vůbec. Možná vás napadne, jak jsem se s ní dorozumívala? Ruky, nohy, smích a hlavně otevřené srdce. Nevěřili byste, kolik jsme se spolu při okopávání a plení políček nasmály 🙂 Ale řeknu vám, ta zem je fakt tvrdá a plevel nepříjemně ostrý. A tak jsem své volné dny trávila navštěvováním jednotlivých pracovišť a pomáháním zaměstnancům. Někteří byli ze začátku překvapení, za celou společnou dobu nepromluvili ani slovo (třeba švadleny, s nimiž jsem šila školní uniformy pro děti), jiní hovořili ve svahilštině, občas se na mě obrátili s nějakou anglickou otázkou, další se nebáli a povídali jsme si naší společnou lámanou angličtinou. A tak se stalo, že z počátečního mlčení, nebo svahilštiny, se přešlo v anglické konverzace, časté zdravení a podávání si rukou, úsměvy, vyměňování zkušeností s chovem zvířat (chovají a krmí je úplně jinak a tak jsme to porovnávali…) a léčbou některých nemocí u zvířat, které se vyskytují i u nás. Náramně je bavilo dívat se, jak se učím pod vedením sympaťáka Bosca dojit krávy, jak pro ně (dělníky) připravuju oběd společně s úžasným kuchařem Benjaminem (někteří se dokonce překvapeně ujišťovali, jestli vím, že ten oběd připravuju pro ně…), jak “škubu” kuřata pro děti, nebo jim uřezávám hlavy (to jsem dostala za úkol při dotazu, jestli jim mohu nějak pomoci – asi to byla zkouška, protože poté mě sekce chovatelů zvířat začala brát úplně jinak  )… A tak jsme se postupně sblížili, domlouvali si další společná setkání, předávání zkušeností… a bylo nám náramně dobře. Snad nikdy nezapomenu, jak za mnou přišel Kuchař Benjamin a jako poděkování za pomoc se škrábáním brambor mi přinesl s výrazem nepopsatelného vděku šálek keňského čaje. Jako by mi přinesl ten nejcennější poklad, který jsem od něj s hlubokým vděkem ráda přijala. Člověk si naráz uvědomí, jak je velice vděčný rodičům, že ho vedli k rozmanitým domácím i venkovním pracím, které v naší společnosti už nemají téměř žádnou hodnotu, ale tady jsou velice ceněné.  A tak se stalo, že jsem se zamilovala. Zamilovala do života ve středisku Bosco Boys Kuwinda. Beznadějně. Nepopsatelně.  Ale jak se říká, je čas hrát si a čas pracovat. A tak jsem v neděli večer naposledy podojila krávy, pomohla s přípravou večeře pro dělníky a první příchozí děti a s těžkým, ale skutečně těžkým srdcem opustila tento africký ráj, abych se přestěhovala se do nového místa, Bosco Boys Langata, které mi při první návštěvě přišlo tak prázdné, pusté a bez lásky, a které bude mým novým, ročním domovem. Ale nebojte, tak zlé to tu zase není, protože včera přišli kluci z ulice, o které se tu staráme, a s nimi i život  Ale o tom, co se děje tady, zase až příště… Jana Jeklová PS: Co se týče zdraví, jsem v perfektní kondici  Ale musím vás informovat o tom, že se mi začaly na kyčlích až skoro po kolena dělat prapodivné, velké modřiny, v řadě, vedle sebe. Jejich původ byl však odhalen hned 2. – 3. den – moc jsem řádila s dětmi na houpačkách, které jsou vyrobené z kusu pneumatiky a zavěšené na řetězech. Nicméně ani tato houpačková nemoc mě od této aktivity neodradila, a kdybych nemusela opustit Kuwindu, asi by mi museli časem nohy amputovat PSS: Jen pro zajímavost, všichni keňané se baví mým jménem. Jana (ve svahilštině čteno “Džana”) znamená “včera”, takže jsem si rozšířila svůj svahilský slovník o nový výraz.