Honza

Bulhaři a Romové v Kazanlaku si moc nerozuměli. Bulhaři se rozhodli, že ten problém vyřeší, a tak postavili kolem romské machaly zeď. Všechno by mělo být  vyřešeno, ale není. Bulhaři nechápou proč. Vždyť přece postavili krásnou zeď, všechno by mělo být v pořádku. Jenže žádná ani ta nejvyšší zeď problémy nevyřeší, jen je schová. Pokud budou Bulhaři stále stavět zdi a nezačnou stavět mosty, tak Romům nikdy neporozumějí. Jenže postavit zeď je bohužel mnohem jednodušší než postavit most.…    Dneska za mnou přišel jeden kluk s tím, že mi napsal písničku pro radost. Text je sice dost jednoduchý, protože je to první písnička, co pro mě někdo napsal. Fakt mi to udělalo radost.   Jednou jsem si cestou do machaly koupil banán a nesl jsem slupku asi padesát metrů do koše. Kluci to nechápali: „Proč jí nehodíš na zem?“, ptali se. Nevěděl jsem, co jim mám odpovědět. Celý život žijí obklopeni oceánem odpadků – jedna slupka už přece nikoho nezabije.… Machala v celé své kráse … máme tu ještě spoustu práce.

Děda Koleda a kluk k nezaplacení

V Bulharsku nenosí dárky Ježíšek ale děda Koleda. O proti Ježíškovi má tu výhodu, že si ho můžete metr dvacet vysokého koupit domů. Je to takový sympatický dědeček. Když si jdete nakoupit a před krámem stojí kluci v krojích, co tancují tanec choro …   Fotka z letošní půlnoční. Tenhle rok je ze mě řeckokatolík, takže ministruji ve zlatém. Je ze mě zlatý kluk, jak říká otec Petr, k nezaplacení 🙂 Štastné a veselé vánoce přeji! Honza

Slávka

Když slunce svítí, užij si to. Když slunce zmizí, užijte si, že Bůh je s vámi, i když to není světlo. Díky kurzu Adopce na blízko jsme jako dobrovolníci připraveni opravdu na všechno. Nejen do svízelných situací při práci s dětmi a mládeží, ale třeba i na pečení cukroví s vrškem od lepidla. Děkujeme! 😉 A jaký to má smysl, mám vůbec nějaký cíl?

Někoho obdarovat

Na setkání dobrovolníků se mi líbila odpověď jedné holky: „Můj cíl se splní, když jedna třináctiletá holka bude pokračovat ve škole místo toho, aby se vdala.” Nemusím změnit svět, ale můžu tady prostě být, být naplno a sdílet s ostatními svůj život. Když jsme šli těsně před Vánoci s dětmi do centra, překvapil mě jeden šestiletý chlapeček, který si sundal svou bundu. Nejprve jsem se ho snažila přesvědčit, aby si ji zase oblékl, vždyť mrzlo! Ale on ji dal svému kamarádovi, který bundu neměl. Zřekl se něčeho ve prospěch druhého. Pár dnů před Vánoci jsme také navštívili uprchlický tábor, kde jsme rozdávali dětem balíčky a čokolády. Když jsme přijeli, děti nám hned pomáhaly nosit, co jsme přivezli. Děti dokonce mluvily trochu bulharsky, dost z nich totiž navštěvuje běžné bulharské školy a mezi vrstevníky se jazyk nejlépe naučí. Když jsme jim pak dávali dárky, zrcadlil se na mě jejich úsměv. Měla jsem radost z toho, že ty děti mají radost. Na Štědrý den jsme byli navštívit jednoho kluka do vězení. Vzali jsme mu tam tašku s nějakou čokoládou a tak. Oči mu zářily, očividně mu návštěva udělala velkou radost. Největší dárek nebyly ty čokolády, ale ta chvíle, kterou jsme spolu strávili. Chvíle, kterou dárek jen zprostředkoval. Ty momenty mně pomohly pochopit, co to znamená někoho obdarovat. Přeji Vám všem ať jste jako ježek v našem Betlémě, který se nebojí strkat nos až k Ježíškovým jesličkám. Slávka