Ntumbachushi vodopády nacházející se přibližně 30 km severně od Lufubu. Místo, kam se každý, kdo pobývá v Luapula province, touží aspoň jednou podívat. A děti v Lufubu nejsou výjimkou.
“Na konci června jedeme na výlet!” znělo ze všech stran oratoře. V domnění, že se jedná o žert, jsme to dětem se smíchem odkývali. Když ale přišly s konkrétním termínem a začaly nosit příspěvky na cestu, znervózněli jsme. Po mnoha zmatených bembsko anglických pokusech o objasnění situace jsme zjistili, že jim výlet přislíbil jeden z otců Salesiánů. Na svůj slib vzápětí zapomněl. Děti ale ne. Nadšení bylo veliké a my jsme se dostali do zapeklité situace. Pustit se do velkého plánování, plácnout se přes kapsu a vzít si na triko velkou zodpovědnost nebo riskovat rozzlobené obličeje desítek dětí? Nakonec za nás rozhodla Majda a její blížící se odjezd. Poslední šance něco společně podniknout nás přesvědčila a tak jsme se pustili do plánování.
Každý, kdo chtěl jet, musel symbolicky přispět 10 kwacha (13 Kč). Pro většinu dětí šlo o velkou částku, a tak hledaly všelijaké způsoby, jak je získat. Prodávaly pomeranče, citróny, vyráběly náramky, vařečky a my už ani nevěděli, kam s tím. Seznam přihlášených dětí jsme zastavili na 72 a začali se nervózně potit, jak to ve třech uhlídáme.
Odjezd z Lufubu byl domluvený na půl osmou, takže jsme vyrazili ve čtvrt na deset. (Úspěch!) Celou skvadru jsme naskládali na korbu náklaďáku a rozmístili se do strategických pozic, odkud jsme mohli chytat vypadávající děti. Na pomoc jsme vzali několik mladých z vesnice a dva bratry, kteří přijeli na návštěvu. Už po cestě jsme pochopili, že obavy byly zbytečné. Děti celou cestu zpívaly, vzájemně se přidržovaly, chránily před vypadnutím a své nadšení brzy přenesly i na nás.
Na místě nás čekal nabitý program. Ten jsme zahájili společnou mší u vodopádů, kterou děti spontánně doprovodily improvizovanými zpěvy. Následovaly pohybové hry, společný oběd a koupačka pod vodopády. Děti se nadšeně zapojily do všech činností, pomáhaly s vařením i s mytím nádobí. Největší úspěch ovšem sklidila grilovaná kuřata k obědu. Dětem už při vaření zářily oči a po obědě si spokojeně oblizovaly prsty. Někteří si část kuřete schovaly do krabičky. Rozhodly se totiž o takovou vzácnou dobrotu podělit s mladšími sourozenci, kteří na výlet nemohli.
Z výletu odjížděly nadšené nejen děti ale i my. Společný zážitek přinesl spoustu radosti, prohloubil vztahy, naplnil žaludky a nás utvrdil v tom, že místní děti mají srdce na pravém místě.
