Malé děti jsou tak roztomilé proto, aby se do nich rodiče hluboce zamilovali a následně je v pubertě nezabili…
(Jen čti jako Džen) „Bude to těžké. Jsou to děti z ulice, které si prošly velice těžkými věcmi. Jsou to dětští narkomani, kteří budou mít příznaky absence a kteří přežívali na ulici díky krádežím, přepadávání lidí, žebrání… Doma je týrali, znásilňovali, zneužívali k trestné činnosti, pašeráctví… Někteří jsou sirotci, jiní byli svědky i oběťmi hojně rozšířeného domácího násilí, hromadného znásilnění matky, krutosti a smrti. Někteří neznají rodiče, jiným umřeli, rodiče dalších odešli, někteří utekli z domu kvůli hrubosti rodičů, ať už vlastních, nebo nevlastních… Ty si hlavně musíš nastavit hranice, protože si tě budou zkoušet, budou se snažit je překračovat…“ Není jim ani patnáct, většinou ani dvanáct, někdy ani osm a už zažili to, co my snad nikdy na vlastní kůži nezažijeme. Většinou mají zjizvené tělo, sem tam někomu nějaká část chybí. Někteří mají dospělou tvář a v ní vryté utrpení, jiní jsou zodpovědnější, než kde který třicátník v naší zemi, u někoho bída pozastavila růst. Občas pláčou a nikdo neví proč. Občas je zlomí drobnost, ale přečkají velké těžkosti. Pláčou, když jim s největší šetrností čistím hnisající zánět v dlani, ale beze slov ustojí nesmyslné bití holemi a hadicemi, (které mě samotnou tvrdě drtí a vnitřně ubíjí víc, než trestané děti). Sní naráz tolik jídla, kolik já ani za celý den. Někdy si hrají tak, že se navzájem bijí, jindy se vzájemně přepadávají. Mluví o tom, jak doma chodí s mámou v neděli do kostela a jak s ní připravují oběd, jak jí pomáhají, ale přitom ji nikdy neviděli, nebo zemřela. Většina z nich pochází z neúplných rodin, prošli ztrátou nejbližších, přátel, sourozenců. Úmrtnost i rozvodovost v Keni jsou vysoké. „Jen, podívej! Dobré ráno, Jen! Jen, pomoz mi. Jen, vyléči mého bratra, rozbil si koleno. Jen, hrozně mě bolí ruka. Jen, na, s tímhle ti to půjde líp! Jen, vezmi si mou motyku, já tu tvou zatím opravím! Jen, máš babu. Jen, pojď s námi hrát fotbal. Jen, mohla bys mi zašít kraťasy? Jen, jíte ve tvé zemi taky ugali? Jen, tu druhou ruku nesmíš mít při jídle na stole, to bys pak vypadala jako drzý chlapec. Jen, tady, sedni si tady. Jen, tady máš noty. Jen, dáme si závod v houpání na houpačkách? Jen, jsi vdaná? Ne, a máš přítele? Jen, kdy přijdeš taky do naší třídy učit nás? Jen, chléb se ve svahilštině neřekne mukate, ale mkate. Jen, jak se máš? Jen, tohle je dárek pro tebe. Jen, až se vrátíme po prázdninách, budeš tu taky? Jen, děkuji.“

