O všem, co se ve středisku v Hospetu děje, a o výletu do Golaghatu píše dobrovolnice Stáňa

Středisko dona Bosca v Hospetu obdrželo Cenu Radhakrishna Shishana Award

Zdravím všechny doma a když dovolíte, mám pro vás zase pár informací.

Rok nám začal hezky, milým překvapením: Jak jste si možná mohli přečíst z oficilní zprávy na internetu, otec Fr. Lawrence R., ředitel Střediska dona Bosca v Hospetu, převzal 13. ledna t.r. v  Ravindra Kala Kšetra z rukou bývalého ministra Indické unie Šri Babugowda Patila prestižní ocenění Radža Krišna Šišana. Tuto cenu středisku udělil Mezinárodní institut sociálních a ekonomických reforem Bangalore jako uznání dlouholeté sociální služby umožňující vzdělání chudým dětem a mládeži.

 Ačkoli salesiánské dílo věnované mládeži diecese Bellary začalo už v r. 1982, práce v Hospetu byly zahájeny až v r. 1987. Vzdělávací progran pro budoucí povolání odstartoval pak v r. 1989. Prakticky současně se rozběhla práce Centra sociálních služeb, čímž saleziáni mimo programů pro děti a mládež nabídli pomoc při zlepšení příležitostí i širší věřejnosti v okolí.

Zpočátku se věnovali pomoci zástupům lidí postižených malomocenstvím. Centrum mládeže pak nabídlo postupně své služby od r. 1992 až v r. 1994, kdy se rozběhla i Misie dona Bosca proti dětské práci. Středisko v Hospetu sloužilo i jako koordinační centrum speciálních aktivit, jako byl např. dvouletý prominentní, vládou iniciovaný výzkum problému dětské práce, do kterého se zapojilo ve 3 jižních indických státech 14 nevládních organizací. Tento výzkum byl součástí mezinárodního úsilí a výzkumů „Kvalifikace nekvalifikovaných„. Rok 1996 pak byl rokem otevření Kannadské otevřené školy a v r. 1998 byl spuštěn Program přípravy na povolání akreditovaný Národními otevřenými školami nazývaný Profesní akademie dona Bosca.

Všechny tyto vzdělávací programy a výzkumné projekty byly určeny výhradně k podpoře a kvalifikaci negramotných a školu meškajících. Středisko spolupracuje s vládou a ostatními skupinami či jednotlivci podobného zaměření na tom, aby si lidé sami dokázali řídit svůj rozvoj a transformaci.

V současné době místní středisko-kampus poskytuje zázemí pro cca 200 dětí plus docházející studenty. V areálu střediska je:

1. Ubytovánípro starší kluky z učňovské školy – cca 50 (kde mám i já pokoj s dobrovolnicí z USA – Kate).
2. 2.Maklamane– internátní rehabilitační škola pro – moje práce – poskytující vše včetně ubytování pro mladší děti 5-12 let – cca 50 – které pracovaly a vůbec by nechodily do školy. Zde mohou být s plným zaopatřením 1rok, než se naučí základy čtení psaní počítání a angličtinu. Po roce jsou pak začleněny do státních škol.
3. Kostel, ubytování, kanceláře a kuchyň otců– t.č. 3 otcové, 3 bratři, kteří zajišťují běh střediska a mše sv. v okolních vesnicích, v klášteře klaristek, v klášteře sester z Fatimy a mnoho dalšího……………………………
4. Učňovská škola– tu probíhají doškolovací kurzy pro lidi z vesnic, aby získali nějakou práci – tesaři, svářeči, švadleny a administrátoři. Také podporují projekty lidí z okolí, kteří zkoušejí vlastní podnikání.
5. Večerní škola– pro další malé děti z okolních vesnic cca od 3let do12 – které přes den pracují na poli a večer mají večerní školu.
6. Farma– krávy cca 5, 4 králici, 3 ptáci emu, 8 psů, 1 papoušek, palmový háj, rýžové pole, banánovníky, zeleninové záhony, květinové záhony…..,dům farmáře a kuchaře.

Ve středisku pracují i místní učitelé, kteří docházejí a sociální pracovníci – cca 4 – kteří pracují v terénu,  vyhledávají nové děti do Maklamane a také zajišťují individuální pohovory s dětmi či jejich rodinami.

Středisko dále zajišťuje výuku ve Snehalaya (rehabilitační škola. cca 7 km vzdálená – cca dalších 50 dětí), kde další ubytování zajišťují sestry pro holky 12-15let (také cca 50) v internátě pět minut chůze od nás.

Mimo to běží pro veřejnost kurzy angličtiny pro dospělé a vzdělávání žen z vesnic, kde koordinátorky nabízejí možnost začít podnikat. Koordinátorky dostávají instrukce a půjčky od banky, aby mohly podpořit vznikající projekty a společně podnikat. V tomto programu je momentálně cca 2000 žen!

Samozřejmě bylo hodně slávy, všude visí obrázky otce Lawrence, jak přijímá ocenění, koupili jsme květináče a pěstujeme kytky. Máme jich snad přes sto a otec Lawrence si jen povzdychl: Kdy už tohle skončí?! Skončit to samozřejmě hned tak nemohlo, protože vzápětí vypukly přípravy a pak oslavy Dne dona Bosca. Tři dny příprav dekorace do noci, měsíc nacvičování zpěvů, tanců a divadla, k tomu běžný provoz, nástup nových studentů a do toho stavba nové technické školy, která roste jak houby po dešti (až na to, že jsem zde déšť ještě nezažila. J)

Na fotce vidíte hlavu D.Bosca poskládanou z třpytek, které jsou přichycené špendlíky. Trvalo nám to dva dny. Veselá oslava opravdu byla, vše se nakonec podařilo až na malinkaté detaily. Měli jsme tu cca 240 dětí, tak se nedivte, že jsem na oči neviděla a hlavu měla jako slon. Oddychli jsme si, že už to máme za sebou a docela mi přišla vhod nabídka oce Mikeše, který mi v rámci své visitace nabídl, že bych se s ním mohla podívat, jak válčí další náš dobrovolník Matouš. Během úklidu po oslavě jsem se tedy balila na sever.

Matouš pracuje v Indickém státě Assam, ve městě Golaghat. Je to oblast, kde působil P. Med. Dostat se za ním představuje ale cestu napříč celou Indií. To znamená 2 dny cesty z Hospetu do Bengaluru (Bangalore) a pak letecky až na sever na vojenské letiště Jorhat. Odtud už zbývá jen 50km autobusem. Objevíte se v malém městečku Golaghatu, kde na okraji za železnicí je kostel, hřiště a ubytovna pro kluky. Za ní je ukryt malý statek s čajovými plantážemi okolo. Velice vás potěší velké nádherné astry, které tu sázely české dobrovolnice Janka a Marie, a přivítají vás dva bodří starší kněží a jeden mladý kněz.

Se studenty, kteří si dělají řidičák nebo se učí na svářeče, jsem si po dlouhé době zahrála volejbal a rozbila při tom všechny ozdobné plastové náramky, které na mě pracně navlékly studentky v Hospetu. Další den jsem s Matoušem navštívila vesnickou školu, kde učí. Velmi krásné prostředí a ještě větší překvapením byly úplně nové, krásné učebnice, o  kterých se nám v Hospetu ani ne sní. I učitelský sbor na mě působil velmi příjemně.

Druhý den jsme jeli na návštěvu do Dimapuru místním autobusem, což znamená : 1h autem = 3h autobusem a o zážitky není nouze. Spolucestující k nám ale byli velice ohleduplní a cítila jsem se bezpečně, i když jsme projížděli okolo samých armádních a policejních hlídek. Navštívili jsme místní salesiány a podívali se po okolí. Další večer pak už jsme vítali otce Jaroslava Mikeše a překladatele Martina, kterého už z překládání pěkně brněla hlava. Ráno jsme společně vyrazili směrem k Národnímu parku Kazylanka, abychom se mohli povozit na slonech a vidět na vlastní oči nosorožce, divoké buvoly, slony a spoustu ptactva.  Bylo to milé vydechnutí, ale uteklo to strašně rychle a ani jsem se nenadála a už jsem seděla v letadle zpět.

Z Bangalore jsem jela s bratrem Josefem, takže i cesta vlakem uběhla rychle a pak vzhůru do víru všedních dnů. V pokoji bylo vše při starém, akorát smrděl záchod, že se to nedalo vydržet. Stačilo jen chvíli vytáhnout paty a hned bylo plno změn. Utekla nám voda v kanále. Mimo to se tu objevil nový kuchař, který je jen dočasný, dokud se nenajde pořádný a nastálo. Zatím ale větší kluci musejí pomáhat v kuchyni. Starý kuchař dostal vyhazov, protože kradl a rozprodával naše zásoby. I jiné věci nejspíše právě díky jemu občas zmizely. Přistihl ho bratr Josef při činu, takže už snad  můžeme v klidu věci nechávat v jídelně. V této souvislosti si dovoluji vás upozornit na zajímavý projekt, který stvořili naši dřívější dobrovolníci. Jde o nabídku pro školy, které chtějí dětem přiblížit poměry v rozvojových zemích Jmenuje se Dnes jim jako Ind.

No a když jsem si tak odpočala, mám to tu teď na povel sama, aby se mi nezkrátily žíly. Zbytek komunity jel na výlet, takže honím 50 kluků, aby něco dělali a jako bonus k těm 50, budu mít celý autobus. 60 kluků k nám přijede naštěstí jen přespat. Neuvěřitelná Indie! Na nudu fakt není čas.

Srdečně všechny zdraví

Stáňa Dopis s fotkami je ke stažení zde