Farnost, Indové, jejich život, jídlo a kultura…

Ahoj! Buďte pozdraveni! Posílám v příloze konečně poslední dopis z Indie, dopsaný v ČR.

Většina prostých Indů nehloubá nad odkazem slavných kultur své historie a nemá pročteny védy, nejstarší literaturu lidských dějin. Přesto je zde všeobecně rozšířena hrdost na svou zemi a respekt ke všem zdejším etnickým skupinám a náboženstvím. Odkaz Mahátmy Gándhího je stále živý, neboť většina Indů je neagresivní. Je však pravdou, že v posledních letech se vyskytly případy znásilnění a akce rebelských separatistických skupin, neváhajících se v rámci boje za autonomii, práva a peníze uchýlit k teroristickým činům (přímo v Assamu v květnu zastřelili skupinu 12 vesničanů). Nespokojenost většiny Indů s vládním řešením problémů s rebely a s korupčními skandály vedla letos na jaře k volební porážce „Gándhíovské“ strany Kongres, kterou v čele střídá vlastenecká strana BJP současného premiéra Narendry Módího, jež chce upevnit vedoucí úlohu hinduistického náboženství ve společnosti. Mnoho lidí v zahraničí má z této změny obavy, ale já jsem optimista, neboť demokracie dle mého soudu zapustila v Indii (na rozdíl od většiny okolních států) poměrně hluboké kořeny.

Některé zvyky Indů mohou našinci lézt na nervy. Děti i dospělí např. bez zeptání vstoupí k vám do pokoje a beze slova pozorují, jak uklízíte, nebo vám 15 minut koukají přes rameno, jak píšete mail (v češtině), aby se nakonec vítězoslavně zeptali „Writing letter?“ Berou do ruky různé vaše věci, aniž by se dovolili („Excuse me“ jsem se jim snažil vštípit marně). Učit je házet odpadky do koše či na vyhrazená místa je čiré donquijotství. Nastupující se derou do dopravního prostředku, aniž by nejdřív pustili vystupující, což má za následek rychlé ucpání dveří. Ve městě Vám nedají pokoj řidiči rikš nabízející své služby, či prodavači čehokoli, kteří se jen tak odbýt nenechají. Na silnici se neustále troubící auta těsně vyhýbají flegmatickým posvátným kravám, ale jinak neplatí téměř žádná pravidla, pouze přednost silnějšího (těžšího vozu). Není nouze o situace, kdy by u nás už létaly vzduchem sprosté nadávky a bylo blízko k pěstnímu souboji. Indy to z míry nevyvede. Ve společnosti, přestože je chudá, nepanuje žádná „blbá nálada“ – lidé se zde umí těšit z maličkostí všedního dne. Neustále jsou třeba schopní smát se tomu, jak někdo uklouznul po kravinci (což se děje velmi často). Na druhou stranu zde Evropanovi časem začne chybět intelektuálnější humor, zanícené debaty s kamarády, koncerty apod.

Žebráků je zde mnoho, ale necítí se tak sociálně vyčleněni jako u nás. Přestože kastovní systém ovlivňuje (i když méně než dřív) myšlení lidí, většina z nich nemá problém s žebrákem hovořit a nekoukají na něj jako na cosi odporného. Jednak jejich chudý a prostý život se od jeho tak propastně neliší jako v Evropě a navíc Indové jsou vším extrémním a bizarním fascinováni. Projevuje se to však i tak, že místo toho, aby dali pár rupií klukovi z ulice, který vymetl z vagónu odpadky, dají je bizarním transvestitům („třetímu pohlaví“), kteří prochází vlakem a za peníze žehnají. Pokud jejich službu odmítnete, jsou nepříjemní a žďuchají do vás (občas i do rozkroku). Většina Indů se tomu směje a září jim oči..! Zvláštní ohled na bílého turistu od Indů nečekejte. Nestávalo se mi, že by mi nabídli lepší místo v džípu – třeba u okýnka, když se z auta snažím fotit. Podle mě je to prostě nenapadne. Postavení ženy je v Indii určitě lepší, než v okolních muslimských zemích. Přesto společnost není plně emancipovaná a je samozřejmé, že žena obsluhuje u stolu, muži po sobě ani neodnášejí nádobí. V kostele jsou ženy v levé části, muži v pravé, většinou je to rozděleno i ve třídě. V kostele musíte mít dlouhé kalhoty, jet na kole ve vedru s rozepnutou košilí je pobuřující, jak jsem byl upozorňován (moc jsem se tam neopálil). Na veřejnosti se nesluší projevovat vzájemnou náklonnost držením za ruce, neřku-li polibkem! Ani manželským párům. To, že dva vyučující v naší škole jsou manželé, mě došlo až po 4 měsících! Celkem překvapivé v zemi, kde na chrámech nejsou výjimkou nejrůznější sexuální výjevy. Naproti tomu je běžné, že se zde za ruku drží kamarádi a kamarádky, ve vlaku se na vás nalepí vedle sedící osoba stejného pohlaví. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Lidé běžně ve společnosti krkají (i při bohoslužbě!), mlaskání během jídla či žvýkání také není problém. Na ulici si co chvilku někdo odplivne. V prašném prostředí nebo při žvýkání betelu (má za následek hororové úsměvy s červenými zuby) to ani jinak nejde.

Děti v Indii nejsou na rozdíl od mnohých českých rozmazlené. Není divu, rodiče často celý den pracují (v případě Assamu obvykle na čajové plantáži) a děti se starají o mladší sourozence, hlídají a udržují bambusový příbytek a často i malé hospodářství. Hřištěm je jim ulice. Do školy nemohou zdaleka všichny. Jsou často hrubé, neotesané, ale statečné. Například v nemocnici při píchání injekce žádné dítě nedělalo scény, ani nebrečelo! Líbilo se mi, že ve třídě nevytváří žádné skupinky, které spolu nemluví apod. Učitel zde má pořád vysokou autoritu. Přesto mnozí žáci vytrvale opisují (i když se na to téměř vždy přijde), zanedbávají domácí přípravu a dělají pak jen malé pokroky. Nejsou zvyklí pochybovat, uvažovat o věcech a informacích. Přijímají je, jak jsou jim sděleny. Pro 15-leté studenty byl při odepisování českým korespondenčním partnerům problém vymyslet něco originálního či vtipného. Jejich dopisy byly jeden jak druhý…

Jídlo, jaké znáte z našich indických restaurací, není v Indii standardem. Jídelníček bývá mnohem skromnější a většinou pálí o něco méně. Děti mají většinou 3x denně rýži s jednou naběračkou omáčky (dhal) s bramborou či cizrnou. Nadšeně si přidávají. Rýže je zde ne náhodou nazývána „Matkou“. Ani mě se nepřejedla, nicméně jsem se vždy těšil na snídani, kdy jsem si mohl pochutnávat na plackách čapátí s džemem či medem a k tomu výborný assámský čaj (také o páté se sušenkami). Kuchařky občas připravily i rybu nebo jiné maso s kari. Na farnosti však jídla chutnala navzdory různým ingrediencím podobně a ke konci už jsem to do sebe musel tlačit, zato od mladých kuchařek „baidos“ ve škole mi chutnalo vždy. Vitamíny Indové získávají z různých druhů ovoce, jak postupně dozrávají během roku. Banány vystřídala v dubnu papája, koncem května byla sezóna výborných plodů „liči“ a v červnu už jsme si pochutnávali na králi ovoce – mangu. Většinou jsem měl možnost používat příbor, ale několikrát bylo společensky vhodné, abych jedl také jen rukou (pravou! J ). Musel jsem odkoukat pár triků…

 S otci Rajeshem, Anthonym a Dilipem jsem se během všedních dní viděl hlavně u jídla.  Občas jsme pohovořili, třeba jak se jí, jezdí či slaví u nás. Trochu mě mrzelo, že jsem od nich málokdy slyšel pochvalu nebo kritiku, prostě nějakou zpětnou vazbu. Organizační věci bohužel nesdělují dopředu – že jsou 1 nebo 2 dny prázdniny (a mohl jsem si tudíž naplánovat nějaký výlet), jsem se dověděl většinou večer před nebo až ráno… Vyšli mi však vždy vstříc, když jsem něco potřeboval a po pokousání od psa mi sám otec Rajesh zorganizoval přes známou doktorku velmi rychlou registraci v nemocnici a aplikaci vakcíny. Anthony se mnou a staršími kluky z open-school občas hrál volejbal.

Při životě na farnosti jsem zažil několik slavností. Indové si vždy vyhrají s vyzdobením vchodů a významných míst pomocí barevných pláten i praporů. Samotný program většinou zahrnuje promluvu, hostinu a dále se odvíjí spontánně. Prim hraje hudba a tanec. Většina Indů je velmi pohybově nadaná. Kluci často trénují moderní styly s akrobatickými prvky jako break dance apod. Mají i zajímavé národní a kmenové tance. Bubeníci hrají uprostřed a kolem nich dokola tančí skupiny držící se a zády, v jejichž tanečních krocích nechybí houpavé poskoky. Snažil jsem se občas připojit pohybově či hudebně (i na místní kytaru), ale příliš se mi nedařilo. Jejich rytmika i melodičnost se od té naší dost liší (v západní Indii už to bylo podobnější). Nejdivočejší party byl svátek Holi, kdy neplatí kasty a lidé po sobě na ulicích lijí vodu a mažou se navzájem barevnými prášky. Také se dost hraje a tancuje na ulicích i plochých střechách domů. Nešlo se nepřidat… Při Mši svaté se mi vždy líbil obětní průvod, kdy řada vesničanek v koši na hlavě přináší to nejlepší z plodů svých políček.

Křesťanství v Indii? Neohrožuje místní kulturu a náboženství? Nikoliv. Misionáři jako náš otec Jan Med se zaměřili na rozličné kmeny ze zapadlejších, většinou kopcovitých končin Indie. Křesťané jim na rozdíl od hinduistů aktivně pomáhají udržovat jejich kulturu a zvyky a přispívají tak k duchovnímu bohatství celé oblasti. I v hindských oblastech v úrodných rovinách jsou mnozí chudí rolníci oslovováni křesťanstvím, které hlásá chudobu a skromnost a často je jim více srozumitelné.  Zažil jsem 4-denní duchovní obnovu na hrbolatém hřišti před naší školou, kde vyrostl během pár dní hotový hangár (bambusová konstrukce, jako střešní krytina bambusové plechy), kde účastníci nadšeně zpívali a žehnali si navzájem pokládáním dlaně (pravé J ) na temeno souseda. Závidím Indům úspěšnost v propagaci akcí – stačí ji párkrát ohlásit, 5 plakátů na různá místa a účast dosáhla 4000 lidí! V oblasti kolem města Golaghat hraje jistě roli i vlídná a starostlivá osobnost salesiánského otce Rajeshe, který farníky často navštěvuje a pomáhá jim přímo v jejich vesnicích. Indická společnost je nábožensky tolerantní díky tomu, co je v jejich kultuře zakořeněno – totiž, že existuje více cest k nejvyššímu Bohu. To odpovídá i mému přesvědčení a Indie mě v tom jen utvrdila. Na svatých hindských místech, jako je Varanasí, je cosi spirituálního téměř hmatatelné. Lidé večer rozjímají hledíc ze schodů (ghátů) na hladinu posvátné Gangy, zatímco při břehu oheň pohřbívá těla nebožtíků, aniž by se kolem logicky rozprostíral zápach (to prý funguje jen zde). Hindští kněží troubí na březích na lastury. V Assámu na východě Indie vedle sebe fungují v míru hinduismus, křesťanství i islám. Podezřelý je v Indii jen ten, kdo v nic nevěří a drze to přiznává. Víra je tu přirozenou součástí a podstatou života. Odlišné je, jak prožívají smrt. Ta je často opravdu smutná, jelikož pokrok se zde projevil hlavně přítomností aut a mobilů, nikoliv vymýcením mnoha nebezpečných nemocí, a tak není nic neobvyklého, když jim podléhají i mladší lidé. V Golaghatu jsem se snažil pomáhat 5 sestrám, které se tu během mého pobytu staly sirotky. Nevidíte zde ale plačící, nikdo nedává na odiv svůj smutek. O tom, že smrtí život nekončí, jsou všichni přesvědčeni a spíše ji vlivem hinduismu vnímají jako součást koloběhu života.

Návštěvu Indie tedy doporučuji lidem otevřeným, tolerujícím a zajímajícím se o odlišné kultury a životní návyky. Nesmí příliš lpět na hygieně, pohodlí, nesmí jim vadit těsný kontakt s ostatními lidmi. Jedovatého hada v pokoji musí umět řešit s chladnou hlavou, jako se to podařilo mě. Měli by být každopádně řádně proočkovaní a předem se seznámit s historií a kulturou. Rozhodnout se, které památky a národní parky chtějí navštívit nejvíce (spíše poznat méně míst podrobněji, než vše prolítnout). Kdo špatně snáší teploty nad 38 stupňů, nedoporučuji cestovat v květnu a červnu. V červenci až září je vlivem monzunu zase hodně deštivo. Jsem rád, že jsem tuto dobrovolnou službu podnikl, zároveň jsem se i těšil zpět domů. Chvilku to však trvá, než člověk vše vstřebá a začne normálně fungovat. Připadám si chvílemi, jak kdybych se jen probudil po nějakém dlouhém snu.

Děkuji všem za modlitby, které mi v těžších chvílích pomohly. Cítil jsem je.

Indii, Salesiánům a všem dobrovolníkům zdar!

Navrátilec Matouš Šimek