Moji milí,

posílám Vám do Evropy druhý dopis, zaměřený na to, jak probíhá většina mých dnů prožitých zde na východě Indie, jaké to je učit v místní škole a jaké to bylo v neslavnějším assámském národním parku Kaziranga.

Začnu po cimrmanovsku: Za rozbřesku tu vstává skoro každý… …kromě mě teda!! Jenže celá Indie je v jednom časovém pásmu, takže zde na východě se bohužel poměrně brzy stmívá a hodně brzy rozednívá. Ve chvíli, kdy se já, založením a zvykem sova, snažím od 6:30h vnímat na ranní mši, Indové už mají za sebou přes hodinu čilé aktivity. Já si někdy, např. po komunikačních a spisovatelských povinnostech, které se protáhly déle do noci, mohu přispat až do sedmi. Ranní mše jsou však pro mě velmi vhodné, neb jsou většinou v angličtině a já se tak mohu lépe zapojit a pochytit i něco z kázání. V půl osmé je snídaně a tu, pravda, nevynechám nikdy, jelikož je k ní něco jiného než rýže – konkrétně placky zvané čapátí. Indové je už ráno požívají jako přílohu k nějaké omáčce „kari“ a luštěninám. To já si je radši namažu džemem jako palačinky. S ranním čajem s mlíkem to nemá chybu. Občas je i vajíčko. Pak hurá sbalit batoh, přidat do něj PETku s pitnou (přefiltrovanou) vodou, nezapomenout na skvělou pumpičku, kterou mi tu zanechal otec Jaroslav, nasadit si cyklohelmu, přidělat batoh na nosič mého kola a hurá směr 8 km vzdálená škola Jivon Jyoti ve vesnici Rangajan!

Indická kola jsou bytelná, oproti našim „ukrajinám“ však poněkud kratší, což s „šikovným“ tvarem řídítek zapříčiňuje, že Vám při zatáčení většinou překáží kolena. Blatníky mého kola značky Atlas jsem si vyzdobil českými a indickými vlajkami. Většina zde jezdících kol je však značky Hero a je opravdu hrdinstvím pohybovati se v místním provozu na kole. Auta se různě objíždějí a předjíždějí jak je napadne (blinkry vůbec nepoužívají) a je na cyklistovi, aby včas sjel ze silnice pryč a nebyl smeten. Zpomalit za cyklistou a pak ho bezpečně objet, to není místní styl. Po nějaké době však místním drsnějším a intuitivním pravidlům provozu přivyknete a jako já začnete také usilovně zvonit na velký zvonek na řídítkách, i když s klaksony aut je to souboj nerovný… O zajímavé situace tu není nouze, ale na rozdíl od nás za volantem téměř nenadávají! Já mám přeci jen malou výhodu – jsem jako běloch nápadnější a s cyklistickou helmou už je dojem exota dokonalý J. Třeboňští strážníci neuvěří, ale tady jsem nejvzornější cyklista, neb blikačku zde používám za šera jako jediný (občas).

Během cesty musíte odpovídat nesčetněkrát na pozdravy. Snažím se zdravit první pomocí úsměvu a lehké úklony a jsem velmi rád, když to opětují. Většinou ale volají „Hi, sir!“. Tak odpovídám dětem „Hello!“, „Hi!“, či „Bye!“, když jedu zpět. Na dospělé zkouším „Good morning!“ apod. Oni ale často připojují „How are you?“ To už většinou dozadu za sebe volám „Thank you, fine. And you?“. Jejich nadšení pro tuto konverzaci já pochopitelně nesdílím, ale snažím se být trpělivý. Ale když na mě, jedoucího cyklistu, ještě pokřikují „What´s your name?“, vymýšlím si různá jména (každý den jiné), aby to trochu bavilo i mne…J! Po cestě míjíte spoustu malých bambusových chatrčí a stánků (občas i pojízdných), všechny prodávají tytéž sušenky a pochutiny ve velmi malých baleních či na váhu, některé i kredit do mobilů. Jsou si velmi podobné, konkurence je velká, ale zřejmě se uživí. Občas se mezi budkami objeví něco jako malá garáž a tam pak třeba opravují kola, nebo zde dokonce sedí doktor, který mi ošetřil zanícené ložisko v ráně pod nehtem (au, au!) a rovnou i prodá účinné prášky.

Z hlavní silnice odbočím na silničku vesnicí Rangajan, kde je pořád živo. Místní mě už znají, zdraví a mávají (zvláště ti, kterým jsem pomohl se džbery s vodou, které tahají od několika pump do svých chýší (většinou bambus + hlína). Ráno míjím ženy v krásně barevných sárí, jdoucí s velkými motykami do práce na čajové plantáže. Svojí tašku si většinou nesou šikovně na hlavě, někdy je do ní zaháknuta i motyka, jejíž topůrko trčí legračně dopředu. Posledních pár set metrů po prašné cestě a už vjíždím brankou školy Jivon Jyoti. Součástí školy je i pěkný a poměrně prostorný zděný kostel, prý jeden z prvních zde v okolí. Je zde též velká bambusová noclehárna s postelemi (jen několik málo s moskytiérou) pro 90 dětí, které jsou zde celý týden na internátě (boarding children). Vzadu skvělá jídelna čistě bambusové konstrukce a k ní připojená kuchyně, kdy se vše připravuje v obřích hrncích a pánvích na dvou otevřených ohništích. Kousek dál je záchod (samozřejmě turecký typ), čůránky odtékají korýtky volně do nevábného rybníčka, který se díky své barvě jistě jmenuje Brčálník (místnímu Rákosníčkovi nezávidim J). Mezi tím vším se volně pohybují slepice, spořádaně snášející vajíčka do kurníku vedle chlapeckých záchodků. K učení slouží dvě budovy, v nichž je po třech třídách, které však dělí stěny jen do výše cca 2,5 m, výše už je jen volný prostor s kovovou konstrukcí střechy (krytinou je vlnitý plech), takže o zvukové izolaci tříd nemůže být řeč. Okna jsou velká, s kovovou mříží, sklo byste zde hledali marně. Mezi kostelem a třídami je prostor na každodenní nástupy, ale i dovádění o přestávkách. Pěkné je, že tu nezapomněli i na stromy, jeden z nich teď kvete úžasnými červenými květy. Mladší stromy se chrání bambusovou konstrukcí. Rovněž ploty kolem záhonů jsou z bambusu, který je pro místní stavby a veškeré lidské pachtění, zcela nepostradatelnou rostlinou. Část záhonů zde zdobí astry a další krásné květiny, které zde vysázely Janka a Marie, naše první dobrovolnice zde v Rangajanu.

Dnes se o květiny, jakožto i všechny děti a provoz školy, stará především bratr Thomas. Dobrá duše, která vše dělá s obdivuhodnou láskou, trpělivostí a obětavostí. Pouze mně občas zapomene říct, že zítra jsou prázdniny apod. Nebo mu dobře neporozumím, jelikož ta indinglish je fakt jiná. Čekal jsem, jak budou hovořit měkce a melodicky, ale oni mají angličtinu tvrdou, sekanou a překvapivě jim dělá problémy „š“. Tak mi děti na uvítanou zpívali písničku, v níž bylo „We wish you….“ a já jim rozuměl „We ´re with you….“ J. Uvítání ale bylo krásné a bylo spojeno i s vítáním nových dětiček, jdoucích do třídy Nursery (tady není MŠ a ZŠ, ale je to jeden celek – 2 třídy přípravné a víceméně hrací a pak 1. až 4. třída, 2. stupeň na této škole není). Dostal jsem mnoho květin a byl jsem mezi jedním z těch, kdo vítali malé kuliferdy a jejich prstíkem do misky se syrovou rýží kreslili nějaké písmeno (rituál upsání se škole J). Kolegové učitelé jsou příjemní a zřejmě lepší, než např. učitelé na státních školách, kteří jsou však lépe placení (jejich místo však lze získat především skrz známosti či korupcí…).

Učím matematiku ve 2. třídě a General Knowledge (směs zeměpisu, přírodopisu, dějepisu a občanské nauky) ve 2. až 4. třídě. Učení ztěžuje několik faktů. Třídy jsou malé, cca 5 x 8 metrů, kde se tísní v lavicích tělo na tělo 50 – 60 dětí. Udržet zde jakš-takš ticho a pozornost je nesnadné, zvlášť když je slyšet vše z vedlejších tříd, kde zrovna sborově opakují slova, která jim předříkává učitel, nebo hrají nějakou hlučnější hru. Nevím, jak tu může učit někdo, kdo nedisponuje silným hlasem, jako třeba já. Ledaže by to byl mimořádně dobrý mim. Já se snažím neverbální komunikaci, obrázky a pazvuky používat co nejvíce, neb některé děti stejně anglicky rozumí jen velmi málo. Mezi žáky jsou totiž v jejich schopnostech a znalostech propastné rozdíly. Jsem toho názoru, že to je špatné pro učitele i žáky, ale zřejmě s tím nic nenadělám. Zde se totiž nepropadá (rodiče jsou proti tomu, platit o rok víc) a děti zřejmě nepřichází do školy všechny ve stejném věku. Při hodině tedy musíte vymyslet něco pro ty dobré, aby se nenudili a věnovat se těm horším, pokud možno individuálně. Oni totiž nepochopí, když něco vysvětlujete u tabule. Jsou zvyklí po učiteli jen opakovat (i přesně intonaci), nebo zapisovat do sešitu z tabule. Ale ne o tom přemýšlet. Když jim něco vysvětlujete a pak se zeptáte, zda to chápou, všichni řeknou, že ano, i když většina z nich nechápe nic, jak záhy zjistíte. Opisují od sousedů a nepřiznají to, i když vidí, že na to skoro vždy přijdu. Tyto věci mě, přiznávám, rozčilují. Učitelé tu používají rákosku. Myslel jsem, že ji budu používat maximálně pro ránu do stolu, ale to jsem se spletl. Někteří se snaží, nebo přestávají odvádět, jedině po domluvě rákoskou..! Člověk ji však musí používat kontrolovaně a s nadhledem, v návalu vzteku musím rákosku odhodit, to už vím. Takže je tady ze mě takový Igor Hnízdo (až na ty ženský a pistoli, pochopitelně…). Je to škola i pro mě.

Vybavení a pomůcky tu nemají téměř žádné, až na starý globus a několik naučných plakátů (posterů), většinou nevalné úrovně. Ale co mě příjemně překvapilo, jsou dobré učebnice, ty pro GK navíc velmi aktuální. Snažím se slabším žákům a žačkám věnovat i po škole. To se ale otevřenou dveře a strhne vás masa prchajících dětí. O přestávkách (jsou během dne jen dvě, zato delší) je venku hotová mela, není slyšet vlastního slova a okolo Vás se to chaoticky hemží a lá Brownův pohyb. Přesto s některými dělám pomocí obrázků, nákresů a počítadel, která jsem koupil, pomalu pokroky. Zejména s boarding children (90 dětí ze školního intru), kterým se mohu pravidelně věnovat i večer, protože 1-2 dny v týdně přespávám ve škole. Kromě učení, večerní modlitby a jídla, hrajeme různé hry. Někdy se také jídelna změní v promítací místnost a koukáme na pohádky, přírodovědné či animované filmy, kterými disponuji. Je zde totiž dokonce televize a DVD přehrávač. Přespávám zde v jedné z místností, kde spí i děti.

Občas také zaskakuji za nepřítomného kolegu, či prostě pomáhám, i v jiných třídách. U malých se osvědčuje komunikace přes opičku – maňáska, kterého mám na ruce. Asistuji při psaní. Píšou písmena trochu jinak než je správně u nás, ale dá se to. Také s nimi kreslím. Osvědčily se masivní nelámavé pastelky od KOH-I-NOORu. Poslední hodiny bývají různé hry venku na hřišti (plném děr a kravinců). Když s nimi nehraju fotbal či vybiku, organizuji různé hry, soutěže týmů apod. Osvědčilo se například závodění pro míč podle předem přidělených čísel (nyní poběží… trojky!). Závěrem je třeba říci, že ačkoliv mě malí Indové svou nechápavostí (třikrát jim něco vysvětlíte a ukážete, vedete jim ruku a oni to pak stejně zase udělají špatně) a podváděním přivádí občas do stavu zoufalství, jsou zde také chvíle pěkné a dojemné, když na Vás vyvalí svoje černá kukadla a rošťácky se zasmějí a vše je zase odpuštěno. Máme se v zásadě rádi. Zejména někteří mi pomáhají a přemlouvají mě, ať s nimi dnes zase zůstanu až do večera. Snažil jsem se chytré a ochotné zapojit při matematice, aby v některých hodinách společně se mnou vysvětlovali příklady těm slabším. Bohužel jim většinou jen řeknou výsledky, ale nevysvětlí postup. Ale já se nevzdávám a během dalších týdnů to učení společnými silami prostě vylepšíme!

Tak a na nosorožce a NP Kaziranga opět nedošlo, sem už se to nevejde. Ale nebojte se, bylo to nezapomenutelné a další dopis bude zase více o cestování, tak se to tam bude i víc hodit. A kdo by to nevydržel, nechť se zeptá přímo Jaroslava Mikeše, jak se mu sedělo na slonovi…

Matouš Šimek