Probouzím se do nedělního slunečného rána a záhy si uvědomuji, že můj dlouho očekávaný den odletu je tady. Kontroluji mobil a čtu si povzbudivé zprávy, které mi dodávají potřebnou odvahu. Balím zbylé věci, snažím se přesvědčit svůj kufr, že se do něj vejde tolik, kolik já chci, ne kolik chce on. Připravuji poslední brněnské kafíčko, loučím se se všemi blízkými doma s radou, ať tu po dobu mé nepřítomnosti nezlobí, malým synovcům přeji, ať pěkně rostou a vyvíjí se, ale ne moc, ať je po návratu poznám. To už na mě zvoní kamarádi MSCH a HP s natankovaným autem, přidává se k nám brácha a jedeme směr Praha.

Nyní si dovolím malou vsuvku pro ujasnění některých informací, které by Vás mohly mást: 1) Na Papuu Novou Guineu jsem jela společně s další dobrovolnicí Terezou Sovovou, proto budu občas psát v množném čísle. 2) Budu používat systém “okének” pro případ, že byste si nechtěli číst všechno a mohli si pohodlně najít jen to, co Vás zajímá. 3) PNG je zkratka pro Papuu Novou Guineu.

OKÉNKO Z CESTY

Plán cesty je jasný: Praha -> Dauhá -> Singapur -> Port Moresby, vzdálenost ČR – PNG je vzdušnou čarou 13 211 km. Máme všechny potřebné dokumenty, a tak stačí jen odbavit zavazadlo, vyzvednout letenku, obejmout mé milované vyprovázející a nasednout do letadla. Před letištěm si ještě dáváme řízky od mámy a připíjíme si zázvorovicí s unikátní recepturou tatínka Schnircha (dle mého názoru nejlepší opojný nápoj světa).

Jdeme k přepážce letecké společnosti, se kterou letíme a předáváme veškeré dokumenty. Pečlivě je kontrolují a najednou přichází zákeřná otázka: “Máte PCR test?”. Suverénně vysvětlujeme, že nemáme, protože nám v týdnu přišel email s informacemi dané společnosti, že v Praze stačí očkování a máme být pouze připraveny přistoupit k případnému namátkovému testování. Test potřebujeme až v Singapuru, kde však test nesmí být starší než dva dny od testování. To bychom časově nestihly, proto jsme si zařídily speciální Covid pojištění na cestu a plánovaly se testovat až na letišti v Singapuru. Pán u přepážky však namítá, že bez negativního PCR testu nás nepustí. Snažím se na něj hodit “vočko” a mile se usmívám pod rouškou, pán je však nekompromisní… Naštěstí je tu možnost expresního PCR testu na letišti, který je hotový do hodiny. Za jeho cenu bych si raději koupila nový mobil, ale co už. Jdeme se testovat a čeká nás půlhodinka velkého napětí. Test je naštěstí negativní a moji kamarádi s úsměvem konstatují, že za tu cenu ani jiný výsledek neposílají.

Nasedáme do letadla a spřátelujeme se s letuškami, které nám pak nosí sušenky navíc, což se hodí. Postupně přeskakujeme hodiny a já si připadám jako Hermiona s obracečem času. Časový posun ČR a PNG je plus devět hodin. V Singapuru již pociťujeme tropické počasí a pomalu, ale jistě, na nás začíná doléhat jet lag (pásmová nemoc) a únava. Nasedáme do posledního letadla, které nás dopraví na PNG.

Přilétáme při východu slunce a vidíme nádhernou zelenou krajinu se spoustou krásně zelených kopců. Mám pocit, že prolétáme mezi nimi. Vystupujeme z letadla a usedáme do silně přehřáté místnosti s jedním větrákem, který už dávno pozapomněl, jaká je jeho funkce. Testujeme se a předkládáme své dokumenty s povolením o vstupu. Prohledávají nám zavazadla a my se snažíme dokázat, že jsme čisté, a dokonce moc hodné holky, které mají namířeno dobrovolničit do Salesiánského střediska. Můj organismus naznačuje, že teplotní šok je příliš velký. Naštěstí je podlaha na letišti vcelku pohodlná a mám s sebou kvalitní ovívačku Terezu.

Před letištěm hledáme urostlého hnědého muže ve velkém černém autě. Tím mužem má být otec (kněz) Srímal ze Srí Lanky, který je naším koordinátorem. Když jsem mu dříve psala, kdy přiletíme, jeho instrukce zněly: “S nikým se nebavte, nikoho se neptejte na radu a nežádejte o pomoc a hledejte urostlého hnědého muže ve velkém černém autě.” Protože jsem tak nějak tušila, že takových tam bude víc, navrhla jsem, že bude možná jednodušší, když on bude hledat dvě světlé mladé dívky.

Šťastně jsme se shledali a jeli směr Emauzy. To je jedno ze Salesiánských středisek v Port Moresby, které je zároveň koordinačním místem pro všechna střediska na PNG, sídlí zde provinciál (šéf řádu) PNG, hlavní ekonom apod. Je tu zároveň i něco jako univerzita, kostel, hřiště a krásná zahrada. Zároveň je toto místo nazýváno oázou klidu uprostřed rušného města. Tady máme zůstat pár dní, než se trochu zaklimatizujeme.

OKÉNKO PROGRAMU

Domnívaly jsme se, že nás čeká alespoň týdenní karanténa. Den po našem příjezdu se však karanténní opatření v zemi zrušilo, a tak nás ráno budí zvonění telefonu s otázkou, kde jsme. Venku na nás čeká vysmátý otec Angelo a máme tour de city. Otec Angelo celou dobu vypráví všechno možné i zdánlivě nemožné o PNG a my jen pečlivě z okének sledujeme všechno kolem a hltáme veškeré informace. Na konci dne večeříme s bratry (Salesiáni) z komunity a popíjíme papuánské pivo. Večer zevlíme se Sovi (Tereza) v zahradě Emauz a užíváme si letního počasí.

Další den nás čeká už trošku serióznější meeting s jedním z bratrů, kde více mluvíme o sobě, papuánské kultuře, možných nástrahách našeho pobytu na PNG, kulturním šoku a podobně. Otec Shoji nám klade na srdce, že je důležité zůstat otevřený, kultury neporovnávat a nesoudit. V opačném případě bychom se mohly dostat do “psychické pasti”. Už z přípravného kurzu v ČR víme, že do nové kultury během jednoho roku určitě nepronikneme natolik, abychom ji plně pochopily, zahlédneme jen vrcholek pomyslného ledovce. Ostatně to by se nám nepodařilo ani za deset nebo dvacet let, protože v ní nemáme své kořeny a historii. Odpoledne se setkáváme s šéfem naší budoucí komunity, s otcem Pedrem, řešíme naše potřeby, fungování komunity, práci, kterou budeme vykonávat a tak dále.

Nechybí ani kafíčko a zmrzlinka a v rámci aklimatizace také dávka odpočinku na zahradě. V tomto modu fungujeme tři dny a pak už se stěhujeme do naší cílové “destinace”, komunity Gabutu, od té nynější vzdálené jen pár kilometrů. O tom Vám ale povím v dalším článku.

KULTURNÍ OKÉNKO

První věc, která mě po příletu překvapila, bylo množství zeleně. Ačkoliv jsme v hlavním městě, je tu všude spousta stromů, zelených plácků, palem, kopců a hlavně moře. Měla jsem pocit, že vidím barvy a odstíny, které jsem nikdy předtím neviděla (a ano, byla jsem střízlivá), a že slyším nové zvuky ptáků a ruchu města.

Další věc, která mě udeřila do očí a která pro mě byla do té doby tak trochu sci-fi, byly slumy. Poprvé v životě jsem viděla skutečné slumy uprostřed i na kraji města, děti hrající si v kaluži a s plechovkami, provizorní plechové a dřevěné přístřešky a bosé lidi. Často v kontrastu s honosnými vysokými budovami. A to doslova – na jedné straně silnice pěkné zděné budovy, na druhé slumy. Řeky jsou plné plovoucích odpadků.

Také doprava má svá specifika. Autobusy jsou docela malé, mají většinou otevřené dveře a mám dojem, že zastavují a jezdí dle momentální nálady. Lidé se tu dopravují i na korbě auta (sorry, nevím, jak ty auta popsat, ale prostě takový to, jak jsou vevnitř dvě místa a vzadu je otevřený kufr).

Zvířata – všude jsou ještěrky, jakože fakt všude. Venku, vevnitř, na zdi, na zemi, na stole… Všimla jsem si ale, že už je přestávám vnímat. Pavouků je tu míň, asi… (nebo už je taky nevnímám, nevadí mi). Hada jsem, díky Bohu, ještě nepotkala. Z těchto krvelačných škrtivých plazivých tvorů, u kterých člověk neví, kde mají začátek a kde konec, mám respekt, i když je vidím jen na obrázku. Je tu ale spousta psů, vyhublých, ale přátelských. Jeden se stal našim hlídačem před domem, a to za to od nás ani nic nedostává. Občas zavítá nějaký pes i do kostela na mši. Když jsem to viděla poprvé, s udivením jsem se o tom zmínila na snídani a otec Pedro jen odvětil otázkou: “A modlil se?” Hluboce se zamýšlím a uvědomuji si, že nad tím jsem nepřemýšlela.

…je toho mnoho, co Vám chci napsat a popsat. Budu to ale dávkovat postupně, příště si dáme okénko o bezpečnosti, oblékání, našem aktuální bydlení i samotné službě, abyste si nemysleli, že tu jen zevlíme, kafíčkujeme a zmrzlinkujeme 🙂 

P.S. Je mi jasné, že nejzajímavější jsou pro Vás fotky. Snažím se tu ale “zapadnout” mezi ostatní a nebýt mezi lidmi jako turista. Na většině míst není ani bezpečné a nikterak moudré fotit, proto budete vidět (a už jste možná viděli) spíše to fotogenické a pěkné. Budu se Vám ale snažit zprostředkovat co nejvíce možného, abyste si mohli udělat obrázek.