Místo jehněčího ryba z Vikoriina jezera

Chtěli byste vědět, jak jsme v Tanzanii oslavovali velikonoční svátky? Byla to jedna paráda za druhou. Středisko se nám sice trochu vylidnilo, studenti po zkouškách odjeli domů, ale pár (asi tak 60) jich tady zůstalo. Všechno jsme odstartovali ve čtvrtek slavností poslední večeří Páně. Mše svatá byla téměř totožná jak u nás. Po mši společná večeře, ale místo jehněčího jsme měli obří rybu z Viktoriina jezera, kterou pro nás připravily sestry. Byl to degustační zážitek pro všechny a hlavně pořádná příprava před pátečním půstem.

Na Velký pátek živá křížová cesta

Po večeři jsme měli možnost do půlnoci adorovat nejsvětější svátost. Krátký odpočinek a probouzíme se do pátečního rána. Malá snídaně a studenti začínají připravovat křížovou cestu. Připravují převleky a rekvizity a v jednu odpoledne začínáme. Křížova cesta za poledního vedra vede z naší školy do farního kostela v Bugisi ve vedlejší vesnici. Hromada místních se k nám připojuje, odvážní herci se ztotožňují se svými rolemi a předvádějí slušné herecké výkony. Křížovou cestu končíme ve farním kostele, kde následují velkopáteční obřady. Páteční slavnosti končíme za bezmála čtyři hodinky. Na místní poměry celkem slušné.

“Nesuď člověka, dokud se neprojdeš v jeho botách”

Sobotu jsme s Paulou pojaly odpočinkově. Dopoledne jsme se rozhodly pro krátkou projížďku místními vesničkami. Každá opravdová “mama Africa” (tak mě začaly oslovovat děti z Bugisi) by měla umět jezdit na kole. Kolikrát jsem slyšela otázky studentů: “Missi, umíš jezdit na kole?” Trochu mě to překvapilo a říkala jsem si: “přeci i malé děti umí jezdit na kole”. Konečně přišel ten správný čas a tak jsme se s Paulou rozhodly nastartovat kola a navštívit jednu rodinku ve vesnici jménem Jana (ve svahilštině včera). Kola (ukázkové retro stroje) si půjčujeme od místních a vyrážíme. Vyjetou písčitou cestičkou míjíme okolní vesničky. Obdivujeme krásnou přírodu se zelenajícími se stromy. Lidé na vesnicích většinou neumí svahilsky, takže slyšíme kisukuma (jazyk kmene kisukuma) pozdravy mangaluka mayu (dobrý den paní) a naučeně odpovídáme mangaluka baba (v kisukuma dobrý den pane). Když jsem si tak šlapala do pedálů na té písčité cestičce, tak mi najednou došlo, jak je to složité a namáhavé. Kolikrát jsem tady běhávala, kolikrát mě míjeli cyklisté, ale nikdy jsem se nad tím nijak nepozastavovala. Ba naopak, ještě jsem nechápavě pokyvovala hlavou, že co si myslí, jezdit tak rychle a hlavně se řítí přímo na mě a já jim musím uhýbat, i když mají vedle dostatek místa. Při běžném pohledu na zdejší cyklisty to člověku nedojde, kolik námahy je to stojí. My jsme si lehounce šlapaly, bez zavazadel, ale oni většinou převážejí dva, někdy i tři pytle plné rýže, batátů a jiných potravin. Tipuji, že ty pytle mohou mít i více než sto padesát kilogramů. Dalo by se říci, jízda na kole, jak jednoduchý úkol, a přitom to není až taková paráda, jak se mi na první pohled zdálo. Uřídit kolo v písku bylo opravdu náročné. Taky že jsem jednou málem hodila pořádnou dr*ku. Paula pukala smíchy a já to ustála jen s krásně barevným mozolem na noze. Po tomto zážitku jsem si uvědomila, že se nám lehce posuzuje ostatní, nevíme, co prožívají a s čím bojuji… Došlo mi, jak nekřesťansky jsem se chovala. Byla mi hanba… Člověk pochopí bližního až tehdy, když si sám na vlastní kůži vyzkouší to, co bližní prožívá, až si nazuje jeho boty.

Yesu amefufuka! Ježíš vstal z mrtvých!

Podvečerní čas jsme si zkrátily filmem o svatém Ignáci z Loyoly a v osm večer, už za absolutní tmy, utíkáme na sobotní obřady. V dálce vidíme blesky a já si jen nevěřícně říkám “určitě nás ta bouřka tady nepřekvapí”. Hmm… A stalo se. Překvapení bylo tu. Přišla pořádná bouřka. Blesky lítaly okolo. Byli jsme shromáždění jenom pod přístřeškem (do kostela bychom se všichni nevešli), když se ze strany začal valit masivní příval deště. Vypadla elektřina. Lidé se začali postupně přemisťovat na suchá místa. Mikrofony nefungovaly, svítily jen svíčky, ale neúnavný sbor si dál radostně prozpěvoval. Všichni jsme se k sobe pořádně přitlačili, všechno pokračovalo dál a za zvuku generátoru se nám tak všechno řádně povedlo. Skončili jsme pár minut před půlnocí. V neděli jsme si taky střihli tříhodinovou bohoslužbu. V průběhu mše kněží pokřtili více než 80 děti a mladých. Místní katecheta nás – dobrovolníky – pozval na společný oběd. Hostina byla venku. Seděli jsme před domem na zemi. Rodinka spolu s dalšími známými pro nás připravila chutné jídlo (rýže, fazole a maso), a tak jsme společně oslavovali zmrtvýchvstání Páně. Vyzkoušela jsem si i africké šátkování dětí a tak jsem na zádech uspala malého Charlieho. Nezbývá mi nic jiného než napsat: “Yesu amefufuka” (svahilsky Ježíš vstal z mrtvých) a popřát všem Heri ya Pasaka (svahilsky Veselé Velikonoce).  Renata Szpyrcová