Už je to přes dva týdny, kdy jsem opustila své rodné město a vydala se do neznáma, na jiný kontinent.  

Cesta k mému překvapení proběhla hladce, jen na mě na letišti v Quitu (hlavním městě Ekvádoru) nikdo nečekal. při příchodu do příletové haly jsem zahlédla vítání jako ve filmu. Kdo jste viděli film Láska nebeská, tak si to určitě dokážete představit. Cedulky se jmény, balonky, plno smíchů a nadšení, nejedna pusa a obejmutí… jen já pořád vyhlížela cedulku se svým jménem (nebo zemí) a nikde jsem ji neviděla.

Byla jsem hrozne unavena, bolela mě hlava a hlavně jsem byla nervózní, jestli jsem cedulku se svým jménem nepřehlédla. Měla jsem obavy, jestli na sebe nečekáme navzájem. Kdyby byla hala prázdná, tak je  jasné, ze tam na vás nikdo nečeká, sednete si a proste čekáte. Takhle jsem ale halu několikrát procházela, všude se rozhlížela a měla obavy, že tam na mě někdo čeká a já ho jen nevidím. Co víc, neměla jsem číslo na nikoho v Ekvádoru a nefungoval mi telefon. Nakonec jsem poprosila jednu paní, jestli bych si od ní nemohla napsat zprávu z WhatsAppu. Paní mi půjčila telefon a já psala bývalé ekvádorské dobrovolnici kostrbatou zprávu (na ekvádorské klávesnici). V Česku už ale byla noc, tak bylo pravděpodobné, že zpráva bude přečtena až ráno a začne se to řešit až ekvádorské ráno. Svěřila jsem to do Božích rukou a odevzdaně čekala. Protože mi nebylo dobře a potřebovala jsem zalehnout (v hale plné lidí), začala jsem vymýšlet jak se uvelebím se svými věcmi. Nastal ale další přílet a já se nakonec rozhodla jít vyhlížet svou cedulku (říkala jsem si, jestli si nespletli dobu příletu). V tom se ale ozvalo hlášení z mikrofonu a jediné, co jsem v tom hluku zachytila, bylo mé jméno. Šla jsem tedy zjišťovat, odkud to bylo hlášeno. U informací jsem nikoho neviděla, tak jsem se zeptala, odkud se hlášení hlásí. odkázali mě na druhé informace, které byly v patře. ANO!!! Jsem správně. Prý na mě někdo čeká. Mám si sednou a čekat, dotyčný se vrátí. Vypadá to, že jsem se po pěti hodinách dočkala. Za chvíli přichází mladý muž a ukazuje mi fotku v telefonu a ptá se, jestli jsem to já. Na fotce jsem s bývalou dobrovolnicí týden před mým odjezdem… Souhlasím,  jsem to já.

Společně jdeme k autu a čeká nás dlouhá cesta po Quitu. Po chvíli se dozvídám, že mě podle té fotky nemohl vůbec poznat. Nastalo vysvětlování že mám kratší vlasy a jsem strašně unavená (myslela jsem si, že musím být v obličeji bílá jako smrtka s hroznými kruhy pod očima, protože jsem dlouho nespala). A na to mi je řečeno, že ve skutečnosti vypadám mnohem líp, než na fotce… Po klikaté cestě po Quitu dorazíme do cíle mé cesty, na ispektorii salesiánů v Quitu. Tady mám na dva dny pauzu od cestování. Ale to už je další příběh, to zase příště… Pane, děkuji Ti, že jsem se dostala v pořádku do cíle mé cesty. Se všemi zavazadly a bez komplikací. Děkuji Ti, že pro mě nakonec někdo přišel…