Z Elišky se načas stala téměř profesionální cukrářka a možná z ní bude i vegetariánka! Nejen o  Vánocích beze stresu se dočtete v dalším dopise od Elišky… 

Tvoření a pečení

Jak poznáte, že jste na správném místě? Třeba když chcete udělat výtvarný kurz pro děti, myslíte si na skupinku tak 10–20 žáků a nakonec jich máte více než 120. Když začnete péct koláče a cukroví a válčíte s nedostatky surovin a vybavení, a pokaždé, když se ředitel vaší komunity vrátí odněkud z města, záhadně přibude náčiní typu kuchyňská váha, formy na bábovky či muffiny, zdobící sáčky, elektrický šlehač… nebo když žádáte, zda by nezkusil sehnat máslo, které se u vás ve vesnici nedá koupit, tak přiveze ho 2 kg. Anebo když poprosíte přátele a známé o finanční příspěvek na místního tatínka po nehodě, jehož rodina si nemůže dovolit zaplatit léčbu, a přijde čtyřnásobek částky, o kterou jste původně žádali. ❤ Prosinec se pro mě nesl v duchu tvoření a pečení, pořádala jsem jeden kurz za druhým a napekla tolik cukroví, co se mi v Praze snad nikdy nepovedlo. Taky tu tedy mizí neuvěřitelně rychle, Ekvádorci jsou prostě na sladký. Simiatug je v prosinci plný všelijakých návštěv v podobě dobrovolníků z různých koutů Ekvádoru, kteří přiváží hračky a sladkosti, se kterými se pak jezdí po komunitách a rozdávají se chudým dětem. Pro představu, je tu 38 komunit plných dětí, ačkoliv my pravidelně jezdíme asi do dvaceti. Jelikož jsem se tu už stihla zapsat svými kulinářskými dovednostmi a také proto, že jsem v celé naší komunitě jediná holka, znamenalo to pro mě vařit (či minimálně organizovat vaření) třeba i pro více než sto lidí. Jelikož má ale život smysl pro humor, jeden večer jsme vařili pro více než 120 lidí a nakonec nás bylo asi jen 70, zatímco když jsme další den vařili náš tradiční oběd pro stařečky, kterých běžně bývá kolem padesáti, přišel jich rekordní počet: 103.

Atmosféra Vánoc

Vánoce tady mají krásnou atmosféru. Všude se staví tzv. nacimiento – malé betlémky a všichni tu Vánoce silně prožívají, přestože na rozdíl od naší kotliny tu téměř neznají dávání dárků, maximálně sáček se sladkostmi. A to nejen tady v horách, ale i mezi našimi dobrovolníky. Na otázku, co si přejí k Vánocům, vám spousta dětí prostě odpoví, že si přeje být se svou rodinou. Zároveň je ale moc milé se dělit s těmi nejchudšími dětmi, navštěvovat i více vzdálené a opuštěné komunity, hrát s dětmi hry a zpívat vánoční písně. Každá komunita nás vždy napjatě očekává a vždy pro nás má připravené nějaké občerstvení. Jeden nabitý den jsme takhle dostali čtyři obědy. S oblibou vám tu do polévky hodí skoro čtvrtku slepice, jichž na naši počest ten den museli zabít rovnou několik. Jelikož tu neexistuje nic více neslušného a neuctivého, než odmítnout nabízené jídlo, praskali jsme ve švech ještě další den. Musím podotknout, že mám pocit, že se tu ze mě nechtěně brzy stane vegetarián. Když ale zrovna nemáme čtyři obědy, naštěstí se najde vždy nějaký hladový krk, komu mohu svou porci masa nabídnout. 23. prosince jsme tu měli rovnou živý Betlém, děti šly v kostýmech průvod Simiatugem, jedna pastýřka si dokonce nesla živou ovečku. Přestože se tu ale na jednu stranu Vánoční atmosféře nedá vyhnout, je to zároveň natolik odlišné, že mi to svým způsobem ještě nedošlo. A jelikož za pár dní jedu na několik dní na prázdniny do džungle, možná mi to ani nedojde. Tady v Simiatugu se počasí nijak zvlášť nemění a shon a hemžení českých Vánoc je na míle a míle vzdálený. Možná je to ale dobře. Jsem sice utahaná jak kotě, ale až na velké vaření to tady bylo prostě BEZ STRESU. Krásné a klidné Vánoce bez stresu, plné hezkých chvil s rodinou, přeji i vám! Eliška Obermajerová