Úpěnlivý nářek se rozléhá po celé místnosti. Tisíce mužů, žen a dětí se připojily v průvodu, který doprovází Michaelovu rakev do jeho rodné provincie. My vše sledujeme z pohodlí gauče a nad námi fouká větrák, ale při představě, že bych měla v davu pochodovat po rozpálené silnici, se mi dělá trochu nevolno. Celá země truchlí Micheala Somare, prvního premiéra, otce národa, velkého náčelníka. Dvanáct dní (téměř přesně přes mou karanténu) je vyhlášen smutek, dva dny volna a několika denní loučení s všeobecné uznávaným charismatickým a progresivním vizionářem, který doslova spojil, co se na první pohled zdá neslučitelné.
Takových je zde přes 800 a ačkoliv se nám to zdá neuvěřitelné, opravdu se jedná o různé řeči. Bez sjednocujícího jazyka se jednotlivé kmeny nedomluví. Jako lingua franca slouží nejvíce rozšířený tok pisin (pidžin), ovšem někteří preferují motu a oficiálním jazykem je i angličtina. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem nebylo nikdy pravdivější. To se potvrdilo při návštěvě maličkého dřevěného kostelíku ve vesnici Pari, kde mě přivítaly šéfky farnosti. Místní slečny možná chodí na základku, ale chod kostela mají v malíčku, stejně jako přehled nad vesnicí, na kterou se ze své dřevěné chaloupky na kopci dívají. Každá mluví plynně alespoň třemi jazyky, a ačkoliv jsem se před pár dny zařekla, že se budu držet striktně pidžinu, rovnou mě začaly učit výše zmíněný motu. Naštěstí jsem se nenechala vyvést z míry a raději je začala učit česky (což se mi zdá jako rychlejší cesta k porozumění). Když mě provedly svojí vesnicí, loučily se: “Dobrou noc!” Doufám, že budou mít prostředky a příležitost školu dokončit a pokračovat ve studiu dál. Mnoho dívek odpadne, protože se vdají velice mladé. Další nepokračují, protože si to rodina nemůže finančně dovolit. To se týká i chlapců – státních škol je zoufale málo, a čím vyšší stupeň, tím méně jich je. Proto drtivá většina studentů skončí jako “odpadlíci”. Mezi jednotlivými stupni je velice přísná zkouška, která rozhodne, kdo bude pokračovat dál. Na státní školu (bez školného) se dostane jen asi 10 % všech dětí. Ostatní buď přeruší studium, nebo se můžou přihlásit na různě drahé soukromé školy, které však musí z něčeho žít a platit zaměstnance. Když máte například 5 dětí, tak se studium značně prodraží a často vybíráte, komu se ho dostane. I v Gabutu, střední škole pro chlapce, kde se právě nacházím, se platí školné, i když tu je možnost stipendia a ubytování pro ty nejchudší.
Zapeklitý oříšek jménem betelový ořech
Povím vám příběh, jak jsem pro vás (a svoji zvědavost) porušila pravidla a možná i zákon. Teď když jsme se nadechli a zhluboka vydechli, pojďme si povídat o drogách, konkrétně jedné, na kterou v Česku asi nenarazíte. “Buai” je oříšek hned v několika významech: Nám (ne)známý jako betelový ořech se zde žvýká od rána do večera. Tento silný stimulant se stal nedílnou součástí života více než poloviny obyvatel. Ráno z postele šáhnete rovnou po ořechu, stejně tak v čase každého jídla. Přijde návštěva – nabídnete jí buai. Moji mladí synovci by už v první třídě byli zkušení přežvýkavci. Na každém rohu ve městě (a možná o něco častěji) stojí stánky s vyrovnanými ořechy. Nechápu, jak se může tolik lidí uživit prodáváním této drogy, ale pro mnohé je to opravdu jediný finanční příjem. V těchto dnech je konzum betelu na ulici zakázán (kdyby mi to neřekli, tak to nevím), kvůli obávám z šíření covidu. Betelový ořech se totiž nejdříve rozžvýká a následně se vyplivne extrémně hořká šťáva (nikoliv celý ořech, jak jsem učinila napoprvé). Následně se obalí kousek hořčice v malém množství hašeného vápna, a to v puse smícháte s betelem. Nakonec vše spolknete a v tenkém střevě se látka hezky vstřebá. Pokud tuto zábavu provozujete mnoho let, do značné míry jste na nabuzující efekt zvyklí. Ačkoliv se považuji za zkušeného kafaře, mně se hlavně třásly ruce a motala hlava i jazyk, tak jsem vyhodnotila, že se budu držet svých litrů černého čaje a kávy. Jak se z betelu stal takový fenomén? Dříve se paradoxně žvýkal mnohem méně, zejména při rituálních příležitostech, dnes však v očích místních nese nálepku dlouholeté tradice. Nezanedbatelný je i samotný efekt – krom pořádného nakopnutí zahání pocit hladu, proto ho mnozí žvýkají, aby zhubli… Dělám si legraci, to by se možná dělo u nás doma, tady dobře vědí, že tlustí budou hubení a hubení studení. Betelový ořech pomáhá zakrýt fakt, že často není co jíst. Někteří se živí téměř jenom buai, což se značně podepisuje na jejich zdravotním stavu. Počkat, zatím to zní jako hrozně fajn droga, že by to přeci nebyla všespásná lambáda? Z oříšku se vyklubal silný karcinogen, látka, která přispívá k rozvoji nádorů (zejména v oblasti obličeje), nehledě na neblahé účinky na několik dalších orgánů, které se vám v životě celkem hodí (jako srdce, ledviny, žaludek …). Dostáváme se ke klasickému Star Trek dilematu: na jedné straně zde máme něco, co významně škodí zdraví. Můj vnitřní lékař křičí. Viděla jsem umírat pacienty s nádory v obličeji. Není to hezký pohled. Jistě, u nás mnoho lidí kouří (což tady také, buai nenahradil cigarety, pouze se k nim přidal) i když ví, že je to univerzální rizikový faktor téměř všech civilizačních chorob. Trochu jiný je ale příběh, když rodiče dávají pětiletému dítěti drogy, které významně poškozují jeho zdraví. Holky z kuchyně se na mně smějí: “Je to trvalá rtěnka!” Pravda, rty mají rudé, ale stejně tak zuby, které si za pár let strčí leda do šuplíku. Docházím k rozhodnutí: tohle není můj boj. Kdybych začala horovat proti Zlému Betelu, bude to bráno jako důkaz, že nerozumím a nerespektuji místní tradice. Kdo by poslouchal bílou holku z kolonialistické Evropy? Problematika betelového ořechu je vskutku spletitá, zasahuje do historie, mentality, ekonomiky i životních podmínek v celém státě. Velice si přeji, aby se našla cesta, jak se vymanit z této ohromné závislosti, ale pevně věřím, že postupná osvěta musí vzejít (a už se ozývá) od papuánských zdravotníků a autorit. Jsem ráda, že můžu potkávat mladé a nadšené lidi, kteří si vzdělání váží a chtějí se něco nového naučit, a budou to oni, kdo jednou povede tento národ ke změně.
Na závěr na odlehčení gastro-sociální příběh ‘Operace mango’
Byla nebyla mlsná Emilka, které tuze chutná tropické ovoce. I když věděla, že neroste v supermarketech na pultu, opravdový strom s mangem nikdy neviděla. Proto kolem něj vesele několik dní chodila, dokud jí nebylo odhaleno dobrou kuchařkou, které říká Mama Anna, že ve výšinách se nachází ono rajské ovoce a jestli si ho nepůjdeme utrhnout. Tož souhlasila Emilka nadšeně a vyrazila s Annou na lov. A šťouchaly do větví dlouhou tyčí a šťouchaly. Mango se však získat nepodařilo. “Neboj, řekneme nějakému chlapovi ze stavby a on ti pro něj vyleze,” řekla Anna. “Dobře, nebo si pro něj zítra vylezu sama, to není problém,” odvětila Emilka klidně. První větve nebyly vysoko a železnohorská dívčina už šplhala po náročnějších kouscích. “Vážně? Tak jo,” podivila se trochu Anna, ale tím celá akce skončila, čekala nás příprava večeře, a tak o mangu nepadlo už ani slova. Druhý den zrána si to Emilka hopsá za ženami z kuchyně, když v tom jí přepadne otec Srimal: “Nelez na stromy!” Zdraví ji. “Co… á, ten mangovník!?” Emilka je po ránu pomalejší, “…proč?” Ptá se trochu rozladěně. “Nelez na stromy,” opakuje Srimal jako gramofonová deska a trochu se ní zatřepe, když však vidí Emilčin zarputilý výraz, raději dodává mírněji: “jsou tam velcí rezaví mravenci, na které nejsi zvyklá.” Emilka se sice spokojí s tímto pragmatickým vysvětlením, ale pomalu začíná propadat paranoie, že je sledována na každém kroku, který je poté sdílen s celou komunitou. Svůj boj však nevzdává a rozhodne se tedy mango shodit tyčí ze země. Ani druhý den se nepoštěstilo. Pro ovoce nakonec na Anninu prosbu vylezl jeden z dalších zaměstnanců. Emilka pouze asistovala se sbíráním a byla nucena uznat, že rezavé mravence vskutku není záhodno podceňovat. Z jednoho manga se nakonec vyklubal celý košík (o který se křesťansky rozdělila). Konec dobrý, všechno dobré. Podobně jako dnes ochutnala 4 rozličné druhy banánů a každý chutná opravdu jinak, tak došla k osvícení, že obdobné platí i o mangu. Abych to shrnula: mňam.
