Radku, jak ses dostal k salesiánům? Pocházím ze severní Moravy, z malé vesničky Bocanovice na česko-polsko-slovenském pohraničí. Spolu se svou přítelkyní jsme hledali možnost, jak být užiteční. Oslovil nás program Cagliero – šli jsme do toho. Chtěli jsme oba vycestovat do Indie, po roční přípravě jsme zažádali o víza, která jsme ale nedostali. Po třech měsících čekání jsem to zabalil a rozhodl jsem se zůstat jako dobrovolník tady v Praze. Pověz mi něco o Tvé službě tady – co bylo její náplní? Má služba byla rozdělena do tří částí. Jednak to byla práce pro komunitu, spíše technického rázu, pak práce pro Salesiánský klub mládeže, tam jsem doučoval tři děvčata český jazyk a matematiku, a pak spíše administrativní práce pro SADBU. Dohromady jsem dělal tak 40 hodin týdně. Měl si nějakou oblíbenou činnost? Těšil jsem se na práci pro komunitu. Dostával jsem tam úkoly a mohl jsem si vyzkoušet převzít za práci plnou odpovědnost. Dělal jsme převážně sám, mohl jsem být v klidu a přemýšlet, být pánem svého času a urovnat si myšlenky… Ale co mě naplňovalo, to byl také kontakt s lidmi na různých akcích, třeba když jsem pracoval na baru v salesiánském divadle. I doučování s dětmi bylo super. Měl jsem respekt učitele, ale také si mě oblíbily, myslím. Doučování začaly brát poctivě a chodily pravidelně. Hezká pro mě byla zpětná vazba od rodičů, když holky začaly nosit ze školy lepší známky. To je takový motor, který tě nakopne, když třeba nemůžeš. Co Tě tady nejvíce překvapilo? Rozhodně vysoká technická úroveň na Sadbě – co se týče vybavenosti programy, všechno je velmi specializované. A možná to, že mnoho věcí tady člověk dělá sám. Člověk dostane úkol a je za jeho splnění zodpovědný. Může požádat nějakého kolegu, ale každý má nějaké svoje úkoly, vesměs nějak naplánovaný den… Učí to odpovědnosti. Představuje pro Tebe dobrovolnictví v něčem přínos? To rozhodně. Jednak jsem tady potkal spoustou zajímavých lidí. Pak jsem se také seznámil s novým softwarem… To člověka posune, rozvine. Věřím, že některé zkušenosti uplatním i v nové práci. I mne osobně tahle zkušenost posunula. Víc se snažím chápat jiné lidi, proč dělají to, co dělají. Víc se snažím být mírným, pokorným, trpělivým. Tvé nejoblíbenější místo a jídlo tady u salesiánů? Kaple. A polívky. Všechny polívky! Byly skvělé. Jaké byly vztahy s lidmi v Kobylisích? S lidmi, kteří tady pracují a žijí, jsem prožil pár pěkných měsíců, kvůli nim se sem budu rád vracet. Chodili jsme na hory, do kina… Byl jsem rád za ty chvíle, když jsme mohli posedět a popovídat si, třeba u kávy, vzájemně se sdílet a poznávat. Když bys měl charakterizovat salesiány jedním slovem, jaké by to bylo? Oni jsou přátelští, ale i spontánní a pracovití. Ráno se po snídani všichni rozběhnou a pak se vidíme jen na chviličku na obědě, všechno je nasměrováno na práci s mládeží, na službu. Jedním? Hm… Otevření! To je to správně slovo! Jsou prostě otevření! Před nějakou dobou jsi dělal rozhovor s odjíždějícím dobrovolníkem Patrickem a ptal ses ho, co by vzkázal zájemcům o dobrovolnictví. Položím tedy stejnou otázkou. Smysl dobrovolné služby, jak ho vnímám, shrnu v třech bodech: Dobrovolná služba je jednak prostor poznání sebe samého a zorientovaní se, v čem jsem dobrý. Člověk není zaměřený pouze na jednu činnost, ale může najít to, co mu nejvíc vyhovuje. V tomto směru může v sobě každý objevit něco nového. Další důvod – když člověk přijde zvenku, najednou se zastaví a může přemýšlet, kudy jít dál. Může najít životní směr. A pak je tady prostor po kontakt s Bohem, když je dobrovolník věřící. Já jsem toužil vyzkoušet si, jaké to je bydlet v komunitě, pracovat v církevním prostředí – a tohle se mi splnilo. Teď vím, kudy chci jít dál, co dělat, jaká práce by mě zajímala. K čemu se vracíš? Mám pocit, že čas teprve ukáže, k čemu ta služba byla dobrá nebo kam mě to posune. Zpátky se k ničemu nevracím. Spíš hledím kupředu. Radku, děkuji Ti za rozhovor. Přeji Ti v další cestě mnoho správných kroků a Bůh ať nedá důvod ke ztrátě Tvého optimismu!