Máme výročí! V Bulharsku už jsme druhý měsíc a pomalu si začínáme zvykat na zdejší život plný překvapení. Teda lépe řečeno, zvykli jsme si na to, že Bulhaři jsou jako národ velmi nepředvídatelní, že krávy tu mají na silnici vždycky přednost a že, když vám někdo řekne, že jste úžasní, tak to není žádná lichotka (úžas znamená horor, noční můra a otcové to ve spojení s námi moc rádi používají).
Po příjezdu jsme se rozdělili na dvě místa. František se zabydlel v Kazanlaku a my jsme se s holkama nastěhovaly do centra Staré Zagory. Se začátkem školního roku začal František doučovat na internátu. Když se řekne “internát”, většině lidí se asi vybaví nějaká ubytovna, kde je spousta studentů nebo žáků, kteří mají podmínky přizpůsobeny hlavně školnímu prostředí. Ale v podstatě o internátu ani není řeč. Tři kluci, kteří tu teď bydlí, navštěvují 6., 7. a 9. třídu a bydlí ve vzdálenějších městech, ale do školy chodí v Kazanlaku. Na programu dne je modlitba každé ráno a večer se salesiány, poté škola, odpoledne domácí úkoly a popř. doučování a pak také hraní her, dílny, účast na liturgiích, setkávání se skauty a podobně. A teď se přesuneme do Staré Zagory, kde to oproti Kazanlaku mnohem víc žije. Bodejť by ne, když má taky o 83 tisíc obyvatel víc. Kromě skvělých kaváren a sekáčů, které už jsme stihli projít je tu taky velké kino a bazén na jehož návštěvu už se teď těšíme. Naším nejnavštěvovanějším místem je ale stavba neboli oratoř, kde žijí salesiáni. Každý den je trochu jiný, ale neobejde se bez brzkého ranního vstávání, na které jsme si ještě nestihly zvyknout, stejně tak jako na bulharský breviář, který se čte tak rychle, že než se nám podaří najít kde jsme, tak je konec. Po společné mši a snídani nás čeká bulharština, provázena kručením v břiše, protože nejčastějším tématem je jídlo. Co nesmí chybět je káva, bez které bychom se jen těžce vyznaly, že kývání hlavou do stran tady znamená ano. Musíme přiznat, že s jazykem je na tom nejlépe asi František, protože už za dva měsíce bulharštiny opravuje kluky, když čtou (bulharsky). Akorát mají problém, že mu nevěří, když jim říká, že tam mají chybu. Pak se snaží vymlouvat, že to František nerozumí, ale to většinou někdo zakročí… A to je pak “najdobr učitel a ošte edin mesec i si istinski bulgarin” (překlad: je nejlepší učitel a ještě jeden měsíc a bude z něho pravý Bulhar). Děti z místní romské čtvrti mají možnost přijít po obědě do naší oratoře a účastnit se doučování přiměřené jejich věku a třídě a procvičovat to, v čem se potřebují zdokonalit např. ve znalosti azbuky, čtení, psaní, počítání, násobení. Po doučování následují kroužky nebo společná mše. V nových prostorách oratoře si už mohli vyzkoušet, jak se vyrábí mýdla nebo jak se vaří polévka z místních surovin. V kroužku šití měli možnost vyrobit si náramky a v dílnách si vytvářeli samolety (letadla) z dřevěných špachtlí. Společně se nám podařilo vybudovat nový domov pro rybičky. Ve výtvarce si pak každý mohl namalovat a vyrobit své vlastní akvárium. Sotva jsme ale začali, tak jsme zase skončili. Proticovidové opatření nás donutilo naši činnost na čas přerušit. Místo kroužků a doučování v oratoři jsme chodili do machaly a doučovali děti přímo u nich doma nebo na dvorku. Vznikla tak příležitost seznámit se i s těmi, kteří by k nám kvůli strachu z neznáma nikdy nepřišli.
Nemůžeme zapomenout taky na vzácnou návštěvu. Přijel k nám hlavní delegát salesiánských misií, doprovázen spolubratrem P. Pavlem Ženíškem. Z České republiky jsme přivítali provinciála P. Martina Hobzu s vikářem P. Vojtěchem Sivkem a ekonomem P. Michalem Svobodou. Jejich plánem bylo setkat se otci a společně promyslet budoucnost díla ve Staré Zagoře. S každým měli možnost osobně si popovídat a blíže poznat vývoj a fungování komunity. Rozhodli o několika důležitých změnách a to, že se na začátku roku celá komunita z Kazanlaku přesune do Staré Zagory a budeme tu bydlet společně!
Terezie Kološová, Anna Hublarová, Anna Petrziková, František Šůstek
