V jednom ze svých prvních dopisů jsem zmiňovala, že s kulturním šokem jsem na začátku ale vlastně ani později nijak zvlášť nebojovala. Přesto mě překvapily některé zvyky v Tanzanii nebo i přímo v naší škole Don Bosco Secondary School Didia. Ráda bych se s vámi o ně podělila.

O čem už jsem psala?

O tom, že si Tanzanci navzájem půjčují telefony a povolení nepotřebuješ ani k prohlížení si cizích fotek. O tom že požádat o číslo člověka, kterého vidíš poprvé v životě a ani neznáš jeho jméno, není neslušné. O tom, že do autobusu si nemusíš brát sváču, protože si ji koupíš po cestě z okýnka. O tom, že oslava se neobejde bez dlouhých oficiálních proslovů. O tom, že i v Africe je zima. O tom, že některá v Česku běžně používaná gesta tady znamenají něco docela jiného. A o podobných drobnostech jsem již dříve pár řádků napsala.

To je kulturní záležitost!

Co dalšího je v Tanzanii nebo v naší škole běžné, ale v Česku by mě z toho přecházel zrak? Tak třeba výmluva it’s culture! (to je kultura!), pod kterou se schová úplně všechno. Pro představu uvádím několik rozhovorů se studenty.

Kradení aneb nejsem zodpovědný za svoje věci a svedu to na kulturu

STUDENT: Je mi zima.

JÁ: Kde máš svetr?

STUDENT: Někdo mi ho ukradl.

JÁ: Jak je možný, že ti ho někdo ukradl?

STUDENT: It’s culture.

Boty bez ponožek (a teď nemluvím o sandálech)

JÁ: Proč nemáš v teniskách ponožky? Budou ti smrdět nohy.

STUDENT: It’s culture.

Že si boty studenti mezi sebou velmi rádi půjčují, to je zase jiná kulturní záležitost. Kožní potíže do Tanzanie asi ještě nedorazily.

Limonáda

JÁ: Proč všichni pijí limonádu dnem vzhůru?

STUDENT: It’s Don Bosco culture (to je kultura Don Bosko). Víš mbongo lidi (tzn. Tanzanci) neumí šetřit a hrdlo lahve je moc široké. Kdybychom pili tím způsobem, jak se má, vypili bychom celou sodovku na ex.

JÁ: A víš, že můžeš otevřít víčko, trochu se napít, lahev zavřít a zbytek si schovat na později?

STUDENT: Teoreticky by to šlo, ale prakticky ne. Je pro nás prostě výhodnější lahev na dně propíchnout a pít malým otvorem.

Triko naruby

JÁ: Proč máš triko naruby?

STUDENT: It’s culture.

JÁ: Neříkej mi, že to je kultura. Skoro všichni nosí tričko běžným způsobem, lícem na vrch.

STUDENT: No dobře, to triko je špinavé, tak jsem si ho oblékl naruby, aby to nikdo neviděl.

Musím uznat, že tento způsob maskování skvrn je velmi kreativní.

Barvy kůže

Další věcí, s kterou se tu dennodenně setkávám, je rozlišování barvy kůže. Citlivější povahy by to mohly považovat za rasismus, ale já se nikdy neubráním smíchu. Každopádně popsat někoho slovy ten bílej nebo ten černej je stejné jako říct o Evropanovy s hnědými vlasy ten hnědovlasý.

STUDENT: Neviděla jsi bratra?

JÁ: Jakého bratra?

STUDENT: Nevím, ale mám u něj peníze.

Zkouším.

JÁ: Oswalda?

STUDENT: Oswalda nemyslím, myslím toho malýho.

JÁ: Simona?

STUDENT: Ne Simona, toho bílýho.

JÁ: Polycarpa?

STUDENT: Ano, Polycarp, tak se jmenuje!

JÁ: Tak toho jsem neviděla.

Na začátku rozhovoru jsem nevěděla, zda má student na mysli salesiánského bratra nebo nějakého pracovníka. Slovem bratr totiž můžete v Tanzanii označit jakéhokoli muže. Polycarp, salesiánský bratr, který tu s námi v rámci praxe strávil zhruba měsíc a půl, je opravdu malinký, menší než já. A patří k těm světlejším, ale označení white one (ten bílej) u Afričana mě vždy rozesměje. O Evropanovi by ale Tanzanci jako o tom bílém nikdy nehovořili. My jsme pro ně prostě mzungu.

Tanzanské pozdravy aneb lekce svahilštiny

A: Shikamoo! (Dobrý den!)

B: Marahaba. Hujambo? (Dobrý. Vše bez problému?)

A: Sijambo. Habari za leo? (Bez problému. Jak se dnes daří?)

B: Salama. Zakwako? (Vše v pořádku. Co u tebe?)

A: Safi. Mzima? (Vše dobré. Ty se máš fajn?)

B: Mzima kabisa. Unaendeleaje? (Mám se velmi dobře. Jak se máš ty?)

A: Wizuri. Ukopoa? (Mám se krásně. Takže dobře se máš?)

B: Nikopoa, nikowizuri. Shwari? (Mám se dobře, mám se krásně. Ty máš dobré podmínky?)

A: Shwari. (Dobré podmínky!)

B: Sawa. (OK)

Znáte to, někoho se jdete na něco zeptat a ze slušnosti nejdříve pozdravíte, jenže to v Tanzanii může trvat klidně pět minut.

Rozhovor se do češtiny úplně dobře přeložit nedá, ale doufám, že z ukázky je alespoň trochu pochopitelné, že studnice svahilských pozdravů je bezedná. Zdaleka jsem nevyčerpala všechny. Způsobů, jak říct svahilsky ahoj! a jak se máš? je nepočítaně.

Dokázala bych vymyslet i další příklady, ale o těch třeba zase příště.

Dobrovolnice Josefína