Je to tady – poslední měsíc v Africe před námi. I když už téměř vidíme cíl, ještě je to pořád kus cesty. Takže výdech, nádech, napnout svaly a naposled se pořádně rozběhnout.

Závěr naší dobrovolné služby nese velké změny. Máme nového rektora, který se do toho pustil ve velkém. Kromě úprav v komunitním domě mění také okolí, všechny nepotřebné stromy pryč a zasázet ovocné stromy, ať má z čeho brát jak komunita, tak lidi z vesnice. Pája od rána lítá s pilou, což je v říjnovém počasí slušný nářez. Ve stínu je kolem 35 stupňů, na sluníčku radši ani neodhadujeme. Stromy padají, děti pomáhají s odklízením větví, všude plno lidu.

Oproti tomu ve školce je klidněji. Pravidla nám konečně začala fungovat, děti rozumí, jsou samostatnější, soustředěnější a zvládají už spoustu věcí. Většina předškoláků umí napsat své jméno, sčítá do 10 a vyjmenuje abecedu. Tohle všechno děti potřebují k tomu, aby byly přijaty do první třídy. Musím přiznat, že jsem si nebyla jistá, že to dáme, ale děti udělaly velký kus práce. Takže teď už jen doladit detaily, nazout nové boty a hurá do školy!

Kromě pracovních povinností si ale také užíváme, co to jde. Jezdíme s dětmi na kole, koupeme se v řece nebo chodíme s klukama na ryby. Ve vesnici už jsme jako doma. Každý nás s úctou zdraví, děti na nás pokřikují ze všech stran a sem tam k někomu zajdeme i na oběd. Je to krásný zážitek sednout si v zambijském domku na zem a s celou rodinkou se pustit do jídla. Místní jsou velmi pohostinní, rádi se podělí i o to málo, co mají.

A co nás čeká v cílové rovince? Rozhodli jsme se udělat to, co místní děti nejvíce potřebují – nakrmit a umýt. A jak to bude vypadat? Na to se můžete těšit v dalším článku, který napíšeme už v cíli naší dobrovolné služby.