Rozhovor s Eliškou Obermajerovou, která přijela před měsícem a půl z České republiky pracovat jako dobrovolnice do komunitě v Simiatugu. Ačkoliv uměla španělsky jen velmi málo a musela čelit úplně odlišné kultuře, rozhodla se jet do Ekvádoru, protože toužila pomáhat a dělat něco, co by jejímu životu dávalo smysl. Jak se zrodil tvůj zájem o misijní dobrovolnictví? Poprvé jsem si uvědomila, že bych chtěla pomáhat v zahraničí, během mé poutě do Santiaga de Compostela ve Španělsku, v červnu 2017. Chtěla jsem dělat něco, co by mi přišlo trochu smysluplnější než má dosavadní práce. Už delší dobu mě zajímá práce s mládeží, jelikož nejsem lhostejná ke svému okolí. Ráda bych přispěla alespoň svou malou troškou ke zlepšení našeho světa. Co ti na toto rozhodnutí řekla tvoje rodina? Mojí rodině se ten nápad moc nelíbil. Moje rodiče nejsou věřící a moc nerozuměli tomu, proč bych měla jezdit do zahraničí a pomáhat nějakým salesiánům. Prarodiče i sestra o mě hlavně měli starost a celkově se mě od začátku od toho nápadu spíš snažili všichni odradit. Po nějaké době ale maminka pochopila, že pojedu tak jako tak, a podpořila mě. Také mi je oporou teta a samozřejmě přátelé. Přerušila jsi nějaký sen nebo projekt, aby ses mohla stát dobrovolnicí? Ano, přerušila jsem svou práci, musela jsem se odstěhovat z bytu a prodala jsem auto. Také jsem odmítla jednu velmi lukrativní nabídku práce. Nebylo jednoduché vše opustit, včetně mé rodiny a přátel, ale věřím tomu, že to má svůj smysl a že jsem na správném místě. Jak se ti naskytla příležitost jet do Ekvádoru a uskutečnit tuto dobrovolnickou zkušenost? Jedna z mých přátel byla jako dobrovolnice pomáhat v Indii a inspirovala mě k tomu, abych vstoupila do Salesiánské přípravy na roční dobrovolnictví v zahraničí. Ze všech zemí, které přicházely v úvahu, mě nejvíc zaujal Ekvádor. Lákala mě kultura jižní Ameriky a cítila jsem, že to je pro mě to pravé místo. Než jsi přijela do Quita, věděla jsi něco o Ekvádoru? Než jsem se pro něj rozhodla, věděla jsem velmi málo. Ale velmi mě zajímal, takže jsem na internetu přečetla spoustu článků – o Simiatugu i dalších městech, o tom, jací jsou zde lidé, příroda a další zajímavosti. Když jsem dorazila do Quita, už jsem měla celkem dost informací. Jaký názor máš na komunitu v Simiatugu? Nemám moc, s čím bych to mohla porovnat, ale velmi se mi tu líbí. Ředitel naší komunity má svůj vlastní a osobitý přístup, který mi velmi vyhovuje, a zdá se mi úžasné, co všechno dělá pro místní děti a domorodné obyvatele. Jaký bude tvůj dobrovolnický přínos pro místní lidi? Nekladu si kdovíjaké ambice a Simiatug ještě neznám natolik, abych to mohla posoudit. Jsem tady prostě proto, abych dělala malé věci s velkou láskou. Mohu nabídnout oči, které vidí, srdce, které cítí a ruce, co konají – svou plnou přítomnost a snahu pomoci. Lidé z celého světa potřebují někoho, kdo je uvidí, uslyší, pohladí… Také věřím, že se tu může hodit má znalost angličtiny. Jaký má význam pro tvůj život, že jsi v Ekvádoru jako dobrovolnice? Je to součást mé životní cesty.  Těší mě dát trochu něco ze sebe, nabídnout pomocnou ruku a sdílet s ostatními, ale také toužím poznat novou kulturu, nové lidi a další srdce otevřená tomu pomáhat. Ale myslím si, že ten pravý význam dokážu pochopit teprve až po skončení té zkušenosti. Z originálu (http://bit.ly/2AaR2YN) přeložila Eliška Obermajerová