To se tak čas od času stane, že Anča pozná své psychické i fyzické dno, a to už lidé kolem ní správně pochopili, že v této situaci je nejlepší ji poslat pryč. Ona se pak vrátí v plné síle jako sluníčkový “hippiesák” připravena s nadšením a radostí pokračovat ve své službě.
Papua Nová Guinea je rozmanitá jakooo, jakooo, no prostě hrozně moc. Neexistuje pro to přirovnání. Každopádně faktem je, že má 22 provincií, které se liší nejen polohou, rozlohou, tradičními kostýmy, mentalitou, jídlem, barvou kůže, vlasů a vzrůstu a jmény jejich obyvatel. PNG má kolem tisíce mluvených jazyků, což znamená, že téměř každá vesnice má jiný jazyk. Těžko uvěřitelné, ale ano, je tomu tak. Těmto kulturním rozmanitostem bych se ale chtěla věnovat příště. Tentokrát jen na odlehčenou pár okének z mé Cestománie.
Když jsem sem před necelými osmi měsíci přiletěla a viděla a slyšela, čím se tato nádherná země pyšní, dala jsem si za svůj sobecký cíl navštívit menší ostrov, džungli a hory. To mi bylo ochotně dopřáno. Tak začněme pěkně chronologicky.
Okénko o přepravě na PNG
V polovině dobrovolnické služby má každý dobrovolník právo na tzv. “retreat”, což znamená něco jako duchovní obnova, já to však pojala i jako duševní a tělesnou. Po druhém školním čtvrtletí jsme tedy se Sovi (druhou dobrovolnicí z Česka) sbalily kufry a vyrazily směr letiště. Ano, skutečně jsme v rámci jedné země letěly. To je důležitý faktor, abyste měli představu o zdejší dopravě. Cesty, silnice, dálnice se tu mezi jednotlivými městy a provinciemi nevyskytují. Země je tak rozmanitá, kopcovitá, členitá, hornatá a koneckonců i rozlohou veliká, že se tu zkrátka pozemně nedá dopravovat. Na tvorbu těchto silnic nejsou finance, lidská síla ani celková kapacita. Proto se všude lítá menšími letadly. Jelikož pokaždé, když někdo odněkud přiletěl, přinesl s sebou pytel s ovocem a zeleninou, představovala jsem si místo letadel spíše vzducholodě, které cestující pohání šlapadly a silou vůle. Taky nás varovali, že ne vždy se stane, že skončíme v naší cílové destinaci. A taky že je možné, že budeme muset pomoci pilotovi najít místo na přistání a že máme doufat, že nebude pršet
Tyto představy však byly poměrně rychle vymýceny naší první zkušeností. Zarážející však pro mě bylo, že je všem jedno, kolik zavazadel a v jaké podobě máš, hraje se tu jen na kila. Proto my cestujeme s asi třemi krabicemi medailí, Biblí a křesťanských časopisů. Nakonec se však ukázalo, že ani ta kila nejsou překážkou. Naše zavazadla mají o pět kilo víc, avšak paní na přepážce jen lehce upozorní a mávne rukou, že máme jít. Také se nezřídka stane, a nám se také stalo, že je let jakože “posunut” o pár hodin. On však není posunutý, ale zrušený a posádka je převedena do pozdějšího letu, aby tak letecká společnost ušetřila. Když však někdo někam spěchá (třeba nedávno jeden kněz na kněžské svěcení spolubratra), není vždy zaručeno, že nepřiletí třeba až po skončení nebo za několik dní, že… Anebo není také výjimkou, že kvůli včerejšímu dešti zruší dnešní let, protože přistávací plocha je mokrá a neexistuje tam žádná technika, která by tento problém vyřešila.
Rabaul (palmy)
Už při přistávání u města zvaného Rabaul mě zaskočilo množství kokosových palem, jsou všude, pokrývají celý tento menší ostrov. Kokosové a kakaové plantáže tu tedy hrají hlavní roli. Jestli jsem někdy tvrdila, že Port Moresby je hrozně zelený a všude spousta přírody, tak to byl jen slabý odvar toho, co jsem viděla v Rabaul a posléze i na jiných místech. Aby to však nebylo jen o tlachání, ale nabídla vám i pár faktů, vypůjčím si opět citaci od tetičky Wikipedie: “Rabaul je město v provincii Východní Nová Británie na Nové Británii ve státě Papua Nová Guinea. Rabaul byl hlavním a nejdůležitějším městem provincie až do roku 1994, kdy byl zničen při erupci blízké sopky Tavurvur. Po této erupci se hlavním městem provincie stalo asi 20 km vzdálené Kokopo. Rabaul byl během války v Tichomoří v roce 1942 obsazen Japonci a stala se z něj nejv
ýznamnější japonská základna v oblasti. Spojenci při své pozdější ofenzívě tuto základnu obešli a zdejší stotisícovou posádku izolovali od okolí až do konce války” (viz Wikipedie – otevřená encyklopedie, dostupné na www.cs.wikipedia.org/wiki/Rabaul).
My jsme bydleli v Salesiánské komunitě právě poblíž městečka Kokopo, kde byl život tak nějak pomalejší a klidnější, než u nás v Port Moresby. Všude bylo ticho, opravdové ticho. A to jsme se nacházeli u hlavního města provincie, jak je zmíněno výše. Já si tu ale připadala jako holka z města na vybydlené vesnici. Na začátku mě to až štvalo, jak je to všechno zpomalené, pak jsem si to ale náramně užívala a byla vděčná za tuto šestidenní oázu klidu a celkové atmosféry “stress free”. To doplňovaly i nekončící večery plné her Uno, LineUp4 a zásob Tequily i jiných opojných nápojů.
Okénko o vesnici a okolí
Už na letišti jsme potkaly Joshua, mladého sympatického papuánského bratra Salesiána, který se před pár dny vrátil po třech letech ze studií na Filipínách. Nyní letí navštívit na dva týdny svoji rodinu, která žije právě poblíž Rabaul, a pak ho čeká dvouletá praxe v komunitě v Araimiri. S tímto sympaťákem jsme se potkaly i o pár týdnů později u nás v komunitě v Port Moresby, když ho bolel zub a my mu správně po česku nabídly naše domácí pálenky – Slivovici, Zázvorovici a Ořechovku. Také jsme se s ním o nějaký dva měsíce později potkaly právě v Araimiri. Každopádně bych chtěla říct, že Joshua je fakt Borec. Nevím, jak ho popsat, ale je tak “čistý”, radostný a spokojený, všímavý, připravený pohotově se vším a všem pomoci. Tím, co říká, jak se chová… A zkrátka se vám zaryje hluboko do srdce i do paměti. Takových jsem tu už pár potkala, ale o dalších třeba jindy.
Každopádně jsem zavětřila, že když bydlí na vesnici, tak bychom ho tam mohly doprovodit, že. Nasedly jsme tedy společně s ním na truck a společně jeli směr vesnice. Po cestě nám hrdě ukázal svou farnost s takovým vesnickým kostelíkem a mangovníkem, nádherný výhled a pak už jsme ho jeli vysadit k jeho očekávání plné rodiny. Jeho mamince tekly slzy, jak kdyby se vrátil z války. Co si budem, pro kluka z vesničky na malém papuánském ostrově studium na Filipínách může být válce v jistém smyslu podobné. Během toho jsme stihli potkat i spoustu přátelských a usměvavých vesničanů, kteří ačkoliv by bílé holky nečekali, dali se s námi bezprostředně do řeči. Jedna máma, jejíž monolog byl k nezastavení a místní nám radili, že máme prostě odjet, jinak není šance, se nám hrdě chlubila, že její dcera studuje psychologii v jiné provincii a celá ta léta pilně pracuje, aby jí studia zaplatila a teď začíná šetřit na letenku, aby se mohla vydat za rok na její promoce.
Když už se pohybujeme takhle kolem města, bereme to přes místní katedrálu. Nepředstavujte si řádnou mohutnou gotickou stavbu. Jedná se o přízemní otevřený kostelík stejně jako všude jinde na PNG, celkový vzhled a velikost záleží především na stáří budovy. Co se mi ale na těchto stavbách líbí nejvíce je velká mušle při vstupu namísto kropenky, ta je ve většině zdejších kostelů. Bohužel však stále nevyužívaná kvůli Covidu. Zavítali jsme i na majestátní hřbitov válečných veteránů.
Ve městě Kokopo jsme skočili i do místního fastfoodu a dali si kuře s hranolkama, jako doma 🙂 A taky zavítali na místní tržnici pro nějaké ty suvenýry. Kněz, který nás měl na starosti (a kterému jsme z lásky a sarkasmu začaly říkat Master), nás správně odhadl a vzal na nákupy do místního shopping centra Tropicana. Je tu všechno, jakože fakt všechno. Od instantních polévek, přes plíny, nářadí, oblečení až po obří náboženské sochy. Když to se Sovi vidíme, zejména tedy to oblečení, dostáváme se mimo čas a prostor a pořizujeme za nízkou až směšnou částku nové kousky do našeho papuánského šatníku. Master správně vytušil, že je ve štychu a situaci nazývá “Problem Tropicana”. Ráda bych přiblížila, co všechno se za takovým obchoďákem skrývá. Tento korporát se nenachází pouze v Kokopu, ale ve většině velkých měst, jen v Port Moresby chybí. Vlastníkem je stařičká osmdesátiletá Číňanka, která však svou “živostí” a pracovitostí působí tak na padesát. Pochopila jsem, že se jedná o takovou rozporuplnou osůbku, která na jednu stranu svým jměním a konexemi vlastní více méně celé město, ale na druhou stranu dává práci stovkám či tisícům místních lidí ve víceméně dobrých podmínkách. Takže za mě dobrá holka
Okénko výšlap na sopku
Na sobotu byl naplánován výlet na sopku i s asi třiceti ubytovanými studenty. Snažila jsem se zjistit, o jaký druh výletu konkrétně půjde a dle všeho jsem pochopila, že půjdeme přímo na sopku. Ptám se tedy, co se hodí za obutí, jestli si mám vzít tedy něco pevnějšího, odpovědí mi bylo “Pantofle máš, ne?” Moc mi to nehrálo, tak jsem si pro jistotu vzala pevnější sandále. Jak je zřejmé z úvodu, sopka se nachází u města Rabaul. Jeli jsme tedy z městečka Kokopo do dvacet kilometrů vzdáleného Rabaul. V roce 1994 tu byla velká sopečná erupce, která zavalila celé tehdejší hlavní město a tím ukončila jeho velký rozvoj. Město leží stále pod prachem, nikdo to za ta léta neuklidil. Nemá to totiž podle místních cenu a zřejmě mají pravdu. Sopka je stále činná a od té doby bylo několik menších erupcí. Stále je možné vidět rozbité a prachem zavalené hotely a domy. Jeli jsme na trucku, tudíž moje dýchací cesty byly plné prachu a vlasy se z mé špinavé blond změnily na šedou.
Čím blíž jsme oné sopce, tím více se mění i barva povrchu, po kterém jedeme. Z šedého prachu se dostáváme do oranžového písku a černo-hnědo-oranžových lávových kamenů. Jakákoliv zeleň zde nemá šanci. Po cestě nás samozřejmě zastavuje pár oficiálních i neoficiálních výběrčích poplatků za vstup a za bílý holky chtějí mnohonásobně víc. Grrr! “To je rasistická diskriminace!” Moje rozčilení však nikoho nezajímá…
Dole pod sopkou se nachází termální pramen, který se vlévá do moře. Neváhala jsem vyzkoušet jeho teplotu a byl fakt vařící, že kdybych v ní svůj prst zanechala déle než setinku, zřejmě by z něj byl uhlík. To bylo ostatně viditelné i na kouřovém filtru, který kolem sebe zanechával. Na sopku jsme šli rovnou za nosem. Ne že bychom to vzali kolem dokola, jdeme prostě přímo po nejstrmější vyšlapané i nevyšlapané cestičce. Za našich českých podmínek bychom se zřejmě vybavili kvalitními pohorkami, dobrým batohem s bohatou zásobou tekutin a proteinových tyčinek, dobrou pokrývkou hlavy a opalovacím krémem s vysokým UV filtrem, když tam šplháme kolem poledne. Naše posádka však měla na sobě převážně žabky, někdy ani to ne, prostě bosky a v ruce mobil na fotografování a natáčení. Ani láhev vody jsme si nevzali. To já jsem se svými sportovními sandály byla zkušený turista. Čím jsme byli výše, tím více sílil pach síry, troufám si tvrdit, že kyslík byl taky o něco řidší. Ten pohled do stále činné sopky však stál za to. Posuďte podle fotek sami.
Okénko o šnorchlovačce
Jelikož v komunitě ví, že ráda plavu a potápím se, připravovali mě na prý nejlepší “šnorchlovačku”. Ale abych byla upřímná, trošku zklamání. Kromě svých odřenin od korálů jsem neviděla téměř nic. Moře bylo příliš divoké, takže se veškeré mořské obyvatelstvo schovalo někam za kameny a mořskou květenu jsem také nezahlédla. Takže za mě Chorvatsko lepší, tedy alespoň co se šnorchlovačky týká. Ale pláž nádherná, to se musí uznat, jak na pustém ostrově. Na pláži i na skalách nad ní se nacházely nejrůznější zbraně, vykutané jeskyně, bunkry a kulomety jakožto pozůstatky z druhé světové války.
Pokračování příště!Anna z Brna
(převzato z www.u-papuancu.webnode.cz)
