Na rozdíl od českých žáků a studentů, kterým v červenci prázdniny teprve začínají, ti naši se začátkem července vrátili do školy. Pro mé spoludobrovolnice Majku a Tabeu to byly poslední prázdniny a vlastně i rozlučka s Tanzanií. Každá si udělala svůj plán toho, co chce ještě navštívit a stihnout, a já jsem se přidala, k čemu jsem chtěla. Opět se mi ale několikrát potvrdilo, že v Africe se úplně dobře plánovat nedá. Často nastane neočekávaná situace, která všechno změní.

Ne všechno se může fotit!

Jak jsem popisovala minule, prvním výletem těchto prázdnin byl jednodenní do Tabory. Opomněla jsem ale vyprávět historku o tom, jak jsem málem skončila na policejní stanici. Doufám, že jste teď pořádně napjatí, ale zklamu vás, tak horký to nebylo. Šli jsme se podívat na fotbalový stadion. Líbila se mi tribuna vymalovaná tanzanskými barvami, proto jsem si ji vyfotila. V tu chvíli na mě mával policista, ať jdu k němu, a já věděla, že je zle. Kromě tribuny jsem si totiž vyfotila policisty a vězně, kteří tribunu právě natírali. Dříve jsem slyšela o tom, že policie, další lidi v uniformách a státní budovy se tady fotit nesmí, ale zaprvé jsem na to zapomněla a zadruhé jsem si jich vůbec nevšimla. V té maskáčové uniformě, co mají, úplně splynuli s pozadím. Pravda, vězňů ve svítivě oranžové jsem si všimnout mohla, ale dříve jsem fotila, než přemýšlela. Pomalu jsem došla k jednomu z policistů, omluvila jsem se a situaci jsem se snažila vysvětlit. Ihned jsem otevřela telefon a fotku jsem chtěla vymazat, ale dřív, než jsem to stihla, to za mě udělal policista. Vytrhl mi mobil z ruky a kromě inkriminované fotky vymazal i několik dalších. Poté mi telefon nevrátil, ale začal si prohlížet mou galerii. Chápete to? Nejdříve si hraje na policajta, ale pak mu není blbý se mi hrabat v mobilu a žádat mě o číslo. Tanzánci to dělají běžně, ale vždy a znovu mě to překvapí a naštve. Do podobné situace jsem se během prázdnin už nedostala, ale upozorněna na to, že něco nesmím fotit, jsem byla nejednou.

Nabité prázdniny

Prázdniny jsem měla tradičně velmi nabité. Každé místo, které jsem navštívila, mě zaujalo něčím jiným a o každém by se dalo mluvit hodiny. Nechci vás ale unudit nepodstatnými detaily, které jsou pro mě hrozně důležité, proto se pokusím vypíchnout jen to nejlepší. Díky cestování po Tanzanii jsem měla možnost více pochopit mentalitu místních lidí a některé věci mi konečně začaly dávat smysl. A jestli jsem se během prázdnin něco naučila, tak je to cestovat autobusem. Pochopila jsem, že osmihodinová cesta není dlouhá a že i 17 hodin v autobuse se dá přežít.

Cestování Tanzanií a Keňou

Didia – Dodoma

– Z Didie jsme vyráželi v sobotu a původně jsme chtěli jet přímo do Mafingy. To se nám však nepovedlo, takže jsme přes noc zůstali v komunitě v hlavním městě Tanzanie.

Dodoma – Mafinga

– Dalšího dne, i přes Majčinu podmínku, že nebude cestovat v neděli, jsme jeli do Mafingy. Otec Jackson z Dodomy, byl tak hodný, že nám ráno před odjezdem autobusu odsloužil mši. Přestože začala ve 4:50, to za mě byla nejlepší nedělní mše v Tanzanii. Trvala jen půl hodiny, což je o hodinu a půl méně než běžná nedělní mše, a kázání bylo v angličtině, takže jsem poprvé po pěti měsících rozuměla.

Mafinga – Matema

– Fotku, kterou jsem z Mafingy poslala do rodiné skupiny, brácha okomentoval slovy, „To je Afrika? Vypadá to jak Jizerky.“ A taky že tam byla zima jako v Jizerkách! Na trhu se dokonce daly sehnat lyžařské rukavice. Hold ne všude a ne vždycky je v Africe vedro, jak si to v Česku představujeme.

Matema – Mafinga

– Matema je bezkonkurenčně nejhezčím místem, které jsem zatím v Tanzanii navštívila. Jedná se o malé městečko na břehu jezera Malawi. Největším zážitkem pro mě bylo sklízení kakaa, výlet k vodopádu nebo slavnost Těla a Krve Páně. Mše i s průvodem, kde jsem byla nucena tancovat, trvala více než 4 hodiny.

Mafinga – Dar es Salaam

– V Dar es Salaamu jsem si uvědomila, že je ze mě po pěti měsících na venkově úplná vesničanka. Všichni totiž někam pospíchali a chodili hrozně rychle. Vůbec jsem nechápala, proč mají tak na spěch.

– Nejsilnějším zážitkem byla návštěva Kariokoo marketu. Neříkám, že bych se tam nutně potřebovala vrátit, ale takhle šílené místo jsem asi ještě neviděla.

Dar es Salaam – Didia

– Cesta z Dar es Salaamu do Didie trvala zmiňovaných 17 hodin, ale dalo se to zvládnout úplně v pohodě, protože jsem půlku prospala. V Didii jsme s Majkou plánovaly zůstat jen 2 dny, ale ze zdravotních důvodů jsme náš odjezd do Keni o týden posunuly. Když jsme zůstaly v Didii celý týden, chtěla jsem si aspoň uklidit v pokoji, akorát se mi vůbec nechtělo, protože jsem líná. Majka mi řekla, že se jí občas stane, že se vrátí z dovolenky a je nadšená, že má co uklízet. Řekla jsem si, že tuhle taktiku taky vyzkouším. Nefungovala. Po návratu z Keni na mě čekal pokoj plný krámů, prachu a mrtvých chrobáků. Uklidit ho mi trvalo tři týdny.

Didia – Nairobi

– Do Nairobi, hlavního města sousední Keni, jsme se vydali s několika našimi studenty na salesiánskou akci zvanou mariánský kongres. Na hranici s Keňou jsem zjistila, že nemám očkovací průkaz. Nechala jsem ho v Didii. Chvilinku jsem panikařila, protože očkování proti žluté zimnici je pro vstup do země povinné, ale za 30 000 tanzanských šilingů, což je zhruba 300 Kč, jsem si mohla koupit nový falešný očkovák a v cestě do Nairobi jsem pokračovala.

Nairobi – Korr

– Komunitu v Korru jsme se rozhodly navštívit, protože Majka o tom místě slyšela během přípravy, Slováci tam dříve dobrovolníky vysílali, a řekla, že tam prostě musíme. Měla pravdu, stálo to za to. A co je v Korru tak zajímavého? Není tam vůbec nic, jen polopoušť, velbloudi a lidi, kteří žijí velmi prostě.

– Cestování v Keni vypadá úplně jinak než v Tanzanii. V Tanzanii se moc nepřestávkuje. Jednou za čas autobus na pár minut zastaví, ale člověk si během krátké pauzy sotva stačí dojít na toaletu. Jídlo nebo pití je možné zakoupit po cestě přes okýnko na zastávkách, kde lidi vystupují, nebo někdy si například opečenou kukuřici můžete koupit i na křižovatce, když autobus zastaví na pár vteřin. Oproti tomu v Keni je během dlouhé cesty jedna delší přestávka na jídlo. Mimo ni si není během cesty možné nic zakoupit. Asi by mi zpočátku více vyhovoval keňanský způsob cestování, ale po zkušenostech v Tanzanii, mi zastávky přijdou jako ztráta času. Kromě přestávky na jídlo jsou v Keni občas přestávky na kontrolu autobusu. V jednu chvíli všichni cestující vystoupí i se svými věcmi a jsou podrobeni kontrole. Z počátku jsem byla překvapená, že vojáci, kteří kontrolu provádí znají Česko, pak mi ale vysvětlili, že moje země je proslulá produkcí malých zbraní a jednu takovou měli vždy u sebe.

Korr – Nairobi

– V Keni mají velký problém s dětmi ulice. I přes zavřené oči nejde street boye přehlédnout. V Nairobi je více středisek, které se těmto chlapcům snaží pomoci, a jedno takové spravují salesiáni. Slovenský dobrovolník Martin nám ukázal, jak tam s chlapci válčí a jak to ve středisku chodí. Nejvíce mě pobavilo, když se mě jeden z chlapců zeptal, proč jsem hnědá. Beru to jako úspěch, že jsem opálená aspoň trošku. Kluci byli velmi zlatí a bylo jim líto, že jsme je přijeli navštívit jen na víkend. Moc jsem si s nimi užila přípravu chapati. Chapati jsou placky z mouky, vody a oleje, které jsou pochoutkou, jak v Keni, tak v Tanzanii. Zatímco v Tanzanii jsou chapati přísně snídaňovým pokrmem, v Keni si na nich pochutnáte v průběhu celého dne.

Nairobi – Arusha

– Protože Majka se z Nairobi vracela zpět na Slovensko, do Arushy jsem cestovala sama. Vzdálenost mezi Nairobi a Didií by se dala zvládnout v jednom dni, ale bohužel neexistuje žádné přímé spojení, proto jsem si cestu musela rozložit. Na hranici se trochu divili, jak je možné, že mám pouze kartičku o povolení k pobytu nikoli razítko v pasu, ale velký problém to nebyl a do země mě pustili. V Arushe jsem toho moc nenavštívila, protože jsem byla celkem unavená, ale alespoň jsem se pokochala výhledem na horu Meru.

Arusha – Didia

Cestu z Arushy domů mi zpříjemnily vánoční písničky a filmy, které v autobusu běžely. V Didii na mě kromě starých známých čekala i nová česká dobrovolnice Evča.

Dobrovolnice Josefína