Poslední týdny mé misie v Namibie se nesly ve znamení tíživé nejistoty. Misijní dobrovolnictví vyžaduje velkou dávku odevzdanosti a pokory. Třeba když člověk ze dne na den musí vše opustit a vydat se na novou cestu.

Nejistota ohledně víz

Trpělivost a odevzdanost je na dobrovolné službě nezbytná. Zvláště v Africe má všechno svůj čas, nikdo se ničím nestresuje, nikdo nikam nespěchá. Všichni tady chodí pomalu a nikoho by nenapadlo přijít někam načas natož s lehkým předstihem. A tak se běžně stává, že některá setkání začnout i o několik hodin později, než je předem domluveno.

Velkou trpělivost člověk musí mít i k úřadům. Prožila jsem nyní náročné týdny, kdy jsem žila ve velké nejistotě. Dvakrát mi zamítly žádost o pracovní povolení. Prodlužování víz bylo s postupujícím časem více a více komplikované. Nevěděla jsem, jestli následující den nebudu muset opustit dočasně Namibii nebo jestli budu moct strávit Vánoce ve své komunitě. S lidmi, které znám a které mám ráda.

Spěšná cesta na hranice

Když jsem se konečně uklidnila, že zůstanu přes Vánoce v Rundu, městě, kde působí má salesiánská komunita, tak na další den si mě pozvali do kanceláře imigračního oddělení.  Sdělili mi, že okamžitě musím Namibii opustit. Za čtyřicet minut jsem si v slzách sbalila všechny svoje věci. Rozloučila se jen s komunitou a pár dětmi, které zrovna byly ve středisku a odjela z Rundu. Na hranici mě odvezla rodina, se kterou jsem tento den měla prožít o něco veseleji. Měli jet podívat na hrochy ve volné přírodě.

Je to zvláštní situace, loučím se velice brzo, jdu znovu do stejného rizika, setkat se s lidmi, o kterých nic nevím, do cizího státu, setkat se s novou kulturou, žít s novou komunitou, učit se novým věcem a najít nové přátelé. Nevím na jak dlouho budu pryč a jestli se ještě vůbec někdy do Rundu vrátím.

Proč já? 

Moc nechápu proč. Proč já a proč teď před Vánoci? Ale věřím, že Bůh ví proč. Snažím se pochopit, že mě asi teď potřebuje na jiném místě více. A tak odjíždím s obavou ale i nadějí vstříc novému dobrodružství do Zambie.