Je to už měsíc, co jsem dorazil do komunity Dona Bosca při střední škole ve vesnici Didia v africké zemi Tanzanii známé kořením, národními parky se safari, nejvyšší horou Kilimandžáro, nebo třeba Viktoriiným jezerem, a proto je čas na první dopis domů. Nejprve vám povím o svém cestování. Do bývalého hlavního města, Dar Es Salaamu jsem přiletěl kolem třetí hodiny ráno 21.1.21.
V klasickém cestovním shonu mi unikla informace od otce Simona ze zdejší komunity o tom, že se mám do střediska Don Bosco Upanga (Upanga – čtvrť v Dar Es Salaamu) dopravit sám, což jsem
si uvědomil po 45 minutách čekání. Po přečtení oné zprávy a srovnání se s nastalou situací, přišlo na řadu vyhledání taxi-služby. Nebylo to vůbec nic těžkého, jelikož hned po vstupu do letištní haly (pozn. zatím ani zmínka o rouškách, respirátorech, nebo snad covidu) se k cestujícím seběhne skupinka pánů v bílých košilích a černých kalhotách, usmívajíc se, volají: „KARIBU“ (vítejte) a okamžitě nabízí zaručeně nejlevnější odvoz, až před dveře hotelu. Po chvíli domlouvání a zjišťování ceny mě vzali do auta a se zastávkou na benzinové pumpě (mimochodem, benzín je zde asi o 7 korun levnější) jsem za necelou půlhodinu stál před branou s nápisem Don Bosco. Noční hlídač mě ihned doprovodil k jedinému rozsvícenému domu v areálu, kde již ve dveřích, oděný v ručníku, stál otec Simon, vítající slovíčkem „Karibu“. Byl mi propůjčen malý pokojík s jednou neocenitelnou vymožeností, zvláště v Africe – stropním ventilátorem.
Den první – jde se na nákupy
Po vyspání jsme s otcem Simonem ve městě zařídili potřebné věci, jako výměnu peněz (americké dolary na tanzanské šilinky – kurz je zde lepší s vyšší nominální hodnotou bankovek USD), nákup jízdenky na autobus do Didie a jídla na cestu (toastový chléb, sklenice burákového másla, balíček citrónových sušenek a 2 lahve vody).Den druhý – jede se směr Didia
Druhý den ráno jsem chvíli před pátou hodinou čekal na parkovišti na řidiče. Dojeli jsme na autobusové nádraží, kde už zástupy lidí nakupovaly a prodávaly různé předměty, oblečení, jídlo, či žebraly. Ano, bohužel, chudoba je zde vidět na každém kroku. Nastoupil jsem do dálkového autobusu a dle instrukcí požádal řidiče, aby mi zastavil u místa zvaného Tinde (vesnice kousek od Didie), odpověď zněla: “Yes, no problem, no problem“ (zdá se, že v Africe není nic problém). Jízda byla dlouhá, hodně, hodně dlouhá a jen tři desetiminutové zastávky za celých 17 hodin cesty. Tak nějak jsem doufal, že si nebudu muset „odskočit“, představa v dáli mizejícího autobusu, byla krajně znepokojivá. Naštěstí šlo vše dobře, až do chvíle, kdy asi o půl jedenácté večer vidím skrz okno záblesk odrazu cedule s nápisem Tinde. Volání o zastavení k řidiči, přes hluk cestujících, bylo stejně zbytečné, jako pokus odpoutat se a vstát ze sedadla autobusu řítícího se bezmála stokilometrovou rychlostí přes všechny výmoly zdejší meziměstské “silnice“. Už tak zpoceného z místních sedmadvaceti stupňů, mě polila další vlna potu-tentokrát studeného. „A je to v pytli….“ Pomyslel jsem si a odevzdaně se zabořil do sedadla. Po pěti minutách přemýšlení, co dál, autobus náhle zastavil, řidič se postavil a gestem mě přivolal. Vystoupil jsem, a od kraje silnice slyším: „Mr. Libor, Karibu!“, byl to otec Keneth, jeden ze tří salesiánských otců v Didii. Byl jsem zachráněn, vůbec jsem nechápal, jak to mohlo takhle dopadnout…. Jak otec Keneth věděl, který autobus zastavit? ….Obrovská úleva….. Autem trvala cesta do didijské komunity asi 10 minut. U brány stál již vysmátý Jirka, spoludobrovolník ze stejného přípravného kurzu. Konečně na místě! Čekal mě zde pokojík obdobných rozměrů, jako v Upanze, jen bez větráku, zato s moskytiérou, která se později ukázala daleko užitečnější, vzhledem k všudypřítomným komárům, roznášejících malárii.
Den třetí – překvapení za překvapením
V sobotu se pak konala mše svatá s malým překvapením – přivítáním mě a vyvoláváním, abych něco o sobě řekl…v angličtině, do mikrofonu a přede všemi. Ti, kdo mě znají osobně, ví, že jsem stydlivý introvert, tudíž, ono vystoupení mě “vůbec nevyvedlo z míry a byl jsem si, jak se říká, stoprocentně jistý v kramflecích“ (Při nedělní mši se vše opakovalo. Jen s asi dvojnásobným počtem lidí….opět „skvělé“).A pak už to šlo jako po másle
Během několika následujících dní jsem se s otcem rektorem Vincentem domluvil na několika činnostech: práce na farmě – okopávání salátové rostliny, která se nazývá Sukuma wiki – chutí něco mezi špenátem, polníčkem a rukolou, čištění chlívků pro hovězí dobytek a vepře, individuální doučování počítačů, pomoc v kuchyni, občasné vaření – dnes, v neděli píši a smažím u toho bramboráky a donáška jídla nemocným do nemocnice (začínám jednat o výpomoci v nemocnici, vypadá to nadějně) a trávení volného času s mládeží, která je tu přibližně od dvanácti do dvaceti let. Napsal bych toho více, jenže cítím, jak se mi pálí bramboráky, tak až v příštím dopise….
