Lucie si v Nongpohu zřídila ošetřovnu! Nazvala ji Lazaret Dona Boska. Během své misie tak mimo jiné ošetřuje nemocné děti ubytované u nich v salesiánském středisku. Dochází také pomáhat k sestrám Matky Terezy ošetřovat malomocné.

Lazaret

Jednoho dne před Velikonocemi se otec rektor rozhodl, že čím  dál častěji marodící chlapce přesune do místnosti o patro níž, před můj pokoj. Nejprve zde bylo pět lůžek, teď už je jich osm. Jeho nápad se mi velice líbil. Hned jsem jim tu místnost trošku zpestřila kalendářem, knížkami a nástěnkou s obrázky a nápisem “Lazaret Dona Boska – chlapecké oddělení”.

Kdo jsou moji malí pacienti

Většinou ošetřuji drobné poranění. Akutní hned a ostatní před spaním “na počkání”. Říkám na počkání, protože když jeden chlapec vyhledá moji pomoc a ostatní vidí, že s ním něco dělám, najednou jich přiběhne dalších šest, že je bolí palec u nohy, rameno po fotbale nebo basketbalu, nebo z pranice. Tak musí čekat ve frontě.

Lazaret slouží především pro ty, co nejdou do školy kvůli bolestem hlavy a břicha. Pokud jejich stav vyžaduje delší léčení nebo pobyt v nemocnici, telefonuje se jejich rodičům, kteří si děti převezmou do péče. Jeden chlapec opakovaně upadl do bezvědomí.  Když se to stalo poprvé, byla to pro mě děsivá zkušenost, protože dostat ho do nemocnice, vzdálené pouze cca 1 km, trvalo hodinu. Další překvapení mě čekalo po přesunu na oddělení. Muži, ženy a děti dohromady. Leží v denním oblečení, někteří i v botách. Někdo z rodiny nebo příbuzných musí být po celou dobu pobytu s pacientem.

Místní nemocnice

Vidět situaci v Shillongu, hlavním městě státu Meghalaya, kam jsem doprovázela v lednu nemocného muže sanitkou sester Matky Terezy, bylo ještě horší. Lůžkové oddělení bylo plné, tak ho nechali ležet na chodbě. Sestřičce se podařilo získat pro něj někde ze skladu rozkládací železnou postel, tenkou matrací a prostěradlo. To bylo vše. Sestry Matky Terezy zde nebyly poprvé, takže měly s sebou připravené tři larisy (deky) a polštářek (tady se nepoužívá povlečení). Další pacient, který přišel, dostal už jen gumovou žíněnku s prostěradlem. Bylo mi jich opravdu líto. Říkala jsem si, jaký to ve srovnaní máme luxus v naších zdravotnických zařízeních v Česku.

Areál sester Matky Terezy

Sestry Matky Terezy mají dům pro pacienty s tuberkulózou. Jsou tam i dvě mužské oddělení pro padesát pacientů s alzheimerem a podobnými neurologickými nemocemi. V zadní části areálu je oddělení 66 pacientů,  tzv. kolonie –  leprosarium. Tady jsou i ženy. Většinou mluví hindi jazykem, případně mluví nepali nebo assamis (místní jazyky).

Pravidelně tam docházím (pěšky cca 30 min.) dvakrát týdně pomáhat. Žije tam jeden muž, kterému nikdo neřekne jinak, než “doktore”. Chtěl se stát řeholním bratrem. Onemocněl však leprou a skončil tady v leprosariu pacient. Sestry ho vyškolily zdravotním kurzem. Mluví jen jazykem hindi.

Ošetřování malomocných a obvazy z Česka

U prvního převazu jsem měla strach, jestli neomdlím. Na převazovém stole stála láhev s Betadinou, kožní dezinfekční roztok, v českém jazyce. Našla jsem pak ještě další obvazy a pomůcky z naší země. Možná vám to bude připadat vtipné. Pro mě to v tu chvíli ale bylo a je velkým povzbuzením, že mohu pomáhat s vaší pomocí.

Díky vám a díky Bohu!

dobrovolnice Lucie (ed. SADBA)