Náš nový dobrovolník v Bulharsku Pepa Vencl se s námi podělí ve svém prvním dopise o své dojmy ze salesiánského díla v Kazanlaku. Dočtete se tam například, jak Pepa válčí s bulharštinou a jak ho přivítala děcka z romské machaly.

Milí čtenáři a přátelé, ne že bych si nepamatoval, že na mě budete každý měsíc čekat na mé psaní. Měsíc je v dobrovolné službě velmi krátká doba. Zážitek střídá zážitek, takže se mi teď zdá, že vlastně není o čem psát. Než ale, pokusím se. Tři z nás přijeli autobusem předposlední zářijový den. Bulharsko nás přivítalo ještě daleko před hranicemi státu: dopravní společnosti byla bulharská, jeli jsme jinudy a dorazili jsme dvě hodiny před plánovaným příjezdem. Na místě nás přivítal otec Martin, krátce nás seznámil se Starou Zagorou a Kazanlakem, místy našich pobytů. Kristýna, čtvrtá dobrovolnice dorazila s otci salesiány během noci. A pak se všechno rozjelo: Dobrovolnice do Staré Zagory, program do křivolakých kolejí a já zůstal v Kazanlaku. Čtyři kluci ze starozagorské machaly a vesnice Kalitonovo už v mém novém domově týden bydleli a cítili se tu jako doma. Zejména starší, bratři Vasko a Božidar, kteří tu strávili i loňský rok. Dva nováčci, Slavčo a Vesko, žáci osmé a sedmé třídy tu byli noví, ale pozvolna zkoušeli, co všechno mohou. Asi nejčastěji jsem používal slovíčko “Ne razbírám,” tj. nerozumím. Díky lekcím paní Krasimíry a neustálé smršti bulharštiny okolo mě včetně modliteb jsem se dostal přes “Kakvo praviš” (Co to děláš?) k porozumění i delších textů, třeba vět. Brzy nastane čas naučit se alespoň trochu romsky. Děti máme kolem sebe neustále, ať už mluvím o sobě nebo o dobrovolnicích. Kazanlacký internát se nedá jen tak pozastavit a děti jednoduše poslat před bránu. Dva mladší kluci mohli přejít z romské do státní školy, zásadně tak změnit svoje vyhlídky do budoucnosti, ale stejně tak omezit svůj volný čas. Zmíněný přesun totiž znamená totéž co přeskočit několik tříd. Navíc na bulharských školách funguje směnný provoz a přes velké úsilí se nepodařilo Veselina a Slavča přihlásit na stejnou směnu. Tak jsou kluci s námi od sedmé ranní do desáté večerní hodiny. Ve víru prvních dní jsem s dětmi trávil i svůj volný den, sobotu, kdy jsem jezdil do Kalitinova a Staré Zagory na tematické programy. Díky tomu teď mohu ocenit skutečný volný den bez dětí v horách, kam jsme se před 16. listopadu vypravili jenom my, dobrovolníci. Ne že bychom mimo tento vzácný čas zůstávali zavřeni v Zagoře nebo Kazanlaku. Jak jste se určitě dočetli v Bulharském zpravodaji, strávili jsme komunitní dovolenou v severním Bulharsku nebo byli u předávání jambolské a pravdinské farnosti. S dětmi (a o tom si teprve přečtete) jsem navštívil Veliko Trnovo, dobrovolnice Petra zase Plovdiv. Rád bych se dostal k nějakým jednotlivostem, malým radostem, ale v tomto dopise pro ně není mnoho místa. Zrovna zvoní kluci, kteří přišli na čtvrteční oratoř. Loučím se proto s Vámi a přeji i Vám krásné podzimní dny. Pepa Vencl Dopis P.Vencl1