Manželé Poulovi uklízí Keňu a u toho ještě stíhají vystupovat se svým kytarovým bandem.

Tyto dny jsou bohaté na události a aktivity zde v centru. Do učiliště přišli noví žáci a i nám tím přibyla nová práce. Přichází stále noví a noví studenti, kteří se chtějí naučit na kytaru, nebo klávesy. Stále tedy učíme základy hry na kytaru, která je pro nás už hodně nezáživná a ohraná. S pokročilejšími již hrajeme složitější písničky a je to pro nás vždy příjemná změna a povzbuzení, když vidíme, jaké dělají pokroky .   31. ledna byla velká slavnost Dona Bosca. Po hromadné mši bylo pásmo ukázek, scének a prezentací jednotlivých škol. S naším kytarovým bandem jsme také vystoupili. Příprava na tento den však byla poměrně chaotická a nesla se, mimochodem stejně jako celá slavnost, v africkém stylu. Jelikož máme systém výuky, který se přizpůsobil studentům (kdo zrovna přijde, ten hraje), nevěděli jsme až do poslední chvíle přesné číslo, kolik kluků vlastně bude vystupovat. Po večerech totiž ještě vyučujeme kluky ze střední školy, a všichni říkali, že možná přijdou. Nakonec nás hrálo jedenáct, což je docela dobrý úspěch a museli jsme si dokonce půjčovat kytary. Pokud by vás zajímalo, jak vypadala hodina den před vystoupením, můžete si na tomto odkazu stáhnout krátkou ukázku: https://uloz.to/!SgGX7EdWKZPp/db-makuyu-mts Heslo: casproafriku Tato písnička je již trochu komplikovanější, protože v ní jsou složitější akordy a někteří kluci se v ní ještě občas ztráceli. Na jednu stranu jsme jim záviděli ten klid a pohodu. V Česku by jsme se v takovém stavu báli něco prezentovat, ale tady to kluci neřeší. Zde jim stačí, když umí držet kytaru a už jsou profesionálové. Před naším odjezdem jsme také pořádali několik benefičních koncertů pro Afriku. Dlouho jsme přemýšleli, jak zde tyto peníze investovat co možná nejlépe. Problémem, se kterým se zde neustále setkáváme je to, že lidé (téměř bez výjimky) jsou “nemocní” na peníze. Je to asi částečně způsobeno chudobou. Nechceme být těmi, kdo rozdává vše možné bez zásluhy obdarovaných. To potom vede k tomu že místní v nás vidí milionáře a neocení hodnotu věcí, které zadarmo dostanou. V neposlední řadě také nemají potřebu produkovat nové věci a zlepšovat zdejší životní úroveň. Chceme se tedy řídit příslovím: “Dej člověku rybu a nasytíš jej na jeden den, nauč jej rybařit a nasytíš jej na celý život”. My zde samozřejmě nemáme kapacity na to, aby jsme rozjížděli nějaké edukativní akce, ale napadla nás jedna myšlenka. Děti od první třídy až po dospělé studenty, kteří jsou na internátu mají stravovací režim:

• 5:30 hrnek čaje
• 13:00 oběd (fazole, kukuřice a sukumaviki)
• 19:15 večeře (fazole nebo ugali, výjimečně rýže s masem).

  Studenti, kteří zde nejsou ubytovaní mají stravovací režim pravděpodobně podobný, nebo ještě chudší (i když ne všichni, najdou se zde i kluci z bohatších rodin). Na střední škole dostávají dopoledne všichni zdarma mandami (něco jako kobliha) a čaj. Na ostatních školách však tato svačina není, pouze na učilišti si to mohou studenti (za 1 korunu) koupit. Peníze má asi deset procent z nich, a tak jsou dopoledne hladem. Naše myšlenka spočívá v tom, že jim třikrát týdně na svačinu koupíme 2-3 mandazi, ale za určitou protihodnotu, tak aby si to “odpracovali”. Každý den tedy chodíme s určitou částí studentů sbírat odpadky po ulicích a silnicích zde v okolí. Přínosem je alespoň nepatrné zlepšení životní úrovně, ale také příklad ostatním lidem, kteří naši skupinu vidí. Zprvu nikdo moc nechápal proč to děláme, studenti měli spoustu řečí, že když se to zapálí, tak to za hodinu zmizí a je po problému, ale časem se to snad poddá. Nasbíraný odpad není prakticky kde recyklovat, a tak se pravděpodobně někde vykope velká díra, která se naplní a časem zasype. Otec slíbil, že se o to postará a také nám slíbil, že to nepodpálí, takže zatím optimisticky věříme, že to celé má alespoň nějaký smysl, i když si uvědomujeme, že to je jen nepatrná kapka v oceánu.