Cesta do hor, banánové a tabákové plantáže a jedno velké srdce.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré a já jsem si zase pro jednou mohla uvědomit pravdivost tohoto tvrzení. Padre Jorge se minulý týden v pondělí chystal odjet na pět dní na setkání mládeže do Santo Domingo a vzhledem k mé probíhající nemoci, útočící na více frontách současně, se mu úplně nezamlouvala představa nechat mě v naší komunitě samotnou, bez auta. Navíc vzhledem k tomu, že je u nás vevnitř ještě větší zima, než venku, nejsou podmínky na léčení se úplně ideální. Přišel proto s nápadem, že můžu jet s ním, ale že mě cestou nechá u své sestry ve městě Quevedo, kde se budu moct zotavit hezky v teple a v lepším prostředí. Po nějaké době jsem se nechala přesvědčit, že to je v současné situaci asi to nejlepší, co můžu udělat. A opravdu. Zážitek pro mě začal už ve chvíli, kdy jsme se dostali na hranici horského pásu a začali jsme prudce klesat. Hranice mezi horami a pobřežní částí země je prý vždycky schovaná v mlze, což jí ovšem na kouzlu rozhodně neubralo. Krajina se postupně začala zelenat, v prudkých srázech kvetly exotické stromy, které jsem v životě neviděla, a všudypřítomný nízký porost vystřídaly banánovníky a fialové buganvilie. I přes věčnou mlhu se vzduch velmi znatelně oteplil a asi po hodině klesání do čím dál bohatší zeleně se před námi rozprostřela naprostá rovina. Po šesti týdnech strávených v extrémně vysokých polohách And se mi tahle nová krajina zdála opravdu velice podivná. Pak už jsme svištěli po zcela rovné silnici, procházející nekonečnými banánovými plantážemi. Jen občas jsme potkali domečky, které často nebyly v o moc lepším stavu, než ty v Simiatugu. Monotónnost krajiny sem tam narušil mangovník, bohatě obsypaný plody, nebo kakaovník s krásně červenými kakaovými boby. Pak jsme konečně dorazili na místo. Tři hodiny jízdy, výškový rozdíl více než 3000 metrů a teplota asi o 20 stupňů vyšší.Velké srdce
Dům praskal ve švech a trvalo mi, než jsem se v místních vztazích trochu zorientovala. Padreho sestra Mariana se svým mužem totiž mají pět svých, již dospělých dětí. Některé vyrazily do světa, ale dvě dcery se svými dětmi tu tráví svůj čas denodenně. Kromě toho tady bydlí jedna slečna z komunity Tingo, z okolí Simiatugu, které nabídli práci, když se rozhodla opustit rodinu a vesnický život. Je mi jasné, že v tom má určitě prsty náš padre. Kromě toho tady ale žijí další děti, které jsou neoficiálně adoptované. Mariana je učitelka, která se rozhodla dát šanci na vzdělání a normální život dětem, které by jinak takové štěstí neměly. Několik už jich takhle odchovala a vyslala do světa. Teď zrovna tu žijí čtyři (edit – nakonec jsem zjistila, že jich je dokonce pět). Představila mi je se slovy, že tohle jsou také její děti. Dechberoucí.Banány, boby a tabák
S jejím mužem jsem měla zase šanci podívat se, jak pracuje. První pokus se nepovedl, měla jsem být totiž připravená v pět ráno na odjezd. Což jsem sice byla, ale v pět ráno ve skutečnosti znamenalo ve 4:45. Další den jsem se tedy raději připravila už na 4:30 – a dobře, že tak. Ve 4:35 už jsme svištěli ulicemi Queveda. Překvapilo mě, že vůbec nejsou prázdné, ale plné lidí chystajících se do práce. Kvůli horku hodně lidí začíná práci v šest ráno. Trvalo nám asi hodinu, než jsme přijeli na místo, celá cesta probíhala ve skrytu banánových listů, mezi desítkami kilometrů plantáží. Pak jsme dorazili na naši farmu. Mariany muž začínal také jako běžný zaměstnanec, ale postupně se vypracoval a teď je z něj majitel farmy. Nebylo to ale zadarmo, pracuje každý den tak do pěti, někdy i třeba do 8, takže většinou víc než 12 hodin. O víkendech sem jezdí taky. Provedl mě úžasným a voňavým procesem sušení a fermentace tabáku, i šokujícím procesem přípravy banánů na export. Banány zrají v igelitových pytlích, aby byly chráněny před hmyzem. Jakmile totiž cokoliv naruší banánovou slupku, ovoce se stává neprodejným. Musí splňovat přísné parametry, včetně velikosti a barvy, aby mohly jít na export. Jak řekl pan majitel, co nadělat, když lidi radši zaplatí víc za šlupku než za obsah. Nejvíc ze všeho se mi ale líbily kakaové boby. A metoda sušení? Rozprostřít boby na horkou silnici…
